Čs. lehký podstavec pro kulomety Schwarzlose

Výstavba čs. armády se v prvních letech existence mladé republiky neobešla bez nákupů zbrojního materiálu v zahraničí již z toho důvodu, že na svém území neměla žádný závod, zařízený na výrobu ručních palných zbraní a kulometů. Značně složitá situace přiměla po zralé úvaze vrchní velitelství čs. branné moci k vydání dvou výnosů z října 1919, vytyčující výzbrojní linii ve smyslu orientace na rakouský zbrojní materiál. V případě pušek to znamenalo doplnění výzbroje opakovačkami Mannlicher vzor 88/90 a 95 do počtu 561 000 pušek a u kulometů Schwarzlose dosažení stavu přibližně 4300 kusů.

Stejně jako rakousko-uherská armáda za války muselo MNO, respektive jeho zbrojní odbor řešit otázku lehkých kulometů. Naplnění osnov nového Cvičebního řádu pěchoty z roku 1920, vyžadujícího sestavení pohyblivých bojových skupin s automatickou zbraní, činilo problém ještě naléhavějším.

První roky výstavby armády ukázaly, jak složitým problémem je nalezení vhodného systému lehkého kulometu. V prvních letech muselo tedy MNO jít stejnou cestou jako rakouská vojenská správa, což znamenalo opatřit dostatečný počet vodou chlazených těžkých kulometů Schwarzlose vz. 7/12 jednoduchým trojnohým podstavcem.

Nákupy v zahraničí, především ve štýrské zbrojovce sice poskytly kromě kulometů také velké množství náhradních součástí a příslušenství, ale nikoliv dostatečný počet lehkých trojnohých podstavců. Jejich výrobu si tedy muselo MNO zajistit na domácí půdě.

Tlak na urychlené zahájení výcviku s lehkými kulomety motivoval v konečném důsledku zbrojní odbor k rozdělení objednávky proponovaných 3000 kusů mezi Československou státní zbrojovku v Brně a Čs. hlavní zbrojnici Vořechovka v Praze (pozdější Hlavní zbrojní sklad), což mělo zkrátit dodací termíny. Původně měla objednávku na celé množství dostat brněnská zbrojovka, podle toho taky provedla kalkulaci. Následně jí ovšem nezbylo, než ji přepracovat s ohledem na objednaných 1500 kusů.

Všech 1500 podstavců zhotovila brněnská zbrojovka postupně od dubna, posledních 300 kusů zaslala v polovině září 1920 Čs. dělostřeleckému zbrojnímu skladišti v Brně, jak se tehdy pozdější divizní zbrojnice č. 6 nazývala. Výroba druhé poloviny potřebného množství na Vořechovce měla větší zpoždění, jelikož zbrojnice začala první partie dodávat až v druhé polovině června 1920. Vše nasvědčuje tomu, že objednávku splnila až v podzimních měsících toho roku.

Čs. lehké podstavce pro kulomety vz. 7/12 se od rakouských lišily nejen celkovou délkou, ale také některými detaily konstrukce. Lůžka kloubových závěsů byla vyfrézována ve spodní části pouzdra pro obrtlík kulometu (dobově nazývaného termínem čepnice), opěrné patky tvořily čtvercové podložky, zatímco u rakouských podstavců byly kruhové.  S délkou ramen podstavce se také zvětšila rozteč nohou na 315 mm, což přispívalo k větší stabilitě zbraně v palebném postavení. Na dobových fotografiích jsou ale podstavce vzájemně rozlišitelné především podle výšky, tedy polohy kulometu.

Oněch 3000 lehkých podstavců tvořilo dostatečný počet pro proponované lehké kulomety Schwarzlose včetně rezervy, což je patrné z celkového přehledu výzbroje, sestaveného na jaře 1923. V něm MNO uvádělo, že celkově disponuje 4870 kulomety Š (Schwarzlose), z nichž je 2716 těžkých, tedy opatřených standardním podstavcem vz. 7, a 2154 lehkých, tj. vybavených lehkým třínohým stojánkem. Kromě rakouských kulometů mělo tehdy MNO k dispozici dalších 3572 kusů, ty však nepřicházely pro polní útvary v úvahu.

Služba lehkých kulometů Schwarzlose vz. 7/12, resp. 7/24 a 24 v čs. armádě byla dočasná. Od roku 1928 dostávaly útvary první lehké kulomety ZB 26 domácí konstrukce, jež původem rakouské zbraně postupně nahradily. To se však netýkalo těžkých kulometů systému Schwarzlose; jejich služba skončila až se zánikem svobodného Československa.

Podstavec získalo muzeum ze starého sbírkového fondu.

Celková délka složeného podstavce: 370 mm

Výška podstavce: 335 mm

Hmotnost: 2914 g