Trnitá cesta českých vojáků z vládního vojska k Titovi

Nejprve se němečtí okupanti pokusili zbavit českého protektorátního vládního vojska koncem května 1944 odsunem ke strážní službě na železnicích v severní Itálii. Když však v krátké době z pětitisícového českého kontingentu uteklo přes šest stovek „vladařů“ k italským partyzánům, museli nacisté problém řešit 4. října 1944 tím, že vládní vojáky odzbrojili a udělali z nich pracovní jednotky pod německým dozorem. Nyní italští partyzáni již neměli o neozbrojené dobrovolníky před těžkou zimou velký zájem. Jednou z posledních možností se nabízel útěk k jugoslávským partyzánům komunistického vůdce Josipa Broze Tita.

To však mohli risknout jen jednotlivci z jednotek, které byly na čas umístěny relativně blízko slovinským hranicím. Z 10. praporu tak zmizelo na přelomu října a listopadu v několika skupinkách celkem 17 mužů s vírou, že by se mohli dostat k Titovým partyzánům. Mimoto se stejným směrem vydal 8. listopadu 1944 i svobodník 2. praporu Josef Řehák.

Útěkům neměl být však ještě konec. V noci ze 17. na 18. prosince 1944 zmizeli příslušníci 5. praporu vládního vojska rotmistr Karel Velehradský, rotný Ladislav Adámek a četař František Podojil. Více se však o nich již nepodařilo nic zjistit. Bohužel dodnes jsou jejich jména v kolonce "nezvěstný".

K jugoslávským partyzánům se nakonec po strastiplných pochodech nepřátelským územím dostalo jen devět mužů z 10. praporu vládního vojska – rotní Bohuslav Kolmačka, Jan Kuchyňa, Oldřich Kalandra, četaři František Lang, Bohumil Vrba, četař Jan Řeháček, svobodníci Ondřej Koníček, Oldřich Mašek a vojín Miloslav Procházka. Všichni zažili na cestě k Titovým partyzánům opravdu trnitou cestu.

Spletivé a těžké osudy

Prvních šest zmíněných mužů bojovalo po dvou v jednotlivých brigádách 13. divize XI. sboru Národní osvobozenecké armády Jugoslávie (NOAJ). Život jim zde znepříjemňovaly nejen těžké boje s Němci a Ustašovci, ale také zima, hlad a vši. Někteří z nich při tom byli zraněni či vážně onemocněli. Rotný Oldřich Kalandra byl ještě koncem listopadu 1944 poslán do Chorvatska k tankistům, u nichž sloužil již v československé armádě. Sloužil v 1. tankovém praporu IV. sboru NOAJ. Později se sešel opět s četaři Řeháčkem a Langem. Po skončení války se tato šestice bývalých „vladařů“ po propuštění z NOAJ dostala postupně během července 1945 do vlasti.

Ještě dramatičtější osudy měli svobodník Oldřich Mašek s vojínem Miloslavem Procházkou, když byli v lednu 1945 v nerovném boji s jednotkou SS, ve kterém byl Mašek zraněn, zajati a uvězněni v Sesaně a potom Terstu. Zde se na čas sešli s dalšími zajatými „vladaři“ svobodníkem Miroslavem Landou a desátníkem Františkem Holešínským. Zatímco Mašek byl na ošetřovně, Procházka byl při výsleších týrán a ještě den před osvobozením Terstu mu bylo vyhrožováno popravou. Na svobodu se dostal 30. dubna 1945 a celý měsíc šel pěšky domů na Moravu, kde se sešel šťastně i s Maškem, který unikl smrti obdobným způsobem.

Ostatní "vladaři" se na cestě do Slovinska dostali rovněž do nezáviděníhodné rulety, kdy o jejich životech rozhodovaly střídavě smůla, štěstí i vrtkavá náhoda, která hrála tradičně na obě strany. Jedna z partyzánských skupin, ve které byl desátník František Pospíšil, se pokusila v noci nepozorovaně proniknout přes vesnici obsazenou nepřítelem, byla napadena proněmeckými ruskými kozáky. Pospíšil se při přestřelce odloučil od ostatních spolubojovníků, a když se snažil dostat se nepříteli do boku, zřítil se ve tmě ze svahu do řeky. Při pádu si nalomil spodní žebra, ale než se mu podařilo dostat z vody, boj nahoře ve vesnici ustal.

Pospíšil věřil, že se jeho kamarádům přechod vesnicí podařil, a nenápadně se vrátil v bolestech zpět do horské chaty, odkud jeho skupina vyrazila oné noci na cestu. Zde se ke svému překvapení setkal se svými kamarády, kteří ho provizorně ošetřili. František Pospíšil však nemohl jít dále, a proto ho chtěli kamarádi ukrýt ve Forni di Sotto. Vesnice však byla obsazena a 12. prosince 1944 zde přesila proněmeckých Gruzínů obklíčila a zajala bývalé vladaře 10. praporu četaře Karla Novotného, desátníky Františka Pospíšila, Jaroslava Veselého a vojína Karla Kabeláka, které po krátkém výslechu dopravili do Udine.

Zde se zajatci setkali s dalšími uvězněnými partyzány, mezi kterými byli i Ludvík Sečkář a Jaroslav Bohuslávek. Pospíšil byl nakonec po krátkém pobytu ve vězeňské nemocnici odsunut 11. ledna 1945 s transportem zajatých italských partyzánů do Německa k "zostřenému pracovnímu nasazení v Říši".

Smůla i štěstí

Pospíšil na svoji anabázi posléze vzpomínal: „Byl jsem s dalšími partyzány odeslán do koncentračního tábora Flossenburg. Zde jsme byli od sebe odtrženi. Já jsem odejel s transportem do Mülsenu a odtud do Litoměřic. Z tohoto transportu se mi podařilo v Ústí nad Labem při bombardování města utéci. V lese nad Ústím jsem se setkal ještě s několika uprchlíky. Společně s Jaroslavem Steinocherem a ještě s jedním uprchlíkem, Italem, jsme se dostali přes protektorátní hranice. V Černovsi u Loun nám opatřil místní řídící učitel, s kterým jsme se setkali, občanský oděv a úkryt na několik dní. Pak jsme se odebrali do Velesína u Českých Budějovic, kde má Steinocher rodiče. Zde jsme se ukrývali asi týden až do osvobození republiky.“

Další Pospíšilovi zajatí kamarádi měli většinou méně štěstí. Desátník Jaroslav Veselý a vojín Karel Kabelák zmizeli v německých lágrech beze stopy a dne 25. dubna 1945 krátce před osvobozením Verony svou pozemskou pouť v městě Romea a Julie končí kulkami německé popravčí čety další Pospíšilovi kamarádi, čtyřiadvacetiletý desátník Ludvík Sečkář a dvaadvacetiletý vojín Jaroslav Bohuslávek…

Štěstí v kolotoči smůly měl naopak svobodník Ondřej Koníček, který se na útěku nejprve dostal k italským partyzánům ve vesničce Tre Monti di Soppra, kde byla i britská mise: „Tam jsem se setkal také se 16 mými kamarády bývalými vládními vojáky, kteří zběhli již dříve přede mnou. Po dohodě s britským majorem utvořili jsme tzv. "bataglion Čechoslováků", který měl za úkol dělat skoro osobní gardu a ochranu štábu anglických parašutistů v celé oblasti Carnie v okresu Udine. Dlouhý klid jsme zde však neměli souzený. Asi za čtyři dny přišla zpráva, že italští fašisté s německou armádou a SS oddíly a armádou generála Vlasova zahajují ofensivu proti všem partyzánským jednotkám roztroušeným v pohoří Alp…“

Nacistům se podařilo partyzánské uskupení tvrdě rozbít a čeští bojovníci hledali nyní cestu do Slovinska. Zcela vyčerpaného Koníčka však u jugoslávských partyzánů nečekalo příliš srdečné uvítání.

„Jak jsme se ale těšili na přivítání v hlavním štábu, tak jsme byli brzo zklamáni. Vlastně jenom já, neboť oba Angličani se mnou již nešli. Když jsme s kurýrem došli na hlavní štáb, přišel jeden anglický důstojník, který si okamžitě oba Angličtiny vzal s sebou na jejich misi. Já že jsem řekl, že jsem Čechoslovák, tak mne ihned sebrali druzí Jugoslávci a nežli jsem se rozhlédl, byl jsem v bunkru ve vězení mezi zavšivenými německými, francouzskými, italskými a různými dalšími zajatci, kde nás krmili třikrát denně řídkou neslanou nemastnou kukuřičnou kaší. Vodu na mytí jsme neměli a holit nebo stříhat, to byl pro nás luxus.

Nezbývalo nic jiného, nežli čekat a čekat. Za ty tři týdny co mne tam věznili, jsem si dokonale nasadil do oděvu všechny rasy vší a různé další havěti, jaká je možno jen mezi válečnými zajatci k vidění. Obyčejná blecha byla pro nás moc královské zvířátko. Nejvíce mne ovšem mrzelo, že právě zde u bratrů Slovanů nás všechny -  jak zajatce, tak i dobrovolné dezertéry k jejich armádě - hlídali Němci a komandant byl také jeden Němec jako poleno, který byl v uniformě jugoslávské osvobozenecké armády.

Proti tomuto nebylo odvolání a jak je známo, že takoví právě po nás dobrovolných dezertérech jezdili, jak jen mohli. Tak když bylo zapotřebí, zametat, čistit kloset atd., vždy na to byl jen "Češky", jak mne nazývali, a kromě mě již jen jeden Slovák, který přišel za mnou asi za tři dny. Byl to Janko Balaš, jeden ze Slováků, kteří utekli z Itálie také do Jugoslávie. Tak jsme prostě udělali my dva spolek a drželi nerozlučně při sobě. Za tu dobu ale nejhorší byl hlad, který byl stále horší a horší. Tento hlad a nouze nás přinutila i k tomu, že jsem později prodal i svoje stříbrné hodinky, které jsem měl od biřmování. Dostal jsem za ně za pět kilo brambor, kousek kukuřičného chleba a tři kila kukuřičné mouky, ze které jsme bez soli s vodou rozdělané pekli tak zvaný chléb.“

Po čase byl nakonec Koníček zařazen k 18. divizi NOAJ, se kterou se zúčastnil řady bojů. Problém mu nastal na konci války, kdy jej „soudruzi partyzáni“ odmítli propustit a nutili jej dále bojovat proti opozičním silám ještě další dva měsíce. Domů se dostal až v červenci 1945. Poválečné hlášení o své partyzánské činnosti v Jugoslávii potom suše uzavřel poznámkou: „Z těch 17 kluků, kteří tenkrát v říjnu na listopadu 1944 po odzbrojení vladařů zdrhli od 10. Praporu, čtyři válku nepřežili, sedm Němci zajali, mnozí byli zraněni či vážně onemocněli. Já mohu vlastně říci, že za té strašné války bylo vlastně štěstí na mé straně…“

Jindřich Marek