Ve druhé polovině roku 1920 vyvrcholily vnitřní spory v největší československé politické straně – Čs. sociální demokracii. V ní se vytvořilo silné radikálně levicové křídlo, prosazující vstup strany do 3. komunistické internacionály (Kominterny). Umírněná část strany, která se podílela na vládě v rámci tzv. rudozelené koalice, se dohodla s prezidentem Masarykem a dalšími stranami na zřízení úřednické vlády Jana Černého, aby si uvolnila ruce pro vypořádání se s radikály. Ti však zahájili o stranu tvrdý boj, ve kterém navíc měli početní převahu.
Vše vyvrcholilo sporem o sídlo strany, Lidový dům, který byl z popudu „pravicového“ vedení strany policejně vyklizen. Levice reagovala 10. prosince vyhlášením generální stávky. Akce však nebyla příliš připravená, vznikla částečně spontánně a proklamované cíle byly také místními organizacemi různě interpretovány. Někde pochopili vyhlášení generální stávky jako signál k převzetí moci (Kladensko, Oslavansko), jinde jako pouhou demonstrativní akci. Naopak vládní moc byla na toto střetnutí připravena mnohem lépe: Masaryk sice odmítl návrhy některých čs. generálů na velkou vojenskou potlačovací akci, nicméně policie, četnictvo a armáda stejně museli na mnoha místech proti stávce tvrdě zakročit. Místně jim v tom asistovaly i paramilitární jednotky Sokola a Orla. Celkem bylo zatčeno téměř čtyři tisíce osob a akce se neobešla bez ztrát na životech (např. v Mostě).
V důsledku tyto události nakonec přispěly k urychlení odtržení levého křídla sociální demokracie a vytvoření Komunistické strany Československa. V roce 1921 měla se svými přibližně 300 000 členy ze všech komunistických stran na světě nejpočetnější základnu, alespoň tedy co se týče poměru k počtu obyvatel země.
Československý tisk reagoval většinou očekávatelně odmítnutím stávky, ten radikálně levicový byl zabavován. Zajímavá ale může být sonda do krajanského denního tisku v zahraničí, v našem případě do newyorského Hlasu lidu, který svými podtituly („denní dělnický tisk“ „věnován zájmům pracujícího lidu“) mohl u Evropana vyvolat zdání, že by potenciálně mohl projevit generální stávce sympatie. Nicméně stal se pravý opak, z titulní stránky čísla z 16. 12. 1920 je jednoznačné, že stávka byla redakcí Hlasu lidu odsouzena. Levé křídlo sociální demokracie bylo v deníku plošně označováno jako bolševici nebo komunisté, byť ještě v této době nebylo jasné, zda se levá frakce ČSD stane opravdu komunistickou stranou (část vedení se k této otázce stavěla velice váhavě).
Pozoruhodnou skutečností je, že Hlas lidu spojil bouře s iredentistickými snahami českých Němců, kteří se dle něj spoléhali na pomoc českých bolševiků „...jimž nejde o národnost či celistvost státu, nýbrž o provedení výstředního programu Třetí internacionála... .“ Co se týče vztahu k radikálně levicovým myšlenkám, deník kopíroval veřejný diskurz USA, který na ně pohlížel jako na nebezpečnou chorobu. Redakce se ostatně krátce předtím v několika článcích úzkostlivě bránila nařčení jednoho z činitelů města New York, který označil tamní Sokol za anarchistickou organizaci, která šíří bolševickou propagandu.
Exempláře deníku Hlas lidu byly součástí fondu Památníku osvobození. Dnes jsou uloženy v prostorách knihovny VHÚ, která je zdigitalizovala a zpřístupnila veřejnosti. Zmiňované číslo si můžete přečíst zde.
Citace:
Hlas lidu: věnováno zájmům pracujícího lidu. New York: Czechoslovak Publishing Corporation, 1920, 35(145). ISSN 2573-8992.