Dobrovolnická svatováclavská rota – jediná česká kolaborantská vojenská jednotka. Fraška nebo tragédie?

Během 2. světové války nabídly několikrát české nacionálně-socialistické organizace spolupracující s okupanty postavení české vojenské jednotky, která by spolu s dalšími národními jednotkami bojovala po boku německých vojáků za „novou Evropu“. Rakušana Adolfa Hitlera však představa českých vojáků v uniformách Velkoněmecké říše upřímně znepokojovala. Ve svém projevu z 26. září 1938 výslovně prohlásil: „Mohu vás ujistit, že žádný Čech nemusí a ani nemůže sloužit v německé armádě."

Vůdcovo přání se pro jeho podřízené stalo rozkazem a v následujících letech vedla pro české nacisty jediná cesta, jak nastoupit vojenskou službu – přihlásit se za Němce a získat říšskoněmecké státní občanství. Díky tomu jsou Češi, společně s Poláky jedinými evropskými národy, které v letech 2. světové války nepostavili vlastní vojenské jednotky bojující na straně států Osy.

Z této premisy existuje u nás jediná výjimka, a tou je Dobrovolnická svatováclavská rota. Tragikomická jednotka, jejíž základy byly položeny před 76 lety, dne 5. března 1945. Toho dne vydal německý státní ministr pro Čechy a Moravu a bývalý henleinovský poslanec čs. parlamentu Karl Hermann Frank „Grundsätzlicher Befehl“ (tedy „Základní rozkaz“), na jehož základě mohla jednotka de iure vzniknout.

Rota kočkopes

Hned v úvodu je třeba poznamenat, že ve skutečnosti nešlo o plnohodnotný vojenský útvar. Nebyl součástí Waffen-SS, Wehrmachtu, ani žádné jiné německé vojenské nebo polovojenské organizace, a ani součástí protektorátního Vládního vojska. Jednalo se o „vojenskou jednotku Kuratoria pro výchovu mládeže v protektorátu Čechy a Morava“.

Formálně však byla přidělena do podřízenosti SS-Brigadeführera a generálmajora Waffen-SS Bernharda Vosse, který čekal v Praze na výsledek soudního řízení mj. pro ohrožení bojeschopnosti jednotek SS v poli. Frank, s nímž jej pojilo přátelství již z roku 1939, z něj na konci války udělal referenta pro provizorní vojenské útvary stavěné výhradně z protektorátních zdrojů. „Kočkopsa“, kterým Svatováclavská rota byla, vymyslel K.H. Frank právě z důvodu, aby formálně nepřestoupil Hitlerův rozkaz.

Nábor do jednotky byl proveden 13. března 1945 na shromáždění spolehlivých funkcionářů Kuratoria v Praze. O devět dní později odjel první turnus dobrovolníků (asi 48 mladíků) pod vedením Eduarda Chalupy, dosavadního vůdce oddílu zvláštního zasazení Kuratoria a bývalého záložního kapitána československé armády, do školícího zařízení Kuratoria v lázních Čeperka u Unhošti, aby se zde podrobil základnímu vojenskému výcviku. Ten byl veden německým poručíkem a bývalým funkcionářem Hitler-Jugend z Olomouce Gerhardem Beywlem a pěti dalšími poddůstojníky Wehrmachtu.

Okolo 20. dubna je následoval druhý transport, v němž na Čeperku přijely další necelé tři desítky mužů. Kromě kuratoristů z venkovních okresů mezi nimi bylo několik starších rekrutů z řad Moravcovy Veřejné osvětové služby a České ligy proti bolševismu. V následujících týdnech čeští dobrovolníci prodělali výcvik s pistolemi, puškami (standardní výzbrojí příslušníků roty se stala kořistní čs. puška vz. 33), ručními granáty a lehkými kulomety.

Naprostou většinu příslušníků roty tvořili mladíci z Kuratoria – nejmladším z nich bylo pouhých 16 let. Někteří pocházeli z rodin českých nacistů a prošli výchovou např. v rámci Mládeže Vlajky.  Ti tvořili ideologicky „tvrdé jádro“. U jiných však okupační režim jen zneužil jejich pubertální romantismus. Mnozí si postupně uvědomovali, že udělali chybu a snažili se z jednotky dostat. Jsou známé případy propuštění i dezercí, které nebyly stíhány (nacisté důsledně trvali na naprosté dobrovolnosti členství v rotě). Za jiné, především ty neplnoleté, orodovali s různým úspěchem jejich rodiče.

Před soudy

K 5. květnu 1945 měla rota stav 80 mužů. Téhož dne, kdy vypuklo povstání v Praze, se unhošťským povstalcům pod velením ruského legionáře generála Václava Šidlíka podařilo po dramatickém vyjednávání rotu odzbrojit a většinu jejích příslušníků, včetně všech velitelů, vzít do zajetí (tři zajali povstalci v Praze a jeden se oficiálně nacházel v nemocničním ošetření).

Z Unhoště byla většina zajatců přepravena ještě během povstání do Kladna a 13. května 1945 pak propuštěna na svobodu (ve vazbě zůstali jenom funkcionáři roty). Po návratu do svých domovů pak řada z nich vstoupila do čs. revolučních jednotek a účastnila se např. zajišťování českého pohraničí. Postupně však byla většina z nich opět zatčena.

Členství v Dobrovolnické svatováclavské rotě bylo během poválečné retribuce klasifikováno jako trestný čin a téměř šest desítek jejích bývalých příslušníků se ocitlo přes mimořádnými lidovými soudy, soudy mládeže, nebo trestními komisemi. Většina bývalých příslušníků byla odsouzena k trestům v rozmezí od dvou do pěti let. Pokud byly vysloveny tresty vyšší, pojily se většinou také s dalšími protistátními skutky spáchanými v době okupace.

Nejpozději v roce 1955 byli všichni odsouzení příslušníci roty znovu na svobodě. Jedinou výjimkou byl její bývalý velitel Eduard Chalupa, odsouzený původně k trestu smrti, kterému president Edvard Beneš svojí milostí změnil trest na doživotí. Zemřel ve vězeňské nemocnici v Praze na Pankráci dne 17. září 1960.

Jiří Plachý