„Zabili, zabili, chlapa z Koločavy,“ zpívá se v muzikálu Balada pro banditu. Jak možná víte, tím chlapem z Koločavy nebyl nikdo jiný, než známý podkarpatský zbojník Nikola Šuhaj, který byl 16. srpna 1921 i se svým mladistvým bratrem zabit svými komplici a následně dle dohody mrtvý vydán československým četníkům. Legendou zůstal tento psanec i po jednom století.
Kdo vlastně byl Nikola Šuhaj? Narodil se roku 1898 v Nižní Koločavě na Podkarpatské Rusi a již jako mladistvý byl charakterizován jako pytlák, zloděj a rváč. Byl odvedený, pravděpodobně roku 1916, k uherskému pěšímu pluku č. 85, který měl doplňovací okrsek v Marmarošské Sihoti (dnes Sighetu Marmației na hranicích Rumunska a Ukrajiny). Záhy ale dezertoval a skrýval se jako „zelený kádr“, jak bývají označováni dezertéři skrývající se po lesích, v okolí rodné Koločavy. V této době po něm, stejně jako po dalších dezertérech, pátralo uherské četnictvo, prý neúspěšně, přesto měl ale Šuhaj dva četníky v přestřelce zastřelit. Po ukončení první světové války se vrátil do Koločavy a oženil se. Záhy ale navázal na svůj dřívější styl života, neboť byl pronásledován také rumunskými četníky a snad i nějaký čas pobyl ve vězení.
Připomeňme ještě pro lepší pochopení kontextu, že Podkarpatská Rus připadla Československu (které jí slíbilo autonomní postavení) předběžně již mírovou smlouvou ze Saint-Germaine z roku 1919, definitivně pak smlouvou trianonskou z roku 1920. Československé jednotky většinu území obsadily již během roku 1919 v souvislosti s válkou proti Maďarům, ale východní části Podkarpatské Rusi zůstaly pod kontrolou spojenecké rumunské armády ještě další rok. Rumunští vojáci tuto oblast vyklidili až na základě vzájemné dohody v létě roku 1920. V době, kdy se do končin okolo Chustu stěhovaly československé státní úřady (rusínská cesta k přislíbené autonomii měla být ještě dlouhá), četnické stanice a vojsko, bylo zároveň nutné zabezpečit severovýchodní hranice, neboť Rudá armáda se při svém tažení na Varšavu značně přiblížila také k hranicím Podkarpatské Rusi. V chudém kraji nalézaly levicové myšlenky snadno živnou půdu a koncem srpna 1920 bylo v oblasti vyhlášeno stanné právo. S ohledem na výše uvedené souvislosti si lze snadno představit, že se nejednalo o právě nejklidnější oblast.
Českoslovenští četníci se se jménem Nikoly Šuhaje seznámili již v červnu 1920, když byl zatčen pro podezření z ozbrojené loupeže. Z vězení na četnické stanici ale Šuhaj utekl, snad po uplacení jednoho z četníků. Poté se stal vůdcem zbojnické bandy, která záhy nabyla nechvalné proslulosti po celém kraji. V roce 1921 vypsaly úřady na jeho hlavu vysokou odměnu, která se Šuhajovi stala osudnou. Vidina peněz totiž vedla jeho komplice k tomu, že Nikolu Šuhaje a jeho mladšího bratra Juru (teprve patnáctiletého) vylákali na schůzku a poté ubili sekerami. Mrtvá těla pak předali čs. četníkům. Zemřeli dva zločinci, legenda se ale teprve začala rodit.
Romantický příběh o zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával a bojoval proti sociální nespravedlnosti, inspirovaný případem Nikoly Šuhaje, totiž následně počátkem 30. let sepsal známý levicově orientovaný spisovatel, novinář a publicista Ivan Olbracht, který od roku 1931 často pobýval na Podkarpatské Rusi a zdejší panenská příroda i příběhy a legendy jej hojně inspirovaly. Roku 1933 byl jeho román Nikola Šuhaj loupežník dokonce oceněn státní cenou za literaturu, což vzbudilo mnoho mimořádně kontroverzních reakcí a zvláště čs. četnictvo se ohrazovalo proti adorování lupiče a vraha. Románu to ale na popularitě rozhodně neubralo a rychle se dočkal neuvěřitelného množství vydání.
Prezentovaná kniha představuje londýnské vydání Nikoly Šuhaje, neboť Olbrachtův román vyšel i během druhé světové války nákladem Lidové knihovny mladého Československa v letech 1942–1944, a to minimálně dvakrát. Lze tak usuzovat ze skutečnosti, že dva výtisky, které se nalézají v Knihovně VHÚ Praha, se mírně liší úpravou titulního listu, ačkoliv jsou jinak totožné. Publikace formátu A5 je vázaná v pevných deskách zdobených grafikou idealizované postavy podkarpatského zbojníka.
Londýnské vydání Nikoly Šuhaje je tak nejen hezkým příkladem československé exilové kultury v těžkých dobách druhé světové války, kdy byla z hlediska ideologie příběhu akcentována linie boje za svobodu, ale také připomenutím neklidných prvních let Československé republiky v jejích nejvýchodnějších oblastech, Podkarpatské Rusi.
Citace:
OLBRACHT Ivan. Nikola Šuhaj loupežník : román. London : Lidová Knihovna Mladého Československa, [1942-1944]. 140 s.