PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila

Dne 15. září léta Páně 921 vnikl na hrad Tetín silný vojenský oddíl kněžny Drahomíry vedený knížecími družiníky Tunou a Gomonem (s ohledem na jména šlo možná o Varjagy), kteří po setmění vylomili bránu dvorce, v němž přebývala kněžna Ludmila, Drahomířina tchýně, obklíčili dům a v něm poté Tuna s Gomonem uškrtili starou kněžnu Ludmilu jejím vlastním závojem. Takto brutálně skončil jeden z mnoha vnitřních politických bojů, které se staly v následujících letech pro vládnoucí rod Přemyslovců poměrně častou záležitostí, a to včetně násilného řešení rodinných sporů. V případě kněžny Ludmily, která byla první českou křesťanskou panovnicí, se tento násilný konec jejího života stal jedním z kroků ke svatořečení. Svatá Ludmila se stala jednou z patronek českých zemí.

Ludmila se narodila pravděpodobně někdy kolem roku 860. O jejím původu hovoří dvě protichůdné legendy, přičemž jedna tvrdí, že pocházela ze slovanského rodu vládnoucího na Mělnicku, druhá pak píše o tom, že patřila k některému vládnoucímu rodu lužických Srbů. Tak či onak byla vychována jako pohanka. Pravděpodobně roku 874 byla asi jako čtrnáctiletá provdána za dvaadvacetiletého přemyslovského knížete Bořivoje I. Tomu pak již v následujícím roce porodila prvního syna a pozdějšího následníka na knížecím stolci Spytihněva, po němž postupně následovalo nejméně dalších pět dětí – dva synové (další z budoucích knížat, Vratislav, se narodil pravděpodobně roku 888) a tři dcery.

Podle legend se kníže Bořivoj I. roku 882 nechal při návštěvě dvora velkomoravského knížete Svatopluka pokřtít, což značně zlepšilo jeho politické pozice jak při jednáních s Velkomoravskou říší, tak s Východofranckou říší na západě. Křtil jej sám moravský arcibiskup Metoděj. Snad v témže roce byla pokřtěna také kněžna Ludmila. Křtil ji také Metoděj, není však jisté, zda spolu s Bořivojem na Moravě, nebo po knížecím návratu do Čech na Levém Hradci.

Mezi lety 888 a 890 zemřel kníže Bořivoj a s ohledem na nedospělost jeho synů se jeho nástupcem stal velkomoravský král Svatopluk. Ludmila se po manželově smrti pravděpodobně nestáhla z veřejného života, ale zůstala politicky činná, čímž nejspíš zajistila pozdější nástupnictví svých synů. Bylo jí ale dáno je přežít. Spytihěv zemřel roku 915 pravděpodobně bez mužských následovníků a jeho bratr Vratislav, který po něm převzal vládu, skonal, snad na následky válečného zranění, asi roku 921. Již za Vratislavovy vlády byla kněžně Ludmile svěřena výchova Vratislavových synů Václava (pozdějšího knížete a světce) a Boleslava (též pozdějšího knížete). Po Vratislavově smrti ale nejspíš došlo k politickým sporům mezi kněžnou Ludmilou a kněžnou Drahomírou, vdovou po zesnulém Vratislavovi, které v polovině září téhož roku vedly k výše uvedené vraždě.

Kult kněžny Ludmily coby světice začal vznikat poměrně záhy po její smrti a byl dán hlavně nákloností, kterou ke své babičce choval kníže Václav. Oficiálně byla ale svatořečena až mezi roky 1143 a 1144 a stala se tak nejstarší českou světicí a zemskou patronkou.

Prezentovaná kniha známé české archeoložky a historičky Prof. Naďi Profantové, CSc., je vázaná v pevných lakovaných kartonových deskách formátu zhruba A5. Vyšla roku 1996 v nakladatelství Epocha v edici Portréty jako její čtvrtý svazek. Text je doprovázen řadou černobílých i barevných ilustrací a fotografií a v přílohách jej doplňuje také chronologický přehled událostí, výběr nejbližších příbuzných kněžny Ludmily ve formě části rodokmenu, přehled citovaných pramenů a doporučené literatury a rejstřík. Publikace sice neobsahuje klasický poznámkový aparát, ale její odbornost a erudici autorky nelze zpochybňovat. Ve velmi čtivém textu je postupně skládána mozaika životopisu kněžny Ludmily formou komparace různých pramenů a jejich interpretací. Biografie kněžny je samozřejmě zasazena do širšího kontextu našich dějin, které jsou na přelomu 9. a 10. století, kdy padla Velká Morava a český přemyslovský stát se teprve konstituoval, velmi turbulentní a veskrze válečné. Knihu lze tedy určitě doporučit nejen jako připomínku 1100. výročí úmrtí naší první světice, ale také všem zájemcům o naše ranně středověké válečné dějiny.

Citace:

PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila: vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha : Epocha, 1996. 133 s. ISBN:80-902129-4-8 váz.