Prezentovaná malba je smutnou vzpomínkou na umělcův nucený pobyt v pařížském vězení za druhé světové války. V roce 1939 se Alén Diviš (1900–1956) přihlásil do čs. zahraničního vojska ve Francii. Avšak záhy byl společně s dalšími obyvateli Domu čs. kultury v Paříži obviněn z prosovětské špionáže, zatčen a vězněn půl roku v krutých podmínkách pařížské věznice v Rue de Santé. Aby si zachránil alespoň duševní zdraví, vyškraboval za pomocí úlomků cihel a omítky kresby na plesnivé zdi samotky. Ve vzpomínkách se k nim vrátil o několik let později v New Yorku a následně doma v Československu. Použil techniku, která napodobovala vězeňskou zeď, aby do svých reminiscencí vložil snové a halucinační vize, které v Paříži prožíval. Před neúprosnými pohledy vězeňské ostrahy, jak je vyjádřeno na prezentované malbě, nebylo v cele úniku.
Po druhé světové válce se Diviš vrátil do Československa, avšak ani zde nenalezl klid pro svou uměleckou činnost. Po únoru 1948 se znechucen politickou situací zcela uzavřel do izolace svého pražského ateliéru a přijímal jen několik málo věrných přátel. Nikdo z nich netušil, z čeho vlastně žije. Proto se také rozhodli zlepšit jeho finanční situaci a prodali Vojenskému historickému ústavu kolekci patnácti obrazů s vězeňskou tematikou, vystavených v roce 1948 ve Vilímkově galerii v Praze.
Papír, kombinovaná technika, 500 x 300 mm.
Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu Praha v roce 1948 formou daru od ministerstva informací.