JAROSLAV KLEMEŠ / 31. ledna 1922 - 7. srpna 2017

Před 100 lety, 31. ledna 1922, se narodil Jaroslav Klemeš. Byl členem paraskupiny PLATINUM, vysazené 17. února 1945 u Nasavrk, a radiotelegrafistou vysílačky ANNA, která se v závěru války stala při přípravách povstání v Praze jediným pojítkem domácího odboje se zahraničím. Zemřel 7. srpna 2017 v Praze ve věku úctyhodných 95 let jako generálporučík ve výslužbě a nositel Řádu Bílého lva. V době úmrtí byl posledním z výsadkářů zahraniční československé armády, kteří byli v letech 2. světové války vycvičeni ve Velké Británii a vysazeni v okupované vlasti s bojovými úkoly. 

Jaroslav Klemeš se narodil 31. ledna 1922 v rodině českého úředníka berní správy ve slovenské Čadci. Ve třinácti letech mu zemřela matka a jeho výchova zůstala na otci, který jej vedl v duchu vlastenectví a ideálů masarykovské demokracie. Vyučil se obchodním příručím, hodně sportoval a cvičil v Sokole. Později reprezentoval v Anglii i československou armádu v kopané na velkých spojeneckých turnajích.

Dvacet dní před dovršením osmnácti let odešel ze Strážnice, kde tehdy žil s otcem, s o rok mladším kamarádem Ludevítem Čambalou tajně přes Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii do Francie, kde v Adge vstoupil do čs. zahraniční armády.

O půl roku později se v řadách 2. čs. pěšího pluku již zúčastnil ústupových bojů na Marně a Loiře. Ve Velké Británii, kam se dostal po porážce Francie, prošel v devatenácti letech tvrdým bojovým výcvikem ve Skotsku a poté paravýcvikem. Jako vyškolený radiotelegrafista byl o dva roky později před nasazením do akce informován, že nacisté doma popravili jeho otce za odbojovou činnost.

Tehdy jej jeho nadřízení hodnotily slovy: „Velmi dobře vycvičen. Dosti dobrý radiotelegrafista. Mladý, dosud ve vývoji, živý, kamarádský, snaživý a ukázněný. Morálně velmi dobrý, fyzicky zdatný a vytrvalý.“

V květnu 1944 byl vyslán v rámci čtyřčlenné paraskupiny PLATINUM do jižní Itálie, odkud byly tehdy realizovány letouny RAF výsadky do okupovaných českých zemí. Po letech na toto období Jaroslav Klemeš vzpomínal: „Naše skupina PLATINUM vznikala dlouho. Vyměnili se dva velitelé a byl vyřazen jeden hoch, který se zřejmě bál vysazení a dělal různé problémy. Domů jsme měli odletět z jižní Itálie, kde jsme netrpělivě čekali dlouhé měsíce, než přijde naše chvíle. Letěli jsme nakonec natřikrát. První pokus byl 7. října 1944...  Náš let tehdy pro špatné počasí dopadl neúspěšně a stejně tak jsme se museli vrátit kvůli špatnému počasí do Itálie při druhém letu 22. prosince 1944. A tak naši paraskupinu Platinum – v pořadí nadporučík Jaromír Nechanský, já,  Lojza Vyhňák, Jarda Pešan – nakonec vysadili až v noci 16. února 1945 u Nasavrk polští letci.

Ty chvíle před seskokem mi trvale zůstaly v paměti. Polský dispečer zvedl povzbudivě palec a my jeden po druhém přistupovali k otvoru pro seskok. Pod námi byla rozsáhlá a hustá černá masa hlubokých lesů s nepravidelnými bílými jazyky sněhu. Byl to zvláštní zážitek...

Při seskoku jsme přišli vinou přetížených nožních zásobníků a chybám s jejich manipulací o většinu radiomateriálu, čímž se naše operace o pár týdnů zdržela. Za pár dní sice Lojza Vyhňák sestavil nouzovou vysílačku, se kterou z lihovaru v Novém Městě na Moravě navázal spojení s VRÚ, ale v podstatě jsme museli čekat do 22. března, kdy nám Angličané shodili nové vysílačky a radiomajáky Eureka. To jsme se potom mohli rozdělit do dvojic Nechanský-Klemeš a Pešan-Vyhňák a svoji práci pro Radu tří rozjet na 200%...

Po vysazení jsme měli, na rozdíl od mnoha předešlých výsadků, štěstí na skvělé odvážné vlastence. Těch báječných obětavých lidí, kteří nás ukrývali a pomáhali nám plnit náš úkol byla dlouhá řada... 

Na prvním místě však budu muset vždy jmenovat statečnou paní Korábkovou a její dceru Aničku z Hradiště u Nasavrk. Když jsme totiž po seskoku neuspěli na první záchytné adrese, vydali jsme se k nim. To jsme však nevěděli, že pan Korábek, který znal naše heslo, musel uprchnout před nacisty, kteří navíc krátce před naším příchodem v jeho usedlosti udělali prohlídku.

Zapojili jsme se potom rychle do práce velké partyzánské organizace Rada tří a s pomocí naváděcích zařízení Eureka jsem ve spojení s americkými letci v dubnu zajistil dva shozy zbraní, další stejnou noc zařídil jinde Lojza Vyhňák. Brzy potom jsem byl se svým velitelem poslán do Prahy.

Tam jsme vyjeli z Třebíče 23. dubna 1945 osobním autem. Akci organizoval velitel pražské Zpravodajské brigády, tvořené většinou bývalými skauty, Veleslav Wahl. Prahu jsem na rozdíl od svého velitele, který se zde narodil, tehdy takřka vůbec neznal. Byl jsem zde předtím jen jednou jako šestnáctiletý kluk v roce 1938 na všesokolském sletu, ale vzpomínám si však dnes, že jsme svou cestu zakončili v Dejvicích v bytě Slávka Wahla, kde jsme přespali.

Báječní kluci ze Zpravodajské brigády v čele s Wahlem a jejich náčelníkem štábu Láďou Maredou z nás museli udělat rychle pražské elegány "podle poslední protektorátní módy", protože jsme přijeli v oblečení vhodném spíše do partyzánského tábora než na Václavské náměstí.

Pro mne po příjezdu okamžitě začaly technické problémy s umístěním vysílačky. Zkoušel jsem například vysílat z Karlína, ale tam to blokovala na vysílání i příjmu jakási hráz – snad kopec Vítkov. Prostě to nedělalo dobrotu a tak jsem nakonec skončil v Kobylisích ve vilce inženýra Rabana v Klíčanské ulici. Tehdy jsem totiž dostal jako posilu ze Zpravodajské brigády Dušana Mendla, který se stal mým šifrantem. Zde už to od 28. dubna jelo jako po másle. Spojení s Anglií jsem měl perfektní, jako kdybych korespondoval třeba s Pardubicemi. Dával jsem i dvacet telegramů v jedné relaci. V pokoji nám sloužil pouhý kus drátu jako vnitřní anténa. Během vysílání dával potom můj nový kamarád Dušan z okna pozor, co se děje venku.

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání, přišla velká chvíle mé radiostanice. Po válce mi u vína kluci z naší anglické Vojenské radiové ústředny vyprávěli, jak brečeli a jak byli všichni namačkáni za povstání u přijímače, když jsem z bojující Prahy vysílal již otevřenou řečí zprávy o vraždách dětí a bezbranných civilistů. Večer to už vysílal londýnský rozhlas. Kluci zatím s napětím čekali na každou mou novou relaci.

V jednom z došlých telegramů bylo, že Nechanský byl povýšen na štábního kapitána a my ostatní ze skupiny na podporučíky a všem byl udělen Čs. válečný kříž 1939. Tak jsem se stal důstojníkem československé armády...

Zajímavý zážitek mám z okamžiku příjezdu sovětské armády do Prahy. Bylo to zvláštní. Viděl jsem ty jejich autíčka a kupodivu jsem nic vzrušujícího a krásného neprožíval. Naopak, obklopil mne jakýsi divný pocit, který jsem nechápal. Těžko to popsat. Prostě mne obklopil zvláštní smutek a nepochopitelný pocit prázdna. Jakoby to byla nějaká předtucha, kterou jsem pochopil o hodně později...“

Po válce již Jaroslav Klemeš v armádě zůstal a pro celou zemi osudný únor 1948 jej zastihl v Litoměřicích v hodnosti nadporučíka spojovacího vojska. Na podzim roku 1949 byl zatčen v Podbořanech a prošel kalvárií samotek nechvalně proslulého hradčanského "domečku", kde muži komunistického fanatika pplk. Bedřicha Reicina mučili vlastenecké důstojníky. Vystřídalo se na něm sedm vyšetřovatelů, někteří mu vyhrožovali, že bude viset spolu se svým velitelem Nechanským, který byl nakonec skutečně 16. června 1950 popraven.

Jaroslav Klemeš měl „štěstí“. Byl degradován, vyhozen z armády a odsouzen „jen“ na dva roky vězení za „neoznámení trestného činu zrady.“ Šlo o to, že nehlásil krátce po únoru 1948, že se dozvěděl, že dva jeho spolubojovníci utekli za hranice.

Po propuštění z vězení byl ještě umístěn na další dva roky do tábora nucených prací v Ústí nad Labem, kde mu po propuštění bylo přikázáno trvalé místo pobytu a musel podepsat, že v Ústí nad Labem bude čtyři roky manuálně pracovat ve stavebnictví.

Nakonec však v Ústí zakotvil natrvalo, oženil se zde a našel ve své rodině nový smysl života. Na svatbě mu byl za svědka věrný kamarád radista skupiny CLAY Čestmír Šikola, který byl předtím také v komunistickém kriminále.

Až v květnu 1968 byl Klemeš soudně rehabilitován a byla mu vrácena hodnost i vyznamenání. Skutečné morální rehabilitace se však dočkal až po listopadu 1989, kdy byl například v květnu 2010 jmenován do první generálské hodnosti a v roce 2016 mu byl propůjčen Řád Bílého lva.

Lze říci, že osud Jaroslava Klemeše nijak „nevybočoval“ z osudu většiny našich zahraničních vojáků, které po únoru 1948 nevděčná vlast, pro kterou byli ochotni zaplatit i daň nejvyšší, obětovala komunistické totalitě...

Jindřich Marek