V důsledku vítězství bolševiků v ruské občanské válce zaplavila ve dvacátých letech minulého století Evropu i zámořské země početná diaspora obyvatel někdejšího ruského impéria. Silné zastoupení měla i v Československu, kam odešla také řada veteránů z carských či bělogvardějských armád. Ti v Praze založili Ruský spolek válečných invalidů v ČSR. Spolek (později Svaz) vedle další činnosti vydával i literaturu věnovanou nedávné ruské válečné minulosti, popřípadě aktivitám československých legií v Rusku. Jednou z těchto publikací byl i sborník, jenž se snažil u příležitosti desátého výročí bitvy u Zborova propojit tuto událost se starším jubileem rusko-turecké války let 1877−1878. Pojícím bodem měl být boj za osvobození Slovanů od cizí nadvlády.
Rusko-turecká válka byla důsledkem a zároveň součástí souboru ozbrojených povstání, střetů a národněosvobozeneckých aktivit na Balkáně v 70. letech 19. století, souhrnně označovaných jako Velká východní krize. Rusko tuto krizi silně - pod záminkou pomoci bratrským slovanským národům - podněcovalo a chtělo si v první řadě kompenzovat ztrátu mocenského postavení, o které přišlo krymskou válkou (1853−1856). Nepřátelský stav vůči Turkům vyhlásilo v dubnu 1877 po víceméně neúspěšných mezinárodních jednáních o statutu Bulharů v Osmanské říši. Boje probíhaly nejen na Balkáně, ale také v oblasti Kavkazu. Rusko nakonec vydobylo za pomoci Rumunska a za těžkých materiálních i lidských ztrát vítězství, ale Turecku vnucená smlouva v San Stefanu, kterou si chtělo Rusko zajistit svůj dominantní mocenský vliv na Balkáně, nebyla přijatelná jak pro část balkánských států, tak pro další evropské mocnosti. Pro geopolitické důsledky války byl tak stěžejní Berlínský kongres, jehož závěry definovaly podobu jihovýchodní Evropy prakticky na dalších třicet let. Ruské přímé i nepřímé zisky byly silně redukovány ve srovnání s tím, co muselo do války vložit. Dá se říci, že proběhlá válka a její výsledky byly dalšími kousky do skládačky historického mýtu o dobrém Rusku, které nezištně chrání slovanské národy a je za to namísto vděku „ponižováno“ Západem.
Vydavatelé vzpomínkového almanachu z roku 1927 spatřují v rusko-turecké válce osvobození slovanského jihu a v bitvě u Zborova zase osvobození slovanského západu. A stejně jako o oběti ruského národa ve válce za svobodu jižních Slovanů se hovoří o realizaci práva Slovanů západních na politickou samostatnost, která byla Ruskem draze zaplacena. Zborovu není věnován příliš velký prostor, je zde zveřejněna pouze stať Rudolfa Medka Myšlenky o Zborovu a texty legionářů Josefa Vavrocha a Františka Langera o České družině, respektive o 1. čs. střeleckém pluku. Hlavní prostor dostávají spíše stati ruských emigrantů věnující se rusko-turecké válce a ruskému „boji za osvobození Slovanstva“, který měl být neustále popliváván ostatními evropskými mocnostmi, což je dokládáno právě i Berlínským kongresem, který „odňal osvobozeným Slovanům značnou část toho, čeho bylo dobyto ruskou krví“.
Citace:
Čerkes, L. N., ed. Almanach v upomínku 10. výročí Zborova a 50. výročí rusko-turecké války (za osvobození slovanstva) = Al'manach' v' pamjať 10-letija bitvy u Zborova i 50-letija russko-tureckoj vojny (za osvobožděnije slavjan'). Praha: Ruský spolek válečných invalidů v ČSR, 1927. 57 s.
Almanach byl ve VHÚ Praha zdigitalizován a je dostupný na Digitální studovně MO zde.