Německá samonabíjecí karabina Volkssturmgewehr 45 (MP 507)

Vyčerpání mobilizačních rezerv a naléhavá potřeba obrany stále se zmenšujícího území Německa postupem spojeneckých front vedlo ke zřízení jednotek „německého lidového útoku“ – Volkssturmu. K jejich formování došlo na základě výnosu Adolfa Hitlera ze dne 25. září 1944 (Erlass über die Bildung des Deutschen Volkssturmes) a povolávacímu rozkazu podléhali primárně muži ročníků 1884 až 1924, tedy ve věku od 20 do 60 let. Došlo ovšem také na odvody mužské mládeže mezi 16 a 19 lety, nižší věkové kategorie vytvářeli dobrovolníci.

Zhoršující se hospodářská situace válkou stále více vyčerpávaného Německa a jím podmaněných zemí přineslo řadu korekcí v nazírání na kvalitu a provedení pěchotních zbraní. Úsporná opatření se stále zmenšujícími kontingentními příděly výrobním závodům vedly nejen k přehodnocení stávajících konstrukcí ve prospěch zjednodušení a úspor výrobních operací, ale také k vývoji nových modelů zbraní, jejichž schválení Hlavním říšským výzbrojním úřadem by bylo na prahu války zcela nemyslitelné. Projekty silně zjednodušených konstrukcí tzv. lidových pušek (Volksgewehr), určených zejména pro jednotky Volkssturmu, ukazovaly, nakolik museli němečtí plánovači s vidinou masové produkce snížit své požadavky na kvalitu a vzhled zbraní.

V průběhu druhé poloviny roku 1944 vznikaly v německých zbrojovkách projekty pěchotních zbraní, jejichž společným jmenovatelem byla jednoduchá konstrukce, využití nejlevnějších výrobních technologií (lisování, tvarování součástek ohýbáním, svařování) s cílem dosáhnout při minimálních nákladech a krátkých výrobních časech maximální možné produkce. Mezi takové konstrukce patřily lidové pušky 1 a 2 (Volksgewehr), samopaly Gerät Potsdam a Gerät Neumünster (MP 3008) či Volkssturmgewehr 45.

Jedinou samonabíjecí karabinu, jež se v rámci vývoje zbraní pro Volkssturm dostala do sériové výroby, vyvinul vrchní konstruktér firmy Gustloff Werke v Suhlu Karl Barnitzke. Požadavky na konstrukci původně automatické zbraně, zařízené na náboj 7,92 x 3 mm, používaný v útočných puškách MKb 42 (H), MP 43 a MP 44, omezovaly rozsah třískově obráběných součástí na nezbytné minimum, proto zvolil Barnitzke tehdy značně neobvyklé řešení závěrového mechanismu.

Funkce zbraně byla založena na principu uzavřeného (dynamického) závěru se zpožděným otevíráním, zajišťovaného přepouštěním spalných plynů při výstřelu do plynového válce, tvořícího přední vedení závěru na hlavni. Ve vzdálenosti 63,5 mm od ústí měla hlaveň vyvrtány čtyři plynové kanálky, jimiž proudily plyny poté, co je minulo dno střely během jejího pohybu v hlavni. Tlak přepuštěných plynů vnikl do plynového válce, kde mj. působil na přední mezikruží, čímž docházelo ke zbrždění pohybu závěru. Ve fázi, kdy střela opustila hlaveň tlak v hlavni a v plynovém válci poklesl do té míry, že pohyb závěru již závisel pouze velikosti impulzu, bržděného hmotou závěru.

V trubkovém závěru držely plynovou trubici čtyři přerušované protilehlé ozuby, po dvou na každé straně, a aretovalo ji proti uvolnění ploché pero, přinýtované pod základnou mušky. V zadní části závěru byl vsazen do drážky a dvěma příčnými koliky zajištěn závěrový blok s lůžkem pro dno nábojnice, vytahovačem a odpruženým úderníkem. Zcela pragmatickým řešením se ukázalo využití segmentového zásobníku útočných pušek řady MP 43 na 30 nábojů, vyráběného v řadě závodů.

K ovládání závěru sloužila napínací rukojeť, tvořená tvarovaným ocelovým páskem, přinýtovaným na levé straně. Na horní části měl závěr vsazen jednoduchý plátek hledí; konstrukce mířidel vycházela z požadavku mířené střelby pouze na vzdálenost do 100 metrů. Požadavek na přesnost střelby nepatřil mezi prioritní již vzhledem předpokládanému charakteru bojového nasazení v rukou chabě, pokud vůbec vycvičeného Volkssturmu.

Spoušťový mechanismus s kladívkovým mechanismem a pouzdrem závěru tvořily jednu samostatnou konstrukční skupinu, fixovanou v lisovaném a svařovaném těle spojovacím kolíkem a osou pojistky.

Předpažbí z bukového dřeva, sestávající ze dvou symetrických polovin, spojovaly s tělem zbraně dva duté nýty, stejně tak jako jednoduchou bukovou pažbu poměrně strohých tvarů.

Na sklonku roku 1944 navržená zbraň figurovala v dobových dokumentech pod označeními Volksgewehr (lidová puška), Selbsladegewehr (samonabíjecí puška) či Gustloff Volkssturmgewehr, je však známa především pod označením Volkssturmgewehr 45 či MP 507.

Dokumenty o její výrobě u firmy Gustloff Werke se ovšem nedochovaly; obecně ji lze zadatovat do prvních měsíců roku 1945, přičemž počet vyrobených kusů zřejmě nepřesáhl hranici 10 000 kusů. Dochované exempláře nenesou na ocelových dílech žádné značení, ani přejímací značky inspektora výzbrojního úřadu (Waffen Amt), pouze na levé straně pažby jsou vyražena nejčastěji čtyřmístná čísla, jimž předchází písmena Th., zřejmě zkratka názvu kraje Thüringen, v němž se Suhl také nachází. Nejvyšší dosud známé výrobní číslo je Th. 9901.

Exemplář s výrobním číslem Th. 6711 získalo muzeum v roce 1981 převodem z VÚ 1337 v Babicích u Říčan.

Ráž: 7,92 x 33 mm

Celková délka: 886 mm

Délka hlavně: 375 mm

Délka záměrné: 209 mm

Kapacita zásobníku: 30 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 4600 g