Mnozí panovníci nechávali vytvořit literární díla, která měla přispět ke zvýšení prestiže a lesku panovnického majestátu. Do řady těchto děl patří také Weiß Kunig, kniha pojednávající o životě a činech císaře Maxmiliána I. Habsburského. Maxmilián jako typický panovník období nastupující renesance byl otevřen všemu novému. To ovšem nijak nebránilo obdivu, s nímž přijímal rytířské tradice pozdně středověkého dvora burgundského vévody Karla Smělého, kterého obdivoval a jehož dceru Marii pojal také za manželku. Ostatně, mezi zde přiloženými rytinami můžeme vidět vedle Maxmiliánova výcviku v šermu a jednoho z mnoha válečných střetů také vyobrazení vévody Karla Smělého, kterak hovoří s dcerou o Maxmiliánovi. Historie sama později reflektovala osobnost habsburského panovníka přízviskem, podle něhož byl Maxmilián „poslední rytíř a první kanonýr“.
Rozsáhlé biografické dílo sepsal podle pokynů samotného císaře Marx Treitzsaurwein a následně k němu bylo zhotoveno přes 200 dřevorytů, které měly doprovázet text. Většinu těchto rytin vypracoval Hans Burgkmair, na dalších se podíleli Leonard Beck, Hans Schäuffelein a Hans Springinklee. Kniha však nebyla za života císaře publikována a vydání se dočkala teprve poté, co byl během následujících dvou století objeven zapomenutý manuskript a později také dřevoryty.
Kniha je psána alegorickou formou, za níž se skrývají konkrétní historické osobnosti – „zelený král“ (uherský král), „modrý král“ (král Francie) či sám Maxmilián, který vystupuje jako „bílý král“ - Weiß Kunig. Obsahově je dílo rozděleno do tří částí. První pojednává o předchozích panovnících habsburského rodu, druhá a třetí o životě samotného Maxmiliána Habsburského až do roku 1513. Jedná se přitom o kombinaci několika různých žánrů, přičemž standardní forma kroniky se zde prolíná s prvky rytířského románu a tzv. knížecího zrcadla, tedy díla, jehož cílem je podat obraz ideálního panovníka.
citace:
TREITZSAURWEIN, Marx. Der Weiß Kunig: Eine Erzehlung von den Thaten Kaiser Maximilian des Ersten. Von Hannsen Burgmair dazu verfertigten Holzchnitten. Wien: Joseph Kurzböckens, 1775. 346 s., 237 obr. příl.