JOHNSON, Alan Campbell. Anthony Eden: a biography.

Jméno britského konzervativního politika Anthonyho Edena (1897–1977) je a pravděpodobně už navždy bude skloňováno primárně v souvislosti se suezskou krizí. Edenova účast a spoluzodpovědnost v této dramatické kapitole studené války tak trochu zastínila jeho ostatní činy ve veřejném životě.

Pocházel z rodiny nižší šlechty v anglickém hrabství Durnham. Dostalo se mu velmi dobrého vzdělání v Etonu a později v Oxfordu, kde se mimo jiné naučil i některé orientální jazyky. Vyznamenal se během první světové války, kde si vysloužil válečný kříž, třetí nejvyšší britské vyznamenání za statečnost v boji

Po válce dokončil studium v Oxfordu a dal se na politickou dráhu. V roce 1923 se stal poslancem za toryovskou baštu Warwick a Learington. Nepatřil sice k nejlepším řečníkům, ale jeho sympatický vzhled, dokonalé vystupování a progresivní názory mu slibovaly slušnou politickou kariéru. Za zmínku stojí, že rovněž udával módní trendy.

Od roku 1931 působil na ministerstvu zahraničí a o čtyři roky později ve věku osmatřiceti let zde již zastával ministerskou funkci. Dění na mezinárodní scéně v té době rozhodně nebylo poklidné. Doba přála autoritářským režimům, fašismus a nacismus byly na vzestupu. Stejně jako mnoho lidí, kteří zažili první světovou válku, ani Eden nepatřil mezi kritiky appeasementu. Nicméně v roce 1938 přesto podal demisi. Důvodem byl podle všeho nesouhlas s Chamberlainovou zahraniční politikou vůči Itálii. Nicméně díky tomu jeho jméno nefigurovalo mezi „viníky“ Mnichova, což mu zanedlouho vysloužilo popularitu.

Právě v tomto zdánlivém bodu zlomu Edenovy kariéry vznikla pravděpodobně první z řady jeho biografií, kterou Vám předkládáme. Její autor Alan Campbell Johnson (1913-1998) si byl vědom, jaká úskalí představuje psaní životopisů dosud žijících a aktivně činných osobností. Viděl však v Edenovi, jak sám píše, reprezentanta nové generace britských politiků a velkou hrozbu reakčním silám ve své zemi. Na knize je vidět, že byla sepsána krátce po mnichovské krizi. Za její relativní nevýhodu můžeme považovat fakt, že na tohoto neobyčejného muže nevyhnutelně nahlíží ne s odstupem a nadhledem, ale z perspektivy třicátých let. Nese v sobě však svědectví tehdejšího myšlení a nálady.

Pro úplnost ještě doplňme zbytek Edenova působení ve veřejném životě, které kniha již nepokrývá. Jeho kariéra v roce 1938 samozřejmě neskončila. Ministrem zahraničí se stal ještě dvakrát v roce 1940 a 1951. V dubnu 1955, když Churchill ze zdravotních důvodů rezignoval, se dočkal se i funkce ministerského předsedy. Zde se mu však již příliš nedařilo. Začátkem jeho politického pádu byla výše zmíněná suezská krize na podzim roku 1956, kdy se společně s Francouzi rozhodl sesadit egyptského prezidenta Násira poté, co znárodnil Suezský kanál a obnovit svůj vliv v této oblasti. Jako záminka k tomuto tažení připomínajícímu koloniální války předešlého století posloužil izraelský útok na Egypt. Operace z vojenského hlediska skončila jednoznačným úspěchem. Naproti tomu z hlediska politického se jednalo o naprosté fiasko s dalekosáhlými důsledky. Britové a Francouzi byli pod mezinárodním tlakem nakonec donuceni vyklidit prostor kanálu a Sověty podporovaný Násir se nejen udržel u moci, ale navíc ze situace vyšel (minimálně v očích arabských nacionalistů) jako morální vítěz. Celá krize především potvrdila nepříjemnou skutečnost, že Velká Británie již není velmocí, kterou bývala. Eden, jehož zdraví bylo již vážně podlomeno, podal demisi v lednu 1957 a stáhl se do ústraní, kde žil ještě 20 let. Právě kvůli Suezu se Anthony Eden řadí mezi nejméně úspěšné britské premiéry dvacátého století.

 

 

Citace:

JOHNSON, Alan Campbell. Anthony Eden: a biography. London: Robert Hale, 1938. 380 s.