Větrovky systému Girandoni však byly vyráběny i jako zbraně jednoranné, u nichž bylo nutné po každém výstřelu nabít novou střelu do hlavně. Tlak vzduchu v tlakové nádobě se po každém výstřelu snižoval, postupně se tak o něco zmenšoval i účinný dostřel. Plně nahuštěná tlaková nádoba měla přesto dostatečnou kapacitu na dvacet i více výstřelů. Poté bylo nutno do nádoby vzduch znovu napumpovat. Nebezpečné bylo nadměrné zvýšení tlaku vzduchu v nádobě, ať již přepumpováním nebo vlivem horka na slunci nebo v blízkosti kamen, kdy docházelo k neštěstím při roztržení tlakové nádoby. Z tohoto důvodu byly později větrovky zakazovány. Tlaková nádoba mívala látkový nebo kožený potah, aby kovová nádoba v zimě nestudila a v létě nepálila.
Ze Slezska pocházející Josef Schembor (1777-1851) pracoval ve Vídni od roku 1808, ale povolení k výrobě větrovek získal až v roce 1820.
Větrovka byla součástí původního inventáře VHÚ.
Délka 1115 mm, ráže 10 mm.