Krok, který rozhodl: pozvánka Česka do NATO

V horkých červencových dnech roku 1997 se konal významný summit NATO ve španělském Madridu. Na něm členské státy Severoatlantického paktu přizvaly ke vstupním rozhovorům o rozšíření Českou republiku, Polsko a Maďarsko.

Zhroucení totalitních režimů znamenalo zánik dlouholetých politických i bezpečnostních struktur ve východní Evropě. V říjnu 1990 se sjednotilo Německo a jako celek se stalo členem NATO. Ve stejném roce byl zahájen proces likvidace Varšavské smlouvy.

Nejprve bylo 25. února 1991 na mimořádné schůzi Politického poradního výboru v Budapešti rozhodnuto o rozpuštění vojenských struktur Varšavské smlouvy a po československém návrhu na úplné ukončení platnosti smlouvy, který byl ostatními členy přijat příznivě, byl příslušný protokol podepsán zástupci vlád šesti zbývajících členů na schůzce výboru 1. července 1991 v Praze v Černínském paláci.

Takto vzniklé mocenské vakuum ve střední a východní Evropě donutilo alianci k zásadním změnám ve své vojenské strategii. Summit členských zemí NATO konaný v Londýně přijal 6. července 1990 deklaraci o transformaci paktu s návrhy na rozvoj všestranné spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy. NATO mělo podle dokumentu přispívat ke změnám v Evropě, aktivně se podílet na budování nových struktur spojeného kontinentu, podporovat bezpečnost a stabilitu a mírovou cestou řešit spory.

Aliance přecházela v otázce řešení krizí od vojenských prostředků k více politickým. Článek 5 londýnské deklarace obsahoval: „Zůstaneme defenzivní organizací a budeme pokračovat v obraně teritoria všech našich členů. Hlásíme se k mírovému řešení všech sporů. Za žádných okolností nebudeme v použití síly nikdy první.”

Dokument pokračoval odmítnutím chápat členské státy Varšavské smlouvy jako nepřátele. V otázce kontroly zbraní postoupila tato deklarace k historicky prvnímu oznámení o plánu snížení počtu konvenčních zbraní v Evropě po skončení studené války. V reakci na rozhodnutí SSSR se Aliance odhodlala i ke snížení počtu jaderných hlavic v Evropě. Londýnskou deklarací fakticky zmizel nepřítel, proti němuž Aliance čtyřicet let bránila zásady evropské civilizace.

Proces přeměny pokračoval na summitu v Římě v listopadu 1991. NATO se začalo měnit na nejen vojenský, ale i politický svazek zajišťující evropskou kolektivní bezpečnost. Do své struktury začalo postupně různou měrou zapojovat další partnerské země včetně zemí bývalé Varšavské smlouvy.

Jedním z prvních kroků (ačkoli v době svého vzniku nebyl ani zdaleka tak chápán) bylo založení Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC) dne 20. prosince 1999. Zakládajícími členy se stalo 16 členských států NATO a 9 bývalých členů Varšavské smlouvy (Bulharsko, Československo, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR). Po rozpadu Sovětského svazu se k NACC připojily všechny jeho bývalé republiky, od ledna 1996 také Slovinsko a od března 1996 Makedonie. Program zahrnoval konzultační jednání o nejrůznějších aspektech strategie, vztazích vojenských a civilních institucích apod., za přispění dohledu neutrálního Rakouska, Finska a Švédska.

Díky takto prohloubené fungující spolupráci s novými postkomunistickými zeměmi vzrostla ve střední a východní Evropě potřeba po větší záruce bezpečnosti a užší vazby na fungování Aliance. Toto volání bylo oficiálně vyslyšeno na Bruselském summitu 10. - 11. ledna 1994 odstartováním programu Partnerství pro mír (PfP). Ten sdružoval státy NACC a OBSE, dohromady celkem 30 států střední a východní Evropy, včetně České republiky.

Program zaručoval všem zúčastněným, že NATO s nimi bude konzultovat, pokud pocítí, že jejich územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost jsou ohroženy. Na základě individuálního programu partnerství (formálně přijatého 25. listopadu 1994) začal také v České republice náročný politický i vojenský proces přibližování standardům západních armád. Ve stejném roce se uskutečnilo v Polsku první společné cvičení PfP (Cooperative Bridge) za účasti třinácti zemí.

Samotný proces sbližování států východního bloku a Aliance neprobíhal hladce. Významnou roli v bývalých sovětských satelitech hrála nejen technická odlišnost armád Varšavské smlouvy, ale také nedostatek politické vůle k samotnému rozšiřování v řadách Aliance. Pouze Spolková republika Německo vyjadřovala podporu myšlence rozšíření již před rokem 1994.

Klíčovou roli v této otázce samozřejmě hrály Spojené státy v čele s prezidentem Billem Clintonem. Za vydatného přispění českého a polského prezidenta Václava Havla a Lecha Walesy došlo k získání amerického prezidenta pro myšlenku rozšíření již v roce 1993. Ruská nevole k této otázce byla, po sérii diplomatických jednání a historicky první účasti aliančních a ruských kontingentů, které spolupracovaly na multinárodní vojenské operaci v Bosně a Hercegovině, zlomena. Pro další rozvoj vztahů s Ruskem, a jakousi záruku zažehnání nebezpečí pro Rusko spojeného s rozšířením Aliance, byla 27. května 1997 zřízena Stálá společná rada NATO - Rusko. Na podobném principu fungovaly vztahy mezi Aliancí a Ukrajinou.

Důležitým mezníkem v integračních snahách se stal summit NATO v Madridu, jenž se konal 8. – 9. července 1997. Na něm členské státy Severoatlantického paktu přizvaly ke vstupním rozhovorům o rozšíření Českou republiku, Polsko a Maďarsko. Prezident Václav Havel podepsal 26. února 1999 listiny o přístupu České republiky k NATO a 12. března 1999 se Česká republika oficiálně stala členem NATO.

Nové členské země se začaly zapojovat do struktur a činnosti NATO. Základna Taszár v jižním Maďarsku využívaná americkými jednotkami se 16. února 2001 stala oficiální základnou Severoatlantické aliance jako první základna NATO na území bývalého sovětského bloku. Více než 5000 vojáků z šestnácti členských zemí NATO začalo 8. října 2001 v severozápadním Turecku nacvičovat reakci na možný útok proti jednomu ze členů Aliance. Manévrů "Adventure Exchange 2001" se účastnili vojáci Belgie, Británie, Česka, Dánska, Itálie, Kanady, Lucemburska, Maďarska, Německa, Norska, Polska, Portugalska, Řecka, Španělska, Turecka a USA.

Ovšem přijetím prvních tří zemí bývalého komunistického bloku integrační proces neskončil. V listopadu 2002 na summitu v Praze pozvali představitelé Aliance ke vstupu další postkomunistické státy: Bulharsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Tím se uzavřela éra hledání různých modelů spolupráce v otázce bezpečnosti v Evropě po rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu.

Jan Šach