Akce JAVOR

Patnáctého prosince 1965 uzavřely vlády Československa a Sovětského svazu dohodu o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk. Na jejím základě byla započata výstavba objektů na uložení speciální munice pro ČSLA na území Československa.

Z hlediska mocenskopolitických zájmů a plánů Moskvy mělo Československo jako geopolitický prostor ve střední Evropě neobyčejně veliký význam. Jako průmyslově nejvyspělejší země socialistického společenství s rozvinutou zbrojní výrobou a po Sovětské armádě relativně nejsilnější, nejlépe vyzbrojenou, vycvičenou a nejspolehlivější armádou Varšavské smlouvy hrálo v mocenskopolitických a vojenskostrategických plánech Moskvy důležitou roli. Československo leželo na rozhraní dvou největších vojenskopolitických uskupení, NATO a Varšavské smlouvy, a současně napříč hlavní osy možných válečných operací, přičemž krylo hranici s NSR a jižní bok NDR. Spolu s NDR a Polskem tvořilo současně jakýsi kryt sovětského „železného trojúhelníku“, který představovaly pobaltské republiky a severozápadní Rusko.

Ať už se vojenskostrategické úvahy na způsob zahájení a vedení možné války měnily (po období zvýšeného napětí či s překvapením, za použití zbraní hromadného ničení nebo konvečních zbraní, v útočné či obranné činnosti atd.) v závislosti na vývoji mezinárodní a vojenskopolitické situace, jedno zůstávalo konstantní: československé armádě bylo přisouzeno, aby v případné válce, v obraně či za útočné operace, spolu s jednotkami Sovětské armády na území NDR bojovala jako prvosledová po několik dní, asi 70 hodin, a připravila tak podmínky pro zasazení druhého sledu vojsk Varšavské smlouvy k dosažení stanovených cílů. Z tohoto důvodu kladla Moskva neúměrně vysoké požadavky nejen na početní stavy, výzbroj a výcvik čs. armády, ale také na zbrojní výrobu.

Z toho důvodu za branné pohotovosti státu vytvářela čs. armáda nejprve dvě a od poloviny padesátých let do roku 1964 tři plně vyzbrojené armády. Válečné početní stavy oscilovaly mezi 600 000 a necelými 800 000 muži. Válečná armáda podléhala příslušnému frontu sovětských vojsk z Přikarpatského vojenského okruhu.

Od začátku šedesátých let se situace změnila. Sovětské velení přestalo počítat s obdobím narůstání napětí mezi oběma bloky a naopak došlo k přesvědčení, že případný vojenský konflikt se od svého začátku povede zbraněmi hromadného ničení. Na základě tohoto předpokladu se změnily i operační plány ČSLA. V roce 1960 obdrželo československé velení z Moskvy nové zadání, podle něhož měla ČSLA v případě války ihned přejít do ofenzívní činnosti. Nadále se předpokládalo, že povede bojové operace jako součást frontu tvořeného vojsky Přikarpatského vojenského okruhu. Vzhledem k potřebě dosáhnout větší pružnosti při plnění stanovených úkolů rozhodlo v roce 1961 velení v Moskvě o vytvoření Československého frontu, který se sestával z jednotek vyčleněných do Spojených ozbrojených sil.

Od roku 1962 byla ČSLA postupně vyzbrojována raketovými prostředky typu zem–zem. Přitom podle smlouvy o dodávkách této techniky mezi vládami ČSSR a SSSR ze dne 30. srpna 1961 bylo stanoveno: „speciální bojové hlavice budou uskladněny na území SSSR. Dodání speciálních hlavic do ČSSR, jejich příprava ke střelbě a spojení s raketami se bude provádět podle zvláštních plánů, zpracovaných pro případ mimořádných událostí.“

Toto ustanovení bylo zpřesněno dopisem náčelníka štábu Spojených ozbrojených sil z konce března 1962 takto: „Bojové hlavice se speciální náloží pro taktické i operačně taktické rakety budou uskladněny na území SSSR. Provedení základních prací s bojovými hlavicemi se ukládá „sboročným brigádám“, které jsou vytvářeny v potřebném množství na úkor počtů ozbrojených sil SSSR. Předpokládá se, že v období mimořádných opatření přijedou tyto „sboročné brigády“ do ČSSR s bojovými hlavicemi a potřebným speciálním zažízením.“

Tento postup však stále ještě vycházel z úvahy o existenci období s nárůstem napětí mezi oběma vojenskými bloky. Realizace takového plánu by postavila ČSLA do velmi obtížné situace, která by negativně ovlivnila její bojeschopnost v prvních dnech války. Podle provedených propočtů bylo možno při ideálních podmínkách předpokládat, že bojové hlavice budou dodány raketovému vojsku čs. armády za 20–24 hodin. To by znamenalo, že po tuto dobu by hlavní část bojového uskupení ČSLA, které dosahovalo bojové pohotovosti od 30 minut do 3 hodin, muselo bojovat bez hlavní palebné síly a jen při využití účinků strategických jaderných zbraní.

V průběhu válečné hry v polské Legnici v březnu 1965, při řešení otázek bojové a mobilizační pohotovosti raketového vojska a letectva, sdělil při osobním jednání Hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál A. A. Grečko ministru národní obrany generálu Bohumíru Lomskému, že je možno uvažovat o uložení speciálních bojových hlavic na území Československa spolu s přítomností sovětské obsluhy, požádá-li o to vláda ČSSR a dá-li k tomu souhlas vláda Sovětského svazu. Tímto opatřením by se zabezpečilo použití raketového vojska a letectva ČSLA od samého počátku konfliktu.

Po projednání této otázky v květnu ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ a prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným s předsednictvem ÚV KSSS v říjnu 1965 byli v listopadu téhož roku pozvání hlavní funkcionáři ČSLA (ministr národní obrany gen. B. Lomský, náčelník Generálního štábu ČSLA gen. O. Rytíř, náčelník Operační správy GŠ gen. V. Vitanovský, náčelník raketového vojska a dělostřelectva MNO gen. K. Blatenský a náčelník ubytovacího a výrobního úseku MNO plk. J. Roháč) ke konkrétnímu jednání s ministrem obrany SSSR. Na základě této schůzky byla 15. prosince podepsána Smlouva mezi vládou SSSR a ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk ČSLA. Platila deset let a automaticky byla prodloužena o dalších deset let, pokud ani jedna ze stran rok před koncem její platnosti neoznámila druhé straně své přání ji ukončit. V únoru 1986 pak byla smlouva prodloužena na dobu neurčitou.

Československá strana se v ní zavázala, že provede na vlastní náklady výstavbu speciálních skladů, budov a nutného zařízení na uvedených objektech, které zůstávají ve vlastnictví československého státu. Sovětským jednotkám se předávaly do dočasného užívání bez dalších finančních pohledávek (např. placení nájemného). ČSSR bezplatně zajišťovalo těmto jednotkám elektřinu, vodu, palivo a jiné komunální služby a provádělo údržbu a opravy mimo území objektů. Telegrafní a telefonické spojení zajišťovala rovněž československá strana, stejně jako převzetí a přepravu speciální munice z objektů do PRTB (podvižnaja raketo–těchničeskaja baza, mobilní raketo–technická základna) ČSLA.

Sovětská strana vypracovala projekční dokumentaci a prováděla technické řízení stavby včetně dodání vnitřního vybavení speciálních uložišť. Chránila a udržovala vnitřní objekt a v případě války by prováděla, po souhlasu vrchního velení ozbrojených sil SSSR, výdej speciální munice ČSLA. Ke splnění těchto úkonů byla v každém objektu vytvořena tzv. sborečná brigáda respektive stálá raketo–technická základna. Jednotky umístěné v těchto objektech přímo podléhaly sovětskému velení v Moskvě.

Na základě této smlouvy byly na území ČSSR v letech 1966–1969 vybudovány tři speciální objekty v prostorech: 4 km severně od Bělé pod Bezdězem na katastru VVP Mimoň (JAVOR 52), 2,5 km severně od Borovna-Míšova ve VVP Jince (JAVOR 51) a 8 km jihovýchodně od Bíliny (JAVOR 50). Každý objekt se skládal z technické a týlové části. Technickou část tvořily dva samostatné sklady pro jadernou munici s patřičným příslušenstvím a dva malé sklady pro klasickou munici a trhaviny. Sklady pro jadernou munici byly železobetonové konstrukce zapuštěné v zemi a poskytovaly ochranu při přetlaku 5 kg/cm2 v čele tlakové vlny; vstupy do objektu měly stejnou odolnost. Ke zničení tohoto objektu bylo třeba přímého zásahu jaderným nábojem o síle 3 MT. V týlové části byla postavena budova pro štáb a jednotku, dvě bytovky pro důstojníky, praporčíky a jejich rodinné příslušníky, dále klub–tělocvična, kotelna, garáže, strážnice a dvě kontrolní stanoviště. Objekty byly vybudovány celkovým investičním nákladem ve výši 173, 91 milionů korun. V půběhu užívání (1969–1990) byly provedeny dodatečné investice v hodnotě 30, 3 mil. korun.

Obě strany se ve smlouvě zavázaly, že výstavba a existence těchto skladů bude podléhat přísnému utajení. Z toho vyplynula další velmi přísná opatření. S výstavbou a existencí objektů byl seznámen pouze úzký okruh lidí: president republiky, první tajemník ÚV KSČ, předseda vlády ČSSR, ministr národní obrany, náčelník Generálního štábu ČSLA, náčelník Operační správy GŠ (GŠ/OS), náčelník operačního oddělení GŠ/OS, zástupce náčelníka operačního oddělení, náčelník skupiny operačního plánování GŠ/OS, starší důstojník–pracovník operačního sálu, náčelník raketového vojska a dělostřelectva a náčelník stavebního a výrobního úseku MNO. Právo udělovat souhlas k seznámení osob se skutečným účelem zvláštních objektů JAVOR měl pouze president republiky. Ostatní nezbytně nutný počet osob k výstavbě a provozu objektů byl seznámen po povolení náčelníkem GŠ pouze s krycí legendou o objektech pro speciální spojovací kabelový útvar. Vstup osob do technické části objektů po jejich převzetí sovětskými jednotkami směl být uskutečněn jen po písemném souhlasu ministra obrany a náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil SSSR. Styk všech příslušníků speciálních sovětských jednotek s místním obyvatelstvem se připouštěl pouze v nejkrajnějších případech.

Pro utajení skutečného předurčení objektů JAVOR byla vypracována již zmíněná krycí legenda o speciálních spojovacích kabelových útvarech. Ta byla používána pro složky ČSLA, obyvatelstvo Československa, pro ostatní příslušníky ozbrojených sil SSSR na našem území včetně Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR. Vzhledem k její přítomnosti na území Československa muselo být pozměněno i vystrojení speciálních sovětských jednotek. Podle původního předpokladu měli příslušníci těchto jednotek přijet do Československa v oblečení „standardních sovětských turistů“, to by však v roce 1969 vyvolálo řadu dotazů. Proto byli vojáci vystrojeni sovětskými stejnokroji s odpovídajícimi rozlišovacími znaky druhů vojsk a služeb.

Objekty v prostoru MIMOŇ a JINCE byly předány a kompletně obsazeny sovětskými jednotkami v dubnu 1969. Objekt v prostoru BÍLINA byl dokončen v listopadu téhož roku a v průběhu prosince byl předán k užívání Ministerstvu obrany SSSR. Plné obsazení tohoto objektu provedli Sověti 16.–18. února 1970. Celkové počty sovětských vojenských jednotek byly stanoveny ve výši 660 vojáků kromě občanských pracovníků a rodinných příslušníků. V průměru na každém objektu bylo 350–370 sovětských občanů: 54 důstojníků, 28 praporčíků, 123 vojáků základní služby a 145–165 občanských pracovníků a rodinných příslušníků. U každého objektu působila také skupina stálých představitelů ČSLA, jež vytvářela zabezpečovací jednotku o celkovém počtu 9 osob.

Sovětská armáda všechny tři objekty užívala až do roku 1990, kdy je na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR ve dnech 21.–30. června 1990 předala komisi ČSA. Dne 30. října 1990 náčelníci generálních štábu OS SSSR gen. M. Mojsejev a GŠ ČSA gen. A. Slimák podepsali protokol o navrácení speciálních objektů československé armádě. V následujícím roce pak byl podepsán protokol o ukončení „Smlouvy“ z roku 1986.

Jan Šach