Alexandr Marcibal - U Tobruku pod polskou vlajkou

Českoslovenští občané bojovali snad ve všech spojeneckých armádách. Zejména v polských zahraničních jed￾notkách na Západě přitom nešlo o nijak zanedbatelná čísla. Na konci války v nich sloužilo více než jeden a půl tisíce vojáků, kteří se hlásili k demobilizaci do Československa. V naprosté většině to byli obyvatelé Těšínska, kteří předtím byli nuceni narukovat do německé armády. Nacisté jim příliš nedůvěřovali a zařazovali je převážně k druhořadým jednotkám v okupovaných zemích.

V zajateckých táborech řada z nich projevila ochotu bojovat na straně Spojenců. Od roku 1942 představovali „jablko sváru“ mezi polskou a československou exilovou vládou v Londýně, a to vzhle￾dem k tomu, že obě považovaly Těšínsko za své území.

To však neplatilo obecně a mezi polskými vojáky bychom našli řadu Čechů a Slováků, kteří pod polskou vlajkou bojovali celou válku. Jedním z nich byl Alexander Marcibal. Narodil se 14. ledna 1920 ve východoslovenském městě Krompachy. Na počátku okupace pracoval jako zaměstnanec firmy Baťa v Přerově. Krátce nato se rozhodl odejít za hranice a bojovat proti nacistům. V Budapešti narazil na polskou ilegální organizaci zajišťující přechody polských vojáků, jež mu v další cestě pomohla. Bylo to již v době po pádu Francie a jeho cesta vedla do Palestiny, která byla britským mandátním územím. Ačkoliv zde v té době již existovala čs. jednotka, neopustil polské druhy a stal se vojí- nem Samostatné brigády karpatských střelců pod velením generála Stanisława Kopańského. S ní se od srpna do prosince 1941 zúčastnil obrany obleženého Tobruku a dalších bojů s vojsky Osy v severní Africe. Jako polský voják dokonce obdržel z rukou pplk. Karla Klapálka, velitele Čs. pěšího praporu 11 – Východního, jehož muži přijeli do Tobruku ve druhé polovině října 1941, Čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem. V roce 1943 požádal o převedení do čs. armády. Tehdy však již byly vztahy exilových vlád Polska a Československa natolik vyhro￾cené, že byla jeho žádost zamítnuta.

Marcibal se účastnil těžkých bojů v Itálii, u Monte Cassina a při prolomení Gótské linie. Konec války jej zastihl jako jednoho z osvoboditelů severoitalské Boloně. Do vlasti se vrátil v prosinci 1945. Šlo o jediný repatriační transport vypravený přímo z Itálie do Československa, v němž přijelo na 250 demobilizovaných vojáků polského II. armádního sboru. Ačkoliv minulost „andersovce“ byla v poválečném Československu špatným kádrovým posudkem, podařilo se mu vystudovat. Až do konce života potom pracoval jako ekonom. Zemřel 15. března 1972 v Praze.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 18. ledna 2019.