Archiv Historie a vojenství. Vyhledávání v databázi jednotlivých ročníků a čísel časopisu.

Časopis Historie a vojenství je jediným českým specializovaným vědeckým a recenzovaným periodikem v oblasti vojenské historie. Vychází čtyřikrát do roka, ve formátu A4 s barevnými a černobílými reprodukcemi. Časopis vydává Vojenský historický ústav Praha.

Jednotlivá starší čísla a celé ročníky časopisu Historie a vojenství

naleznete ZDE

Archiv je k dispozici prostřednictvím Digitální studovny Ministerstva obrany ČR. Studovna nabízí komfortní a přehledné digitální prostředí, se snadným způsobem fulltextového vyhledání. Každé vydání časopisu je rozpracované na jednotlivé články, u každého čísla je i seznam všech článků, které v něm byly zveřejněny. Každá stránka každého vydání je zde zveřejněna; lze zde hledat články jak podle názvů, tak i autorů. Konkrétní čísla časopisu jsou seřazena chronologicky, podle roku vydání a jednotlivých ročníků.

Historie a vojenství v proměnách času i politiky

Následující řádky přibližují genezi časopisu a to, jak se minulé doby podepsaly na jeho programovém směřování a obsahu.

Od nelehkých začátků k třídnímu výkladu historie

Po skončení 2. světové války Památník osvobození, v rámci Vojenského historického ústavu (VHÚ), postupně obnovoval svoji archivní, muzejní a vědeckovýzkumnou činnost. Po záchraně sbírkových předmětů nevyčíslitelné historické i umělecké hodnoty a uspořádání archivů instituce velitelství VHÚ rozhodlo zřídit odborné periodikum, v němž by jednotlivé složky ústavu (Památník osvobození, Vojenské muzeum, Vojenský ústřední archiv, Vojenskohistorické oddělení) publikovaly výsledky své práce. Časopis dostal název Válka a revoluce.

Nevznikal na zelené louce, nýbrž navazoval na předchozí plodnou meziválečnou publikační činnost uveřejňovanou jak ve Zprávách Vojenského archivu a musea RČS (1926–1929), Vojensko-historickém sborníku (1932–1938), ale i na stránkách čtvrtletníku Naše revoluce (1923–1938). Tuto zavazující tradici připomněl ve svém úvodníku v prvním čísle časopisu Válka a revoluce i prezident republiky Edvard Beneš: „Vojenský historický ústav obnovuje vydávání vojensko-historického periodického časopisu. Je to správný a záslužný čin. Již před válkou byly vybudovány dobré základy této práce. Vydávání vojensko-historického časopisu pokládám za nutný doplněk činnosti vojenského historického ústavu vůbec...“

Časopis měl být přístupný laické a odborné veřejnosti a přinášet práce nejen z obecné, ale především vojenské historie s důrazem na první a druhý československý odboj, informovat o obsahu odborných domácích a zahraničních periodik a knih, zabývajících se vojenskou historií, a recenzovat je. Prioritní místo měly zaujmout původní studie a edice dokumentů, následovaly recenze, referáty, zprávy a komentáře se vztahem k vojenskohistorické problematice a událostem doma i v cizině a závěr patřil bibliografiím. Současně měl sborník přinášet reprodukce grafických a sochařských děl a fotografie předmětů ze sbírek VHÚ. Studie měly podle možností oživit mapy, náčrty, fotografie, tabulky a podobně.

Redakci tvořili hlavní redaktor (velitel VHÚ) a redakční kruh složený z přednostů jednotlivých oddělení instituce. Ústav vydával časopis prostřednictvím armádního nakladatelství Naše vojsko. Část nákladu byla jako bezplatné výtisky distribuována do vojenských knihoven vojenských škol, učilišť a vojenských ústavů, dále do Vojenské ústřední knihovny, do knihoven vyšších velitelství a do posádkových knihoven a do knihoven některých státních organizací.

První číslo vyšlo na podzim roku 1947. O významu, jaký byl časopisu přikládán, svědčí skutečnost, že do něj přispěli tehdejší nejvyšší funkcionáři československé armády. Ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda, náčelník Hlavního štábu čs. branné moci armádní generál Bohumil Boček a státní tajemník na Ministerstvu národní obrany Ján Lichner. Přestože redakce shromáždila materiál na celý kompletní ročník, další číslo se již do roku 1948 nepodařilo vydat.

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal vážné dopady i pro toto periodikum. Časopis po obsahové stránce zcela akceptoval požadavky nového totalitního režimu. Zmizely studie a odborné články věnované vojenské historii a převažovaly materiály takzvaných klasiků marxismu-leninismu, především studie Bedřicha Engelse věnující se vývoji vojenství a vojenské techniky. V menší míře se objevovaly články nalézající tematickou základnu v revolučních a bojových tradicích, případně v negaci takzvané legionářské legendy. Válka a revoluce po únoru 1948 připomínala spíše brožuru pro stranickopolitickou práci v armádě než odborné vojenskohistorické periodikum.

Nový režim již nepožadoval objektivní a nestranné zpracování vojenské historie ani popularizaci vojenství či prohlubování brannosti obyvatelstva na obranu národních zájmů, ale komunističtí ideologové vybrali účelově několik úseků z dějin československého vojenství a pod pojmem revoluční a bojové tradice se snažili zkreslit dosavadní výklad vojenské historie. Toto nové poslání vyjádřil velitel VHÚ generál Č. Hruška v roce 1949 v prvním poúnorovém čísle sborníku Válka a revoluce: „V našem novém sborníku musí být na prvním místě správně a marxisticky zhodnoceny naše revoluční a hlavně vojenské tradice. Proto v něm bude nutné zhodnotit s marxistického hlediska slavné husitské hnutí, selské bouře, revoluční hnutí, zvláště roku 1848, a také přehodnotit první odboj, jak zahraniční, tak domácí. Zvláště bude třeba provést na stránkách nového sborníku nejen rozbor, ale také popularisaci druhého odboje, a to jak zahraničního, tak i domácího. Bude též třeba seznamovat naši armádu a důstojnický sbor s hrdinskými činy Rudé armády z občanské intervenční i druhé světové války a se sovětskou vojenskou vědou, která byla hlavní příčinou porážky německé fašistické armády.“

V roce 1952 byl po poradě s náměstkem ministra národní obrany pro věci politicko právní změněn název časopisu na Historie a vojenství. Tím se časopis formálně rozešel s Památníkem osvobození i s jeho předválečnou existencí. Nejprve byl vydáván nepravidelně, od roku 1954 vycházel čtvrtletně a v roce 1962 se změnil na dvouměsíčník.

Od poloviny padesátých let se jeho odborná úroveň začala pozvolna zvyšovat. Autory příspěvků však v převážné většině byli pracovníci Vojenského historického ústavu. Teprve od začátku šedesátých let se redakci podařilo prolomit společenskou izolaci a do časopisu začali přispívat i autoři z civilních vědeckých institucí. Uvolnění ve společnosti v druhé polovině 60. let přineslo i možnost publikovat studie na témata, která byla dosud hrubě zkreslována nebo zcela tabuizována. Vojenský historický ústav se v těchto letech konstituoval jako celostátně uznávaná vědecká instituce a jím vydávaný časopis se zařadil mezi respektovaná odborná periodika věnující se československým a světovým dějinám. Tuto etapu ukončila invaze armád pěti členských států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Pracovníci ústavu ji jednoznačně odmítli na stránkách zvláštního čísla časopisu vydaného krátce poté.

Od vojenské historie k víceoborovému časopisu

Okupace Československa v srpnu 1968 a následný normalizační proces zasáhl velice tíživě časopis Historie a vojenství, který prožíval nejtěžší krizi za celou dobu své existence. V programovém prohlášení otištěném na počátku roku 1972 redakční rada zdůraznila, že počínaje dvojčíslem 4–5 „Historie a vojenství již nebude časopisem převážně jednooborovým, který by se – jako doposud – soustřeďoval jen na historické stránky vojenství. Napříště bude náš časopis víceoborového společenskovědního charakteru, se speciálním zaměřením na sociálně politickou a historickou problematiku vojenství a armády.“ Za „pozitivní a nesporně vysoce užitečnou“ označila redakce skutečnost, že na stránkách časopisu budou programově publikovány překlady článků z produkce společenskovědních pracovišť spřátelených socialistických armád, zejména Sovětské armády, a vyjádřila přesvědčení, že čtenáři toto obsahové obohacení jistě uvítají a postupně se rozrostou jejich řady i počty předplatitelů.

V časopise výrazně převládala témata z vojenské sociologie, psychologie a pedagogiky. Byly publikovány příspěvky o výzkumu vojenských kolektivů, problematice kázně či účinnosti řídící práce. Z oblasti dějin vojenství byly publikovány mnohomluvné stati zabývající se metodologií dějin a leninskými principy ve výstavbě čs. armády, jejichž úroveň byla problematická již v době jejich vzniku.

V souladu s novým zaměřením a obsahovou náplní se objevily četné nové rubriky, například Na pomoc PŠM (politické školení mužstva) i výběrové bibliografie k významným výročím sestavované především pro potřeby propagandistického aktivu ČSLA. Neutěšený obraz úpadku vojenské historiografie doplňovaly úvodníky k zasedáním ÚV KSSS a ÚV KSČ a programové články k významným výročím a úzkostlivě vybraným tématům.

Teprve v polovině osmdesátých let byly uveřejňovány první odborné práce z oblasti vojenské historie postavené na archivním výzkumu. Celkově však časopis ztratil do značné míry odborný charakter i zájem čtenářů a svou pozici si musel v následujícím desetiletí pracně vydobývat zpět.

Návrat k vojenským dějinám

Změny ve společnosti po listopadu 1989 se promítly i do obsahové náplně časopisu Historie a vojenství. Podle programového prohlášení otištěného v druhém čísle roku 1990 hodlal časopis věnovat mimořádnou pozornost první světové válce a československému odboji, jeho politické reprezentaci domácí i zahraniční a především historií legií, osudům legionářů a různým výkladům dědictví prvního odboje v následujících desetiletích. Klíčovým tématem se měly stát také dějiny druhé světové války a širokého proudu národní rezistence i „uvědomělého a vědomého odboje směřujícího k obnově a přestavbě československého státu“.

Vědecký přístup přikazuje, zdůraznili členové redakční rady, „abychom se nevyhýbali žádnému problému, jenž s tímto tématem souvisí, ani žádnému směru nebo činu, který onen široký národní proud osvobozeneckého zápasu nesly“. Stranou neměly zůstat ani „složité křižovatky vývoje Československé armády v poválečném období“ a neměly být opomenuty „mnohé deformace a křivdy, jež si vynucují přímo revizi nebo rehabilitaci skupin a jednotlivců“. Časopis hodlal navázat na průkopnickou práci předválečného Památníku osvobození a na zmařenou a nedokončenou éru konce šedesátých let a pomáhat ozbrojeným silám při rozvíjení bojových tradic. Ve svém prohlášení redakční rada také zdůraznila návrat k zásadě, že články a diskusní příspěvky vyjadřují pouze stanoviska a názory jednotlivých autorů. Redakce rovněž plně dostála svému slovu, když proklamovala ochotu, že časopis bude otevřen jak těm, „kteří v minulých dvaceti letech byli z vědeckých pracovišť vyhnáni … tak těm, kteří v podmínkách uplynulého období dokázali zachovat vědecký charakter své práce“.

K zásadnímu zlomu v historii časopisu došlo v roce 2004. Počínaje tímto rokem vycházel barevně ve formátu A4. To umožnilo autorům v hojné míře reprodukovat fotografie, faksimile dokumentů, plány, mapy apod., což byl do té doby citelný deficit v obsahové náplni časopisu. Nově zavedené rubriky (Z muzejního života, Příběhy sbírkových předmětů, Z restaurátorských dílen) měly seznamovat se zajímavými exponáty ze sbírek VHÚ a přinášet aktuální informace o dění ve vojenském muzejnictví doma i v zahraničí. Tím by se vyřešila i potřeba vydávání specializovaného muzejního časopisu, kterou si uvědomovalo vedení ústavu již od poloviny devadesátých let. Změnu zaměření měl signalizovat i původně zamýšlený podtitul Časopis pro vojenskou historii, muzejnictví a archivnictví. Hlavní pozornost časopis věnoval dějinám českého a československého vojenství, s důrazem na 20. století.

Časopis Historie a vojenství si v nové podobě brzy získal respekt odborné veřejnosti a stal se jediným specializovaným vědeckým a odborným časopisem v oblasti vojenské historie s celostátní působností.

Jan Šach, Jaroslav Láník, Tomáš Kykal

Na přípravě digitalizace se podíleli pracovníci Knihovny VHÚ Praha pod koncepčním a organizačním vedením Marka Fišera. Hlavním tvůrcem bibliografických záznamů byla Kristýna Králová. Poděkování za zpracování dat a zpřístupnění patří pracovníkům firem Elsyst Engineering a EXON s. r. o.