Bitva v Dračím údolí, odvážné vystoupení českých vojáků

Bitva v "Dračím údolí" (Val‘Orco) u Ceresole Reale 11. srpna 1944 je právem považována za nejúspěšnější a nejzávažnější z partyzánských bitev v údolích Piemontu v severní Itálii. Hlavní nápor italských fašistů a jejich německých spojenců zde zadržovalo pouhých 57 českých partyzánů pod velením nadporučíka Leopolda Vrány – zběha z 12. praporu protektorátního vládního vojska.

Leopold Vrána tehdy nevěděl, že se již před deseti dny stal otcem. Jeho manželka Julie mu 1. srpna 1944 doma v okupované vlasti porodila prvorozeného syna - samozřejmě Leopolda po tátovi. Ale nebylo člověka, který by mu to zde v "dračím údolí" Val´Orco mohl sdělit. Manželku viděl naposledy v květnu a 26. června navíc s jedenácti svými vojáky zběhl v piemontském Lombardore k partyzánům...

Nejprve uveďme úryvek z hlášení npor. Leopolda Vrány, které napsal po příchodu do Londýna v říjnu 1944 pro exilové československé ministerstvo národní obrany. Týká se bitvy, která proběhla 11. srpna 1944:

"V dopoledních hodinách zahájil nepřítel s hlavní sílou útok za podpory obrněných vozidel, tanků a asi 1 500 bezvadně vyzbrojených mužů. Při pohledu na tuto masu italští partyzáni vystříleli na velkou vzdálenost svoje střelivo a uprchli. Sám jejich velitel vyžádal si ode mne lidi, abychom je zbraněmi zahnali do postavení, bylo to však marné.

Nepřítel naštěstí nemohl použít těžké zbraně pro náš zátaras a tak bez podpory tanků vyrazil v domnění, že všechno ustoupilo před jeho nepřímou dělostřeleckou palbou. Naše postavení bylo na skále nad údolím, kterým protékala prudce rozvodněná řeka, protože jsme spustili přehradu. Nepřítel měl tak vymezen k postupu jen malý nechráněný pruh a po dlouhém rozmýšlení vyrazil do údolí za křiku důstojníků, kteří hnali mužstvo pistolemi kupředu.

Když jich tam bylo shromážděno velké množství, zahájili jsme současně palbu ze všech zbraní do této masy odsouzené k smrti. Nepřítel měl strašné ztráty. Bojovali jsme do posledního náboje a až v noci jsme zahájili ústup přes horský hřeben takřka 3000 metrů vysoký naprosto vyčerpaní bojem do Valle Lanzo. Nepřítel čekal celých 36 hodin, než si troufal opětovat útok na námi vylidněnou Ceresolu.

Podle pozdějšího vyšetřování zajatců padlo v údolí asi 300 mužů. Naše ztráty – jeden padlý a několik raněných. Partyzáni v horách, kteří nesplnili svůj obranný úkol a ustoupili na opačnou stranu, byli nepřítelem zajati a pověšeni…"

Ráno v pátek 11. srpna 1944 musel Leopold Vrána jako velitel oddílu 57 českých partyzánů ještě za úplné tmy v naprostém tichu se svými muži obsadit již dříve dobře připravená a zamaskovaná obranná stanoviště na skalních balkónech. Totéž učinili na protilehlém úbočí italští a jugoslávští partyzáni. Všichni byli sice velmi vyčerpaní hladem a předcházejícími boji a pochody, avšak touha bít nacisty a fašisty všechny tyto strasti překonávala, ačkoliv v hrobovém tichu se každá minuta zdála být nekonečně dlouhou.

V deset hodin dopoledne začalo pražit slunce, ale v údolí byl stále klid. I na hřebenech protilehlého pohoří, odkud se ještě včera ozývala střelba, bylo ticho. Teprve čtvrt hodiny po poledni konečně nepřítel zahájil mohutnou palebnou přípravu do prostoru Ceresole Reale, kde míval před válkou italský král své letovisko a kde český oddíl strávil minulou noc.

Ve dvě hodiny nepřátelská palebná příprava náhle skončila a za čtvrt hodiny na to překročila skalní zátaras, který zde vytvořil před několika dny s pomocí 80 kilogramů tritolu rotmistr Oldřich Havlíček, první skupina fašistů.

Brzy za ní další skupina obešla zátaras po úbočí a obě skupiny nyní pochodovaly po silnici směrem k Ceresole Reale. Za nimi šli v poklidu další a další ozbrojenci. Bylo zřejmé, že fašisté jsou přesvědčeni, že se partyzáni po včerejším přepadu stáhli do hor. Patrně dostali i klamné zprávy, že je údolí Orco opuštěné a tak se partyzánům podařilo dokonale vlákat nepřítele do pasti...

Nadporučík Vrána ze svého velitelského stanoviště jasně viděl, jak jdou fašisté po okraji silnice jako na procházku. Kolem sebe měli mnoho psů a v uniformovaných řadách šli i civilisté se samopaly.

Další český partyzán Karel Brázda po letech popíše následující chvíle:

"Čekáme netrpělivě na signál na zahájení palby. Zmocňuje se nás i strach, ale signál nepřichází. Velitelé chtěli vylákat do otevřeného údolí co nejvíce fašistů. Měli jsme je jako na dlani. Až zahájíme palbu, nebudou se mít ani kde schovat. A na to čekali naši velitelé!

První družstvo fašistů se zastavilo. Vojáci se shromažďují, patrně u velitele. Rozčleňují se a přelézají ochrannou zídku a šplhají se po kamenech nahoru do stráně, kde jsou italští a jugoslávští partyzáni. V tom se ozval výstřel z pušky jednoho partyzána. Nečekal na signál. Ztratil nervy a není se co divit. V tom tichu to byla rána jako z děla.

Velitel naší divize projevil ihned po tomto výstřelu svoji nespokojenost, protože chtěl vlákat ještě více fašistů do pasti, jelikož ještě další a další přecházeli náš zátaras. Ale to již vše šlo bez signálů a povelů. Partyzáni na obou svazích zahájili zničující palbu na odkryté a překvapené fašisty.

Je asi 15.00 hodin. Nepřítel je doslova přibit k zemi. Dostává křížovou palbu a sám není schopen ji opětovat. Pálí i náš minomet, který zaujal palebné stanoviště na severním svahu údolí Orco. Na silnici jsou zcela odkryty asi dvě roty nepřítele a s nimi několik vysokých důstojníků a civilistů se samopaly. Další jeho síly, jež dosud nepřekročily zátaras, se rychle rozvinují na úbočích, ve skalách a jiných úkrytech.

Zahajují mohutnou palbu ze všech zbraní.

Začal urputný boj. Na silnici do Ceresole Reale je plno mrtvých a raněných fašistů. Mnozí se chtějí zachránit skokem do říčky Orco. Ale tou dnes protéká maximální množství vody, protože jsme na přehradě stavidla. Do hukotu palby se mísí řev povelů, nadávek a nářek raněných fašistů. A také vytí a štěkot poraněných psů..."

V tomto údolí se obrovské přesile italských fašistů a německých vojáků z jednotek SS, německých horských myslivců, italské divize Monte Rosa a brigády fašistických "černých košil" ze svazu 10. MAS postavilo pouhopouhých 57 českých vojáků, které na křídle jistilo asi 80 italských a 15-20 jugoslávských partyzánů.

Nepřítel mohl proti nim nasadit "jen" dělostřelectvo a početnou pěchotu, protože tanky a obrněná vozidla nemohla do horského kaňonu vjet pro zničenou silnici, na jejímž zbytku silnice zůstal ohromný kus skály a tento zátaras byl pod dostřelem partyzánů, jejichž "těžké zbraně" představoval 1 minomet, 1 těžký a 4 lehké kulomety. Až na několik samopalů a ručních granátů představovaly zbytek výzbroje partyzánů pouze pušky s omezeným množstvím střeliva.

Italské a německé jednotky v síle asi 1 500 mužů se u zátarasu objevily 11. srpna 1944 ve 14.15 hod. po dvouhodinové mohutné dělostřelecké přípravě ve víře, že partyzáni byli zničeni či uprchli. Dlouhými horskými pochody a několika dny hladověním vyčerpaní čeští vojáci na skalnatých balkónech však čekali na povel svého velitele nadporučíka Vrány (= krátká dávka z kulometu) a nechali zatím přelézt zátaras desítky nepřátel. Když však se začaly nepřátelské rojnice v síle asi dvou rot rozvinovat na jejich křídla a šplhat do stráně, jeden z italských či jugoslávských partyzánů na protilehlém úbočí nevydržel napětí a vystřelil z pušky. Začal urputný boj...

Silná minometná a dělostřelecká se sice záhy přenesla do postavení českých vojáků. Naštěstí byla neúčinná, protože je chránily jejich vhodně vybraná postavení ve skalách. Ukrutný boj trval až do soumraku, kdy český oddíl pochoval ve skalní průrvě svého jediného padlého, kterým se stal pětadvacetiletý rodák z Brna četař Václav Cibulka. Ranění "vladaři" Jan Vysloužil, Bohuslav Kupka, Alois Václavek, Antonín Sadil a Antonín Strahl museli absolvovat horský pochod spolu se svými zdravými druhy.

Obrovskou vzpruhou pro všechny české bojovníky se však v dalších dnech se staly fašistické noviny Gazettas del Popolo z 12. srpna 1944, které jim proradily, že v boji zastřelili plukovníka Quagliatu, majora Ondatiho a vážně zranili vysoké fašistické pohlaváry ministra Mussollliho vlády Pavoliniho a prince Borgheseho! Při výslechu zajatců bylo potom později potvrzeno, že v "Dračím údolí" padlo přes 300 italských a německých vojáků!

Již 18. srpna však byli vojáci npor. Vrány opět v boji a na horském hřbetu nad Groscavallem zničili hlídku SS. V boji padl 1 důstojník a 18 mužů a šest esesáků čeští vojáci zajali.

Proto lze říci bez jakékoliv nadsázky, že tito čeští "vladaři dračích údolí piemontských hor", smývající ze sebe v boji potupu ze září 1938 i března 1939, představovali později po přechodu do Francie pro Československou samostatnou obrněnou brigádu u Dunkerque opravdu kvalitní posilu a žádnou alibistickou "zátěž", jak se snažili a snaží i dnes občas někdy tvrdit někteří neinformovaní jedinci z řad historiků a publicistů.

Jindřich Marek