BOURGOGNE, Adrien-Jean-Baptiste-François. 1812 : Kriegserlebnisse

Letos si připomínáme 200. výročí Napoleonova ruského tažení, jednoho z nejzásadnějších zlomů v průběhu napoleonských válek. Do roku 1812 Napoleonova Francie ovládla většinu Evropy, císař Francouzů téměř po libosti měnil hranice států, vytvářel nová království, na jejichž trůny usazoval své bratry či přátele, a diktoval zahraniční politiku bývalým mocnostem, které se před ním musely sklonit. Prusko se stalo Bonapartovým spojencem po katastrofálních porážkách let 1806–1807, rakouský císař po prohrané válce roku 1809 souhlasil se sňatkem své dcery s všemocným vladařem Francie. Jen na Pyrenejském poloostrově se Francouzům a jejich spojencům nedařilo a prvním důležitým bodem obratu se stalo vypuknutí války ve Španělsku roku 1808.
Ke vpádu do Ruska Napoleona vedla carova neochota přistoupit ke kontinentální blokádě, tedy k uzavření přístavů pro britské obchodní lodě. Touto cestou chtěl císař Francouzů pokořit Velkou Británii, pro kterou by funkční blokáda znamenala ekonomickou katastrofu. Ruský car Alexandr I. byl sice od roku 1807, kdy podepsal Tylžský mír, Napoleonovým spojencem, ale nehodlal se vzdát samostatné zahraniční politiky a stát se francouzským satelitem. Roku 1812 francouzsko-ruské napětí eskalovalo propuknutím otevřeného nepřátelství. K následnému pochodu na Moskvu nastoupila francouzská Le Grand Armée se všemi svými spojenci – Prusy, Rakušany, vojáky většiny významných německých států, Poláky, Italy, Švýcary i nemnoha loajálními Španěly.
Do obecného povědomí se z Napoleonova ruského tažení zapsala hlavně bitva u Borodina (7. září 1812) a následné obsazení Moskvy (14. září 1812), které by jistě pro Napoleona představovalo životní triumf, kdyby se mu již v předchozích bojích podařilo zničit ruskou armádu a kdyby Moskva nevyhořela. Rusové invazi čelili taktikou spálené země, což do značné míry fungovalo i ve Španělsku. Velitel ruské armády maršál Kutuzov se nenechal znovu přinutit ke generální bitvě a ustupoval před silnějším protivníkem do té doby, nežli se Napoleonovi vojáci nedostali do zásadních zásobovacích potíží a stavu naprostého vyčerpání. Navíc Kutuzov donutil Bonatarta armádu rozdělit. Právě v posledních říjnových dnech se před 200 lety začala karta obracet. Dne 18. října 1812 porazil ruský generál kníže Bennigsen sbor francouzského maršála a Napoleonova švagra Murata v bitvě u Tarutina a v následujících dvou dnech utrpěl další francouzský maršál Gouvion Saint-Cyr porážku u Polocku od ruského generála knížete Wittgenstein. U Malojaroslavce 14. října sice Francouzi zvítězili, ale přesto byli nuceni na další postup rezignovat. Následný ústup Le Grand Armée z Ruska se stal příslovečným hřebíkem do Bonapartovy rakve.
O ruském tažení roku 1812 byla napsána celá řada odborných i populárních publikací Díky tomu zůstává tragédie utrpení prostých vojáků živá ještě po dvou stoletích. Jednou z těchto knih si připomínáme toto významné jubileum. Jedná se o vzpomínky francouzského seržanta Adriena-Jeana-Baptista-Françoise Bourgogna, přímého účastníka bojů. O popularitě tohoto díla svědčí fakt, že se dočkalo překladu z francouzštiny do dalších jazyků a mnoha vydání. Bourgognovy paměti nelze brát jako objektivní pramen, ale z narativního hlediska jde o cenný zdroj informací o životě prostých vojáků ve vypjatých situacích náročného polního tažení. Kniha jistě přispěla k vytvoření Napoleonovy legendy, přesto i dnes má svoji nezanedbatelnou badatelskou hodnotu.

Šesté německé vydání knihy si můžete přečíst on-line zde.
Pozdější anglický překlad Bourgognových pamětí z let 1812–1813 naleznete zde.
Původní dílo ve francouzštině si můžete přečíst zde.

Citace:
BOURGOGNE, Adrien-Jean-Baptiste-François. 1812 : Kriegserlebnisse. 5. Aufl. Stuttgart : Robert Lutz, [post 1812], 368 s., čb. obr., mp.