Český námořní hrob jménem Zenta

První rok války mělo rakousko-uherské válečné loďstvo na Jadranu protivníka pouze ve francouzské eskadře, která mu měla zabránit v provádění blokády pobřeží nejmenšího spojence Dohody Černé Hory. Francouzi se však prakticky zmohli na jedinou výraznější akci, kdy 16. srpna 1914 jejich mnohanásobná přesila, doprovázená eskadrou britských pancéřových křižníků, překvapila a nedaleko černohorského pobřeží rozstřílela starý rakousko-uherský křižník Zenta.

O svou první bojovou loď v 1. světové válce přišlo rakouské námořnictvo 16. srpna 1914 poblíž černohorského přístavu Bar, když zde přesila francouzských lodí rozstřílela starý křižník Zenta. Z 312 mužů posádky tohoto křižníku padlo či později utonulo 173 mužů. Ostatní se dostali do zajetí, kde živořili až do počátku roku 1916, kdy je vysvobodila rakouská ofenzíva.

Mezi těmi, kteří zkázu rakouského křižníku Zenta přežili, byl i český námořník z Prahy, dělostřelec Václav Mottl, který si na tuto dramatickou událost po válce velice sugestivně zavzpomínal:

"Připravené jícny děl očekávaly úder zvonu v baterii. Hrobové ticho, vteřina zdá se být nekonečná. Je slyšeti šum vln a hukot strojů. Zoufalý útěk Zenty neznamenal ani polovinu rychlosti nepřátelských lodí, které nás očividně doháněly. Když se blížily na jistou vzdálenost, zahlédl jsem dva plameny na první lodi flotily. První smrtelný pozdrav dopadl blízko naší lodi.

Nato úder zvonu a zápas započal; rachot děl, kouř, oheň, to vše se dělo asi po 15 minut, až pojednou nastal výbuch. Plná trefa přímo do stroje naší lodi zmařila další útěk, a stali jsme se živou "šajbou" před spoustou děl, které neustaly ve své palbě, dokud viděly naší loď na povrchu.

Ten výbuch mne odmrštil několik metrů od mého děla, při čemž jsem musel být několik vteřin bez vědomí. Když jsem procitl, předpokládal jsem, že jsem raněn do prsou pod paží, neboť při výbuchu pocítil jsem nesmírnou palčivost. Pamatuji si, že jsem náhle vzpomněl na domov a rozplakal se. V zoufalství jsem se vlekl po kolenou a rukou k místu, kde jsem spatřil denní světlo.

Rachot nepřátelské floty neustal, stálý déšť palby řádil kolem lodi spolu s vysokými sloupy vody. Čekal jsem smrt s otevřenou náručí, neboť jsem věděl, že naděje na záchranu je marná, protože jsme stáli několik kilometrů od břehu Černé Hory. Když jsem dospěl k samému okraji tzv. "štíkfortny", v domněnce, že jsem těžce raněn, vrhám se do rozbouřené vody, abych již nespatřil scénu hrozné katastrofy. Neměl jsem již ani úmysl žít, a šel jsem rád v ten okamžik smrti do náručí.

Zavřela se nade mnou voda, necítil jsem bolesti, neslyšel zoufalé výkřiky svých kolegů, kteří bez rukou, bez nohou umírali na lodi. Však jako každý tonoucí třeba bezmyšlenkovitě se brání smrti, tak i já vdechl jsem do sebe pojednou vzduch na povrchu moře. Palba ještě neustala a kolem mne byla spousta obličejů sinalých k nepoznání.

Ohlédl jsem se na hořící loď, která jíž byla hodně skloněna na zádi. Pak v rychlém tempu hleděl jsem uniknouti předně dopadajícím granátům a víru, který se dal po potopení lodí čekat. Minul jsem vše vyčerpán, obrátil jsem se naznak a ohlédl se znovu po lodi, která stála již skorem kolmo na půl ponořena do vody. Přidal jsem do tempa, abych nebyl stržen vírem. Když jsem se po několika minutách opět ohlédl, nebyla již Zenta na povrchu a jen malý mráček kouře se vznášel k nebesům nad místem potopení našeho křižníku jako poslední pozdrav.

Boj trval pouhých dvacet minut. Nastalo ticho, palba ustala, a oválové vlny spolkly několik nejbližších trosečníků. Kdo měl na lodi rád svého druha, neznal jej nyní. Každý volil svůj směr a mlčky se vyhýbal jeden druhému. Jen se spasit, byla myšlenka každého z nás. Strhal jsem ze sebe šat, abych mohl volněji plavat tak, že jsem byl pouze v námořním tričku.

Srpnové paprsky slunce znemožňovaly naší plavbu tím, že jsme nemohli při plavání na znaku určovati jistý cíl. Když jsem zjistil, že to o zranění byla pouze moje domněnka a že se to stalo asi při silném vdechnutí kouře, byl jsem tomu velice povděčen, neboť tu byla ještě jiskra naděje na život. Pouze na levé ruce v předloktí jsem krvácel, kde mne zasáhla nějaká střepina. To mi však v plavání nikterak nevadilo, ale hrozil jsem se při pohledu na naši vzdálenost od břehu. Namáhalo by to člověka při chůzi, a my tam měli doplavat...

Otočil jsem se několikrát k místu, kde byla dříve nepřátelská flota, neboť jsem se domníval, že vyšlou záchranné čluny, ale marně jsme doufali; lodi hrdě odpluly někam k italskému pobřeží...

Tak zůstalo asi 150 opuštěných trosečníků úplně beze všeho na vlnách a každý se chtěl zachránit. Okraj pobřeží městečka Kastelarstva jsme pro velkou vzdálenost neviděli. Každý prožíval nový boj, daleko horší, neboť naše těla v nekonečném plavání opouštěly síly. Co jsem se jen v těch chvílích naprosil Boha a nazoufal, když po hodinové plavbě jsem ucítil křeč v pravé noze, pak mě znatelně začala opouštět síla v rukách, což se stále stupňovalo. Dík levé noze, která věrně pracovala, udržel jsem se na vodě do posledních okamžiků.

Později nebyla to již plavba, neboť hleděl jsem se udržet jen na povrchu. Silné nervy a klid zvítězil. Kdo chtěl být dříve u břehu, ten se znavil a ztratil se pod hladinou. Již jsem očekával každý okamžik, že prostě ztratím smysly, vždyť jsem byl již přes tři hodiny na vodě a na břeh bylo ještě daleko.

Najednou se ohlédnu a z pravé strany uvidím ke mně plující rybářskou bárku. Poslední drobet síly dal jsem do výkřiku "pomoc". Za okamžik už mne vytahoval černohorský rybář do své bárky mezi čtyři již vylovené námořníky. Byl jsem nevýslovně šťastný a chtěl jsem rybáře zastat ve veslování, ale najednou jsem klesl pod jeho nohy a třásl jsem se slabostí. Když rybář vylovil jedenáct mužů, obrátil se směrem k břehu, který byl ještě značně vzdálen. Vylodil nás na písku asi dva kilometry na jih od městečka Kastelarstva.

Každý unaven hleděl si odpočinout a jeden z nás řekl: "Pojďme tam do té chaloupky." Byla nablízku, ale nechal jsem je jíti, neboť jsem předpokládal, že nahé je tam ani nepustí. Sám pak jsem usedl do chladného písku na pobřeží, do kterého jsem se zavrtal, aby mě nespálilo slunce. Věděl jsem, že je to pobřeží černohorské, že jsem už v zajetí a tedy jaký spěch? Zdřímnu si a za šramotu vln a v žáru slunce brzy jsem opravdu usnul.

Jak dlouho jsem spal nevím, když pojednou mě udeří něco malého do hlavy. Procitl jsem, otáčím se a vidím před sebou vojína, jakého jsem v životě neviděl. Házel na mě malé oblázky, aby seznal, zdali jsem živ. Když jsem se z písku na půl vyhrabal, zařval na mě tento zajímavý válečník: "Kó si ty brate?"

Nevěděl jsem, co mu mám říci, ale mluvit jsem musel, neboť přede mnou stála pobřežní stráž. Myslel jsem si, kdyby neměl ten rezavej "kvér", tak bych nedal ani pětník, že je to voják. Na hlavě měl kulatou čapku, široké modré "šnelfajerhóze", červenou záplatovanou vestu, přes prsa dva pásy patron a na místo "feldflašky" na špagátu vydlabanou tykev na vodu!

"Kdo si?" zařval po druhé. Napadlo mě, abych řekl "Čech ze Zenty, která se před několika hodinami utopila". To jsem řekl česky, načež mi on odpověděl: "Kako to govoríš, jebem ti svabskoga boga" a zas na mě mířil rezavý ruský bajonet.

Uměl jsem již hovořit trochu chorvatsky a tak jsem mu to špatně konečně vysvětlil. "Dobro" řekl a přiblížil se ke mně, vytáhl mě z písku a strkal před sebou ke kuči, kde byli moji kolegové. Ty pak vzal sebou a šli jsme jako adamité z Ostende do města Kastelarstvy do zajetí..."

Zapomenutý příběh českých námořníků ze Zenty je dnes už poměrně dostatečně známý díky dvěma dokumentárním filmů režisérů Petra Jančárka (2006 – Zenta... osud rakousko-uherského křižníku) a Miloše Pilaře (2009 – Námořní bitva S.M.S. Zenty), ale dosud není zcela zjištěno, kolik českých námořníků se Zentou utonulo. Je to dáno i tím, že česky znějící jméno nemusí v Rakousku patřit automaticky k Čechovi a německy znějící jméno nemusí patřit v Čechách Němci...

Každopádně se v seznamu padlých námořníků z mnohonárodnostní osádky Zenty objevují jména Josef Alinče, Josef Boháč, Rudolf Čech, Alexander Deák, Antonín Hadrovský, Julius Hnilička, Antonín Houser, Ferdinand Kantor, Raimund Karas, Josef Sedlák, Josef Souček, Jiří Sršeň, Rudolf Svoboda, Josef Vorel či Šimon Vyšín, zatímco mezi zachráněnými jsou pro změnu jména Jan Bartoš, Ladislav Brejcha, Jindřich Dostál, Josef Hora, František Horáček, Karel Koubek, Václav Mottl, Josef Přibil, Jaroslav Petr, Karel Pták, František Rak, Antonín Říha, František Sirotek, Jan Skála, Antonín Sobotka, Jaroslav Veverka či Josef Vojáček...

Železný zákon války však prostě vyměřil jedněm smrt a druhým život bez ohledu na národnost.

Jindřich Marek