Český voják za první války: sapér Vodička, nadporučík Lukáš a další archetypy

Pohledů na bojový, lidský a morální profil českého vojáka za první světové války může být mnoho. Historik VHÚ Jindřich Marek se této otázce obšírně věnuje ve své studii nazvané „Beránci, lvi a malé děti: Nekonečný spor o českého vojáka v letech 1. světové války“, která vyšla v letošním čísle 1/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství. Podstatné části nyní zveřejňujeme.

V letech 1. světové války 1914–1918 bylo do rakousko-uherské armády povoláno zhruba 1 200 000 Čechů. Tehdy však také do Masarykových legií vstoupilo dobrovolně na 90 000 mužů, kteří se zapojili do bojů v Rusku, Francii a Itálii na straně Dohody a také proti bolševikům. Jiní čeští vojáci, převážně z řad válečných zajatců, se v počtu 10–12 000 přidali především pod vlivem demagogie Leninových dekretů o míru a půdě k ruským bolševikům. Mnoho dalších potom vydrželo v rakouských uniformách až do porážky a rozpadu rakousko-uherské monarchie.

Další politické proměny českých zemí v letech 1918-1989 způsobily, že v hodnocení účasti českých vojáků existují dodnes tři rozdílné mýty – mýtus o většině českých vojáků, oddaných rakouskému císaři, opačný mýtus o české národní jednotě v odporu k habsburské monarchii i komunistický mýtus o třídní determinaci postojů českých vojáků k imperialistické válce. Předmětem sporů zastánců těchto tří proudů tak zůstává, k jakým válečným tradicím z let 1914 – 1918 se má hlásit dnešní Armáda České republiky? Vzhledem k demokratickému charakteru dnešní České republiky je poměrně logické, že navazovat lze především na obdivuhodné tradice legionářské.

* * *

„Do války šli jako beránci, bojovali jako lvi, a když byli poraženi, radovali se jako malé děti...“

Nejmenovaný rakousko-uherský generál o českých vojácích v letech 1914–1918.

Pohlednice, kterou své dívce zaslal v době rumburské vzpoury desátník rakousko-uherského střeleckého pluku č. 7 Josef Vater, 21. 5. 1918.:

„Drahá Filuško, jsem na výletě z Rumburka v Krásné Lípě. Hoši udělali dnes brajgl, v městě střílejí, revoluce. Ušel jsem včas všemu, poslechnuv tvého napomenutí. Bude asi krveprolití. Očekávám zde v klidu, přijde-li nějaké vojsko a co bude dál. Buď o mne bez starostí, ale jist životem doposud nejsem. Zajatci a rekruti, kteří byli přiděleni k maršce, i prý strojní pušky - žádají více chleba, neboť připadne na 12 lidí 1 veka, co v míru bylo na dva dni pro jednoho. Pak všechny peníze, a vůbec že prý nechtějí do pole dříve. Jsem zdráv, oběd nám dalo město. Srdečně Tě zdraví a líbá Tvůj Pepa“

„Vůči rakouskému císaři vojenskou přísahu čeští vojáci nedodrželi. Udatné hrdiny z legionářů vystylizovala první Česká republika, vědomě říkám česká, protože Slováci v ní měli statut dráteníka. Prezident Masaryk a prominentní člen národních socialistů pan dr. Beneš k faktům mlčeli a oslavovali hrdiny spolu s jásajícím davem každého 28. října. Proměnit zradu v hrdinství není v české historiografii zjevem ojedinělým...“

Sudetoněmecký aktivista Karl Borde z Oberkirchu-Badenu v čtenářské rubrice Lidových novin v říjnu 1997

"Čechům pak při poznávání vlastních dějin rozhodně neprospělo, že se na dlouhá desetiletí dvěma základními pojmy, ztělesňujícími představu o podílu českého národa na první světové válce, stali legionáři a dobrý voják Švejk."

Badatel a publicista Josef Fučík

"Oni maj kluka, kterej má rád Švejka, tak jen ať jsou rádi, že ho nemaj blbýho…"

Jan Werich v promluvě k režisérovi Josefovi Cincibusovi.

* * *

V pátek ráno 24. září 1915 zastihl u ukrajinské vesnice Chorupaň u Dubna, asi sto kilometrů severovýchodně od Lvova, vojáky českobudějovického pěšího pluku č. 91 nenadálý ruský útok. Ti proto začali spěšně opouštět své pozice. Pluk toho dne ztratil 135 padlých a 285 raněných. Dalších 509 vojáků se dostalo do zajetí. Mezi nimi přešel dobrovolně na ruskou stranu i svobodník Jaroslav Hašek, ordonanc neboli spojka 11. polní setniny XII. pochodového praporu. V tu chvíli nemohl nikdo tušit, že čin pražského redaktora a autora četných humoresek a fejetonů udělá z budějovického pluku v povědomí českého národa (ale i do značné míry ve světě) jeden z nejznámějších pěších regimentů Jeho císařského Veličenstva Františka Josefa I.

Každý z těchto zajatých mužů válku i zajetí prožíval zcela jinak a měl jiný osud. Vlastenecky orientovaný učitel, v Sokole organizovaný řemeslník, málo vzdělaný vesnický čeledín s přísnou katolickou výchovou, drobný živnostník s početnou rodinou či úředník s příslibem definitivy, pražský redaktor s duší bohéma, dělník z velkého města či národnostně indiferentní nádeník – co muž to jiné postavení a tím pádem i jiné chápání a řešení své situace. Jedni se snažili vyniknout, a nebo čekali pasivně na konec války, druzí vstupovali do Masarykových legií či dokonce do řad Leninových bolševiků.

Každý z nich měl i jiný přístup k vojenské přísaze císaři – český důstojník z povolání výběrem profese vychovaný a integrovaný do stávajícího systému, horlivý délesloužící poddůstojník, záložní důstojník s různým typem vzdělání a profesního uplatnění, postarší záložák otec od rodiny, mladík bez závazků – muži z měst i vesnic – tuto širokou sociální plejádu prostě nelze kategoricky dávat jednotně do schematických škatulek rebela či „oddaného poddaného“ císařského domu. Přesto se tak již desítky let vytrvale děje…

V roce 1967 vydala v nakladatelství Naše vojsko trojice historiků – Karel Pichlík, Vlastimil Vávra a Jaroslav Křížek – knihu Červenobílá a rudá (Vojáci ve válce a revoluci 1914 - 1918), ve které nastínili odyseu českých vojáků v letech 1. světové války, která je poslední dobou i v České republice stále častěji poněkud módně (po evropsku) nazývána Velká válka.

Tato kniha má však přes mnoho zajímavých a především archivně doložitelných faktů o vztahu českých mužů k této světové válečné tragédii dva nepřehlédnutelné nedostatky. Ten první představuje tehdejší politická determinace autorů, kteří z pozice reformních komunistů sice zachytili základní projevy odporu značné části českých vojáků vůči této válce i rakousko-uherské monarchii, která je zcela nesmyslně zavlekla na válečná jatka, ale zároveň zůstali v zajetí svých politických předsudků "třídního pohledu na historii".

Ten představuje vedle tendenčně neobjektivní kritiky legionářů (kvůli jejich „neinternacionalistickému“ vlastenectví a především konfliktu s ruskými bolševiky) samozřejmě glorifikace relativně nevýznamné skupiny českých rudoarmějců. Druhý nedostatek se potom skrývá již v absenci termínu "černožlutý" v názvu knihy, protože nelze nijak ignorovat skutečnost, že jiná část českých vojáků – ať již ze strachu, setrvačnosti či uvědoměle – vydržela ve službách rakouské monarchie až do konce války přesně podle postřehu nejmenovaného rakouského generála z úvodu tohoto textu.

V 60. letech se tematice českého vojáka v rakousko-uherské armádě intenzivně věnoval kontroverzní komunistický historik Karel Pichlík, který metodou jednostranně řetězených faktů (s řadou odvolání na Marxe a Lenina) prezentoval vojenskou porážku Rakouska-Uherska doklady o neschopnosti jeho generálů, většinovým odporem českých vojáků k válce, vlivy vítězné proletářské revoluce v Rusku na dělnickou třídu, kritikou legionářů „v zajetí nacionalismu české buržoazie“ atd.

Bývalý důstojník komunistické armády Josef Fučík pro změnu ve svých historických pracích z let 1999–2006, adorujících nadšeně rakousko-uherskou armádu, v protipólu k Pichlíkovi podobnými metodami jednostranně řetězených informací naopak chce dokázat, že „české pluky“ a jejich vojáci byli pod velením vynikajících generálů a důstojníků do poslední chvíle obětavou oporou skomírající monarchie. Vzhledem k pečlivému zpracování této stále málo známé tematiky si získal v dnešní době módy „boření mýtů“ mnoho obdivovatelů i pokračovatelů, kteří však zdaleka nedosahují jeho úrovně a už vůbec nejsou, na rozdíl od něho, schopni a ochotni projevit alespoň trochu respektu a úcty třeba k popraveným českým legionářům na italské frontě.

Oba autoři se tak stávají jakýmisi symboly dvou ostře protichůdných názorů, mezi nimiž potom stojí jimi kritizovaní a bagatelizovaní legionáři, kteří byli v letech 1918–1938 páteří Masarykovy republiky i významnou inspirací protinacistického odboje v letech 1939–1945 a do značné míry i odporu ke komunistické totalitě v letech 1948–1989.

Navíc se nám tak nabízejí tři rozdílné mýty – mýtus o většině českých vojáků, oddaných rakouskému císaři, opačný mýtus o české národní jednotě v odporu k habsburské monarchii a komunistický mýtus o třídní determinaci postojů českých vojáků k imperialistické válce.

Z toho potom vyplývají i tři základní kategorie českého vojáka, které lze pro přehlednost charakterizovat publicisticky zjednodušujícími avšak výstižnými příměry:

* gladiátoři císaře pána (Češi v c. a k. uniformách)

* úctyhodní "zrádci" (čeští legionáři)

* poblouznění extrémisté (čeští bolševici)

V letošním roce 100. výročí vypuknutí 1. světové války se spor o tyto kategorie beze sporu přiostří, protože se tématu na čas zmocní povrchní publicisté i televizní stanice, které rády pracují na principech „senzačních odhalení“. V současné atmosféře sílící společenské pasivity, apatie a rozčarování části společnosti z praxe parlamentní demokracie lze očekávat, že pokusy o „nové pohledy“ na naše dějiny budou mít opět svůj další destilační efekt.

A tak si opět občas v našem dnešním tisku či při vysílání České televize, stejně jako v 90. letech, přečteme a vyslechneme nářky, že „nepochopitelně gumujeme část dějin“, když se prý údajně opájíme legionáři a chceme zapomenout, že český voják byl v drtivé většině ochotný za císaře pána bojovat „do roztrhání těla“. Argumentem byly a budou potom kupecké počty, které stojí na tvrzení, že do rakousko-uherské armády narukovalo asi 1 200 000 Čechů, z nichž asi 250 000 padlo, 400 000 bylo zajato a do Masarykových legií vstoupilo „jen“ necelých 90 000 mužů…

Mediálně vlivní a aktivní zastánci „černožlutého“ pohledu na tuto tématiku budou opět tvrdit, že se prý chováme stejně jako Masarykova republika, která na každém kroku glorifikovala legionáře; jedinou vzpomínkou na Čechy bojující ve světové válce za rakouského císaře jsou potom prý jen zanedbané pomníky v českých městech a obcích. Smysl těchto úporně živených polopravd je samozřejmě jediný – zpochybnit význam hrdinství legionářů i smysluplnost vzniku Československa a stále stejnou sérií líbivých sofismat probouzet v současnících obdiv k Rakousku-Uhersku s cílem nepřipustit, že si habsburská monarchie sama podepsala ortel aktivním vstupem do války a že ji ke dnu táhla především její uherská polovina, která byla skutečně neživotaschopným „žalářem národů“.

Tyto aktivity jsou živené širokou škálou různorodých politických motivů, zůstaňme proto u samotné historické reality a připomeňme si například alespoň velký pětisvazkový projekt Aloise Žipka „Domov za války“, který dal na počátku 30. let desítkám bývalých vojáků rakousko-uherské armády možnost zavzpomínat si na odvrácenou tvář strašné války. Tyto vzpomínky však soudobí příznivci bývalé monarchie pochopitelně čtou neradi.

Místo toho se naopak setkáme s pokusy kritizovat Masarykovo Československo, že prý v době ohrožení republiky Hitlerovým Německem koncem 30. let nedokázalo více využít bývalé veterány z rakousko-uherské armády a „tak se stalo, že hlas více než milionu mužů, společně prošlých krutými boji front první světové války, kteří v Československu stále tvořili významný potenciál k obraně vlasti, zanikl v halasu těch, kdo se domnívali, že svým křikem prospějí republice. Pro vojáka bojujícího v minulosti „na špatné straně“ zde nebylo žádné společenské ani sociální uznání.“

I tento názor zcela opomíjí, vedle snížené kvality záložníků neznalých moderních zbraní, holý fakt, že odhodlání drtivé většiny národa (včetně těchto mužů!) vycházelo tehdy již plně ze ztotožnění se s Masarykovou „legionářskou“ republikou a nikoliv z bojů na Piavě a že z tehdejšího veteránského Svazu vojáků z fronty se později stal aktivistický Svaz válečníků.

Rozchod s monarchií byl zákonitý

Je třeba si připomenout, že na prahu světové války v roce 1914 disponoval český národ všemi atributy moderního národa. Mohl se pochlubit vyspělou kulturou, uměním a školstvím, rozvinutým průmyslem i kvalitním zemědělstvím. Chyběl mu jen vlastní stát, jehož potřeba se ukázala opět aktuální právě při vypuknutí války, do které habsburská monarchie vstoupila více než ochotně. Tím zradila především svého dosud většinově loajálního českého občana, kterému se však v žádném případě nechtělo umírat v boji se Srby či Rusy za „císaře pána a jeho rodinu“.

Nešlo však jen o subjektivní osobní pocity. Lidé jako profesor T. G. Masaryk začali chápat, že habsburské soustátí ztrácí rychle svoji staletou dějinnou roli ochrany malých národů před tlaky z Východu i ze Západu. Zatímco nereformovatelné Uhersko bylo skutečným „žalářem národů“, dosud celkem liberální Rakousko se ocitlo ve vleku císařského Německa ve víře, že společné vítězství mu umožní tvrdě vyřešit jakékoliv národnostní problémy.

Kdo prošel zákopy 1. světové války jako aktivní voják, mohl si směle říci, že zažil na vlastní kůži kalvárii i očistec. Moderní válka ničila nejen statisíce lidských životů, ale svou totalitou i psychiku lidí a většinu hodnot, kterým dosud věřili. Navíc se již dávno nepsaly roky 1648, 1759 či 1866, kdy český voják v rakouské císařské armádě skutečně bránil svou vlast před vpádem Švédů či Prusů. Nyní měl jít umírat prakticky bez jakéhokoliv racionálního motivu uprostřed válečného nadšení Němců a Maďarů, s nimiž toto nadšení sdílet z mnoha důvodů nemohl.

Rozchod s Rakouskem-Uherskem byl tím pádem časem neodvratný. Ti z českých vojáků, kteří chtěli jen přežít, čekali na konec války třeba v zajetí, ale ti, kteří chtěli válku ukončit, vstupovali do legií, šli do neznáma a nepřemýšleli o tom, jak je jednou budou hodnotit komunisté, nacisté či třeba dnešní postmodernističtí blogeři.

Pokud někdo na druhé straně preferuje hrdinství českých vojáků v rakousko-uherských uniformách, musí si při podrobném neemočním pohledu na ně uvědomit, že šlo v jejich případě o naplnění základního gladiátorského mementa „zabij, nebo budeš sám zabit“. Pokud se na vás valí masa nepřátel s cílem vás zabít a totéž chce udělat velitel brigády s věrnou obsluhou kulometů v případě, že vztyčíte bílý prapor, nemáte jinou možnost než bojovat.

Důležitým faktem takových ztracenců je i to, že pro ně právě vojenský kolektiv je často jedinou nadějí na přežití, jídlo, stažení do zápolí na odpočinek, případně i na dovolenku a také na nečekaně zázračný konec války…

Požadavky na disciplinovanost a „plnění občanských povinností“ vojáků rakousko-uherské monarchie u dnešních vyznavačů „černožlutého pohledu“ na českou vojenskou historii jsou však paradoxně u většiny těchto lidí v rozporu s jejich nadšeným obdivem nad občanskou neposlušností mnoha dnešních „hrdinů pomíjivé mediální slávy“, útočících s plastovou pistolkou na prezidenta či malujících politikům tykadla na billboardech…

Široká škála archetypů

Historik Ivan Šedivý v jedné ze svých prací připomíná, že „bojová morálka českých vojáků a jednotek se zásadně lišila v přímé souvislosti s nepřítelem, který proti českým vojákům stál, a nebyla abstraktním, neměnným pojmem. Na východní frontě byla poměrně nízká, podobně jako v Srbsku. Velmi dobře naopak čeští vojáci bojovali v letech 1915-1918 na italské frontě... Bojová morálka nebyla ovlivňována jen faktory nacionálními, ale velmi silně také sociálními. Je známou skutečností, že muži z agrárních oblastí byli lepšími vojáky než obyvatelů industriálních a městských zón.“

Zde nám asi příliš nepomohou nepřesná čísla, statistiky i dílčí archivní dokumenty. Zde prostě musíme spojit pozorovatelský talent pamětníků té doby a případně u dnešní starší a střední generace i s jejími vlastními zkušenostmi ze služby v komunistické Československé lidové armádě (ČSLA), kde mládenci z českých, ještě více moravských a nejvíce slovenských obcí mnohem více a zřetelně „žrali“ vojnu než jejich vrstevníci z větších měst. Politika a uvědomění ani tehdy zde nehrály až tak velkou roli.

V podstatě u regulérní armády s všeobecnou brannou povinností jde do značné míry o nadčasový problém, kde je třeba vzít na vědomí, že každý takový vojenský útvar tvoří určité základní archetypy vojáků. U našeho tématu si proto uveďme několik výrazných příkladů českých vojáků z let 1914–1918 na základě literárních a filmových postav i skutečných historických osobností. Právě pozorovatelský talent Haškův nám může řadu těchto archetypů nabídnout, přestože si jeho Švejka nesmyslně pokoušeli kdysi přivlastnit „rudí“, vlažný až odtažitý vztah k němu měli „červenobílí“ a dodnes vyvolává až hysterické reakce u „černožlutých“.

* sapér Vodička

Dobře systémem zmanipulovatelný a využitelný voják, který si našel náhradní terč či hromosvod všech svých problémů – v případě postavy z Haškova románu v obyčejných Maďarech – aniž by musel hlouběji přemýšlet o hlubších souvislostech své situace. Jiní vojáci ho viděli na druhé straně fronty v Italech, v nováčcích, Židech, vzdělaných lidech atd.

* kaprál Hoferik

Výrazný archetyp českého vojáka v rakousko–uherské uniformě nám nabízí hlavní postava filmu „Signum Laudis“. Surový vesnický křupan, který ve válce vidí možnost uplatnění a vyniknutí, nesnáší svobodomyslné vzdělance i muže s nevojáckým chováním, obdivuje nadřízené, kteří jím však pohrdají. Na bojové činnosti těchto mužů stojí většina „úspěchů“ rakouských útvarů s větším zastoupením českých vojáků. Tento archetyp má dlouho životnost a pozorný člověk, který prošel v letech 1948–1989 povinnou službou v komunistické ČSLA by takových Hoferiků našel celou řadu a nešlo při tom zpravidla o žádné politické kariéristy, kteří by se horlivě angažovali v mládežnické organizaci či v KSČ.

* aktivní ulejvák

Submisivní protipól Hoferika, sobecký ulejvák, využívající ve snaze přežít do krajnosti svého zařazení v týlu (důstojnický sluha, kuchař, telefonista apod.), který se snaží být za každou cenu dobře hodnocen svými veliteli, aby nemusel žít stejnými úkoly a problémy jako vojáci u bojových složek útvaru. Také v komunistické ČSLA se to hemžilo tímto typem, který s modernizací armády rozšířili řidiči štábních vozů, různí nástěnkáři a svazáčtí aktivisté.

* pasivní ulejvák

Tím je paradoxně právě Haškův Švejk, i když mnoho učitelů literatury v minulosti svým žáčkům zjednodušeně a především značně nepřesně tvrdilo, že jde o vychytralého filutu, který záměrně zesměšňuje válku a systém atd.

Švejk navíc nepředstavuje většinový typ českého vojáka, jeho dějinný nihilismus a apatie spolu se snahou o přežití a upovídaností pokoutního prodavače kradených psů nabízejí jen pudovou sebeobranu, kdy jeho komika vzniká v podstatě bezděčně jako poslední projev lidskosti v totální válce. Přední český literární kritik a historik Radko Pytlík postavu Švejka charakterizuje zcela přesně: „Švejk není ani blbým důstojnickým sluhou, ani revolučním bojovníkem. Ani jím být nechce. Jeho komická mnohotvárnost odpovídá dané mezní situaci, do níž byl dějinami vržen. Švejk nemá herostratovskou dějinnou ctižádost, ale není ani prorokem myšlenky.“

Archetyp vojáka je jedna věc a dopad populárního románu na české myšlení pod vlivem dalšího vývoje naší země je ovšem věc zcela jiná, což naznačuje i jiný brilantní český literární kritik Viktor Šlajchrt: „Kniha století: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Nejsem z toho nadšen, ale svým vlivem na mentalitu a myšlení se u nás téhle knize žádná jiná nevyrovná.“

* starý landšturmák

Na italské frontě se na jaře 1918 pokusil velitel legionářské výzvědné hlídky podporučík Vítězslav Ettel ještě s četařem Františkem Ježkem na soutoku Canale Cavetta a Piavy riskantně proniknout s konzervami mezi hladové polní stráže čáslavského pěšího pluku č. 21 a informovat je o legiích a případně je zlákat k zběhnutí. Na druhé straně fronty narazili na starého „landšturmáka“ s plnovousem, četaře, který jim celý vystrašený řekl: „Hoši děte pryč, todle se nesmí!“

V Haškově Švejkovi se mu blíží svou mentalitou sluha poručíka Duba Kunert. Nepochybujme však o tom, že když už se to „smělo“, že se lidé jako Kunert či výše zmiňovaný „starý landšturmák“ s dojetím ozdobili červenobílou stužkou a jásali nad koncem války i zánikem monarchie...

Takto by se dala prezentovat velká plejáda typů, mezi kterými by nesměli chybět ani čeští aktivní důstojníci, z nichž je velice zajímavým typem:

* nadporučík Lukáš

Celkem sympatická literární postava s reálnou historickou předlohou, která v mnohém symbolizuje určitou skupinu mladých českých aktivních důstojníků, kteří byli již výchovou a výběrem profese integrováni do stávajícího „establishmentu“. Hašek tento typ ve 14. kapitole I. dílu Švejka charakterizuje slovy: „Mluvil německy ve společnosti, psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrné: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech.“

Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout. Jinak byl hodný člověk a nebál se svých představených a pečoval o svou rotu na manévrech, jak se sluší a patří. Našel vždy pro ni pohodlné rozmístění po stodolách a často dal ze své skromné gáže svým vojákům vyvalit sud piva. Měl rád na pochodu, když zpívali vojáci písničky.“

Mezi českými důstojníky však nesmíme samozřejmě ztratit ze zřetele i lidi typu poručíka Duba či kadeta Bieglera. Na straně druhé existuje i typ na vše zcela rezignujícího vojáka, kterého válka zcela zdrtí a dovede ho dokonce až k rezignaci na boj o přežití. Jako symbol tohoto sebedestrukčního postoje nám může posloužit předválečný básník František Gellner, který zcela apaticky v srpnu 1914 narukoval v Mladé Boleslavi do rakousko-uherské armády, odkud odjel na haličskou frontu. Při rychlém ústupu rakouských vojsk jej pochod vyčerpal a dne 13. září si nakonec kdesi mezi Zamoščí a Tomaszowem lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného…

Vedle toho stojí další, tentokrát aktivní, typ českého vojáka, který představují zapálení vlastenci a odpůrci monarchie jako byl Bedřich Havlena, který stál 17. ledna 1917 v italském zajateckém táboře Santa Maria Capua di Vetere u zrodu Československého dobrovolnického sboru. Každý národ potřebuje své hrdiny a vzory, hrdinství Havlenů je však dnes stále více přehlíženo v sílící nabídce stále stejných sofismat neúnavné písně o zradě monarchie a opěvování „starých landšturmáků“ na straně druhé.

Stále opakované šablony

Spor o českého vojáka z 1. světové války je do značné míry ovlivňován i danou aktuální atmosférou v české společnosti. Zatímco v dobách národní euforie a odhodlání (mobilizace 1938, květen 1945, jaro 1968, listopad 1989) nastupují sympatie k legionářům a zájem o jejich historii, v době totalitního útlaku (nacistická okupace, stalinský teror 50. let či roky husákovské éry) sílí zájem o Haškova Švejka a v dobách společenské kocoviny a skepse (pomnichovská „druhá republika“, první vlna nástupu husákovské normalizace či současná mediálně živená „blbá nálada“) pronikají na povrch flagelantské snahy zpochybňovat smysl vzniku Československa v říjnu 1918, hlasy idealizující bývalou rakousko-uherskou monarchii a s nimi i pokusy oživit ducha vozataje Josefa Bonga a postavit na piedestal české vojenské historie místo legionářů vojáky v uniformách rakousko-uherské armády.

I tyto často emocionálně vypjaté jednostrunně servírované tendence připomínají spíše politickou proklamaci předvolebního mítinku než věcný pohled na mnohovrstevnou historickou realitu let 1914–1918 v české společnosti.

Z bohaté plejády těchto názorů uveďme jeden z nejtypičtějších: „Česká republika je jedinou zemí, kde z politických důvodů byly vyloučeny z jejich dějin celé epochy určené k zapomenutí. Respekt k jejich početně významné skupině statečných a disciplinovaných vojáků jedné epochy se stal neznámým pojmem. Pokud se o I. světové vůbec mluvilo, pak jen v souvislosti s jedním minoritním vojenským uskupením – legionáři. Pro lepší pochopení této diskriminace je třeba srovnat počty padlých českých vojáků v I. světové válce. Na straně českých a moravských vojáků padlých v I. světové válce je uváděn historiky počet jen na Sočské frontě ca 70.000 (někteří vojenští odborníci uvádí počet 40.000, kdo to dnes rozsoudí?), legionářů podle oficiálních statistik na všech frontách a za celou dobu trvání I. světové války padlo ca 5.400. Je třeba k objektivnosti oficielních prvorepublikových hodnocení účasti celého českého národa na Odboji podle tehdejších, bohužel i dnešních historiků, snad něco dále dodat? Toto „diferencované“ hodnocení českých a moravských vojáků přešlo českému národu do krve. Výroba legend a pololegend se stala jednou z výnosných činností. Dokonce ani po roce 1918 ti preferovaní legionáři neušli sítu, protože byli „odstředěni“ na ty hodné „bílé“ a ty zlobivé „rudé“...“ (Arthur REHBERGER, Se Západočechy na italské frontě 1915–1918, Západočeské muzeum Plzeň 2004)

Zatímco méně militantní část tohoto názorového proudu by ráda viděla totální přeměnu již tak skomírajícího českého historického vědomí směrem k projektu rádobykorektních bezkonfliktních a jednotných „evropskounijních dějin“, „černožlutí“ radikálové ostře útočí na „červenobílou“ historii prakticky stále s třemi stejnými kartami: demýtizací přechodu velké části pražského pěšího pluku č. 28 do ruského zajetí 3. dubna 1915 v Karpatech, dovolávání se počtů českých vojáků v uniformách monarchie v kontrastu s počty legionářů a odsuzování legionářů za vojenskou zradu a nedodržení vojenské přísahy vůči císařům Františku Josefovi I. a Karlovi I., kteří jsou až s devótní úctou nazýváni českými králi, přestože se s korunovací nikdy neobtěžovali.

Úctyhodní „zrádci“

Na svátek patrona země České svatého Václava nastoupilo v Kyjevě 28. září 1914 před chrámem svaté Sofie v ruských uniformách 704 Čechů a 16 Slováků, seskupených v dobrovolnický útvar „Česká družina", aby převzali prapor, jemuž dominovala svatováclavská koruna. V té době se formovala pro změnu ve Francii v rámci cizinecké legie 31. srpna 1914 rota „Nazdar“, ve které dominovali čeští sokolové z Paříže. Tehdy se opravdu začal psát velký příběh československých legií, proti kterému je umírání tisíců českých vojáků v Srbsku, Haliči, v Krasu či na Piavě neskutečně tragickým příběhem bez pointy, kdy můžeme uctívat hroby našich předků a stále se ptát, jaký smysl měla jejich smrt a kdo za ní může…

Krajanskou komunitu začali záhy ve vznikajících legiích nahrazovat Češi a Slováci z řad válečných zajatců jako dobrovolníci. Legendární Winston Churchill zcela trefně říká, že „dobrovolník je dvakrát občanem“. Je třeba mít proto na zřeteli i ten fakt, že než se termíny legie a legionáři plně prosadily, užívali tito vojáci mezi sebou především označení dobrovolec.

Tím se dostáváme k dalšímu významnému termínu občanská společnost, jehož přesný výklad a pojetí se u nás po listopadu 1989 dosti zamlžil. Dnes si totiž u nás mnoho lidí občanskou společnost vykládá poněkud svérázně jako vládu malých občanských sdružení, která budou štědře zásobena dotacemi a granty na svou činnost a běda pokud nebudou plně respektovány jejich často úzce menšinové (a někdy i velice diskutabilní) názory a cíle!

Legionář – odvážný aktivní občan byl však typickým pozitivním článkem skutečné české občanské společnosti, kterou tvrdě zasáhla v roce 1914 světová válka. Drtivá většina legionářů působila do té doby v sokolském hnutí, vzdělávacích spolcích, divadelních ochotnických souborech, dobrovolných hasičských sborech a v řadě dalších organizací a spolků, které si svou činnost musely hradit sami. Ti, kteří byli před válkou politicky aktivní, byli nejčastěji organizováni jako sociální demokraté či národní sociálové. Z těchto lidí se potom zákonitě rekrutovali aktivní občané a vlastenci, kteří neváhali v případě zkoušky nejtěžší obětovat mnohem více než peníze a osobní pohodlí...

Vojáci třídní nenávisti

Přestože současní komunisté a postmarxističtí intelektuálové mají dnes většinou jiné tematické priority při využívání historické látky k prosazování své politiky a právě čeští rudoarmějci z konce 1. světové války ani v minulosti nebyli (vzhledem k nedostatečnému historickému zpracování tématu) příliš preferováni, zmiňme se i o tomto třetím proudu reakce českých vojáků na válku.

Oddíly rudých gardistů českého a slovenského původu začaly vznikat v průmyslových oblastech již od léta 1917. První se vytvořil v červenci v Berezani a další ho následovaly. Největší oddíl se zformoval počátkem roku 1918 v Kyjevě, kde na stranu čs. rudých gardistů přešlo okolo 350 legionářů. V únoru 1918, po oficiálním vzniku Rudé armády, se začaly vytvářet jednotky složené z čs. rudoarmějců. Centrem formování těchto oddílů se stala Penza, kde vznikl 1. čs. revoluční pluk (700 osob) pod velením Jaroslava Štrombacha. Do prvních bojů se naši rudoarmějci zapojili v květnu 1918 u Kuzněcku. Další jednotky v síle od několika desítek po několik stovek mužů vznikly např. v Samaře, Ufě, Čeremchovu, Tambovu, Omsku, Vladivostoku, Carycinu, Moskvě, Nikolajevsku, Astrachani, Simbirsku nebo v rámci Kamské říční flotily. V řadě případů se během bojů střetli čs. rudoarmějci s čs. legionáři. Celkově v řadách československých rudoarmějců bojovalo okolo 10–12 000 mužů, z čehož přibližně polovina v Leninových službách padla.

Patrně nejznámějším čs. rudoarmějcem se stal známý pražský bohém spisovatel Jaroslav Hašek. Ten však po návratu do vlasti v roce 1920 z bolševického poblouznění opět vystřízlivěl a stejně tak jako mistrně zachytil ve Švejkovi pohled na válku očima bezmocných jedinců v přízemí společenské hierarchie, tak se svým typickým humorem brilantně zachytil ubohost i krutost bolševické revoluce v souboru povídek „Velitelem města Bugulmy“.

Největší český příběh

Uprostřed sporů o českého vojáka se dnes poněkud vytrácí velice úspěšné boje legionářů v Rusku s přesilou bolševiků od května do srpna 1918, kdy hrstka předtím téměř neozbrojených legionářů v boji s věrolomnou bolševickou přesilou ovládla Transsibiřskou magistrálu od Volhy až po Vladivostok!

Nebývalá odvaha a bojové mistrovství legionářů i velitelský talent jejich mladých velitelů, vzešlých většinou z řad vojenských „amatérů“, stojí dodnes za naši pozornost spolu s demokratickým a humánním rozměrem jejich hnutí, přesahujícím ryze vojenskou problematiku a potvrzeným u mnoha z nich v dalších letech. Jde každopádně z hlediska geografického, vojenského i tehdejšího světového vlivu a ohlasu o „největší český příběh“, který již může být v budoucnu jen těžko překonán. Přesto, či právě proto, by nás měl inspirovat a motivovat více než současné malověrné libování si v tzv. „blbé náladě“.

President francouzské republiky Raymond Poincaré nazval anabázi čs. legionářů v Rusku dílem větším a slavnějším, než je ze starověkých dějin všeobecně známá anabáze 10 000 Xenofontových Řeků. Celý svět byl tehdy ohromen jejich úspěchy a také britský premiér David Lloyd George napsal v době návratu legionářů do vlasti T. G. Masarykovi: „Všichni jsme naplněni obdivem k odvaze, vytrvalosti a sebevládě vašich krajanů, kteří ukazují, jak muži, mající ducha svobody ve svých srdcích, mohou triumfovat nad časem, vzdáleností a nedostatkem materiálu. Váš národ prokázal neocenitelnou službu Rusku a spojencům v jejich boji za osvobození světa od despotismu. Nikdy toho nezapomeneme.“

Na obsahu a významu této chvály nemůže změnit nic – ani nedůslednost a vlažnost západních demokracií v boji s bolševismem v té době, zrada Československa v září 1938 či Pavel Kosatík se svou chaotickou televizní prezentací Masarykova boje za vytvoření československého státu.

Nehledě na obrovský územní zisk bylo ale hlavním úspěchem Čechoslováků zablokování německých, rakouských a maďarských zajatců v ruských zajateckých táborech na Sibiři a v Kazachstánu. Počet těchto vojáků, kteří tak už nestihli jatka západní fronty, se udává od 400 000 do jednoho miliónu. Spolu s příchodem americké armády do Francie to byl rozhodující moment, kterým se poměr sil v první světové válce definitivně změnil ve prospěch Dohody.

Je třeba si také uvědomit, že legionáři u nás jako první poznali zblízka principy bolševictví – populismus, věrolomnost, nekulturní brutalitu a lež jako základní politickou metodu – na straně druhé legionáři poznali zblízka i zatuchlost carského režimu, neschopnost ruských demokratů a brutalitu vlády Kolčaka či atamana Semenova, což je tehdy stavělo do velice složitých situací.

Podstatný díl i té lepší části naší novodobé historie začíná být zcela nepochopitelně zpochybňován a mladí Češi své „češství“ berou po takových ahistorických masážích jako generační úraz, který je postihl a který je proto nutno kompenzovat dosud přesně nedefinovaným „evropanstvím“, jehož náplň se však snaží často dodat často značně pochybní věrozvěsti. To se samozřejmě týká i české vojenské historie.

Místo pochopení literárního Švejka jako prezentace specifické formy přirozené obrany malého člověka před tíhou dějinného údělu či významu legií, zazlíváme Masarykově republice celkem pochopitelnou dobovou glorifikaci legionářů. Přirovnat to však lze k tomu, jako kdyby se dnes někdo dožadoval, aby se místo článků o odpůrcích komunistického režimu psalo s větším uznáním a pochopením o pomocnících VB, lidových milicionářích či členech brigád socialistické práce s prostou argumentací, že jich přece bylo mnohonásobně více než signatářů Charty 77...

Památka padlých a utrpení českých vojáků v rakouských uniformách v zákopech 1. světové války nebyla přece nikdy opomíjena veřejností ani historiky či umělci a právem jsou vzpomínáni na společných vesnických pomnících s legionáři. Jen si dnes pod tlakem „černožlutých“ sentimentalistů přestáváme nějak připouštět, že Hollého film podle scénáře Jiřího Křižana "Signum Laudis" a Körnerova kniha "Anděl milosrdenství" (a řada dalších hodnotných uměleckých děl) byly vždy mnohem pravdivější než současná barvotisková díla některých badatelů o c.k. českých hrdinech na Soči či Piavě.

Post scriptum

Český voják na frontách 1. světové války měl mnoho podob, mnoho přístupů k svému válečnému údělu i mnoho různých reakcí na něj. I v základních třech proudech – prorakouském, legionářském i bolševickém – můžeme najít širokou škálu barev, odstínů a vývojových stupňů. Právě ti, kteří zůstali celou válku v rakousko-uherské uniformě, tvoří obrovské množství typů s různou motivací. Také ti z desetitisíců válečných zajatců, kteří nevstoupili do legií, k tomu měli širokou řadu důvodů – strach z represí proti jejich rodinám, rozčarování z ruských poměrů, nedůvěra k Italům a především lidsky pochopitelnou nechuť vrátit se zpět na válečná jatka. Krystalicky čistá věrnost habsburské monarchii však byla až na samém konci.

Český voják v rakousko-uherské uniformě s údělem gladiátora je neodmyslitelnou a vzhledem k počtu nasazených na frontách a jejich obrovským ztrátám i významnou a především tragickou součástí českých vojenských dějin. Vojenské bojové tradice jako poselství a motivace pro další generace mužů v uniformách jsou však přece jen něco zcela jiného, zvláště když se v Evropě podíváme například na jejich značnou problematičnost v případě vojenské historie chorvatské, maďarské, německé atd.

Zde se pro nás naopak zákonitě nabízí prostor, ať se to někomu z nás líbí či nelíbí, pro legionáře. Jejich vlastenectví, obětavost, demokratický duch a odvahu přebírali jako pozitivní motivaci jejich synové v bojích nad Londýnem, u Tobruku, Sokolova, Dunkerque či na pražských barikádách i v odporu proti komunistické totalitě. Bylo by absurdní tyto tradice bagatelizovat a odmítat dnes, kdy čeští vojáci v nebezpečných zahraničních misích hájí stejné civilizační hodnoty jako před nimi legionáři a bojovníci proti nacismu a komunistické totalitě.

Mýtus o většině českých vojáků, oddaných rakouskému císaři, opačný mýtus o české národní jednotě v odporu k habsburské monarchii i komunistický mýtus o třídní determinaci postojů českých vojáků k imperialistické válce zůstanou jen mýty a jejich prosazování za každou cenu není dobrou cestou k pochopení této velice složité a krvavé historické kapitoly.

Nedobrovolné umírání českých vojáků v rakouských uniformách v Srbsku, Haliči, na Krasu či Piavě může být pro nás pádným důvodem k pietě za zbytečně padlé a protiválečnému mementu, těžko však může reálně motivovat k obraně vlasti, demokracie a lidské svobody...

Jindřich Marek