Cvičení „56“ v operačním plánu „Zástava“ (1. část)

V polovině padesátých let se muselo Československo vyrovnat s řadou nových skutečností. Končilo nejvyhrocenější období studené války a přecházelo do etapy uvolňování mezi Západem a Východem. Stále však trvalo možné střetnutí mezi Severoatlantickou aliancí a v květnu 1955 vytvořenou Varšavskou smlouvou.

V případě válečného konfliktu připadla nově hlavní úloha jaderným zbraním, jimiž disponovali oba hlavní hráči světové politiky USA a Sovětský svaz. Mohutná armáda, urychleně budovaná v první polovině padesátých let, ztrácela v nových podmínkách vedení ozbrojeného zápasu na významu a její další výstavbu a výcvik bylo nutné modifikovat s ohledem na místo a úkoly, které ji přisuzovalo velení Varšavské smlouvy.

Z hlediska geostrategického a geopolitického pohledu sovětského politického a vojenského vedení patřilo území Československa do středoevropského operačního prostoru, jehož určovaly dva faktory: vysoká koncentrace ozbrojených sil obou vojensko-politických paktů a jejich přímý dotyk. Z tohoto pohledu se čs. hranice s tehdejším západním Německem a Rakouskem stala hranicí obou rozhodujících uskupení, jejíž dokonalá obrana měla strategický význam. V sovětských plánech představovalo území republiky jihozápadní kryt tzv. železného trojúhelníku, který na linii dotyku NATO a Varšavské smlouvy tvořily Československo, Německá demokratická republika a Polsko. Přes posledně jmenované země procházel hlavní strategický směr útoku Varšavské smlouvy, zatímco pomocný jižní strategický směr vedl z Maďarska na západ. Československo představovalo koridor mezi nimi a současně samostatný operační směr, z něhož šlo provést obchvat hlavních směrů z jihu nebo ze severu a rovněž představovalo důležitý nástupní prostor proti zemím NATO.

Československá lidová armáda (ČSLA) jako součást prvního strategického sledu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy měla sehrát klíčovou úlohu v počátečním období možného ozbrojeného konfliktu, považovaného za rozhodující pro výsledek celé války. Úkolem čs. ozbrojených sil bylo odrazit útok protivníka a vytvořit předpoklady pro následnou rozhodnou útočnou činnost armáda´Varšavské smlouvy. V případě tzv. preventivního úderu měla ČSLA mohutným útokem, v součinnosti s ostatními vojsky koalice, rozbít nepřátelské síly na směru Plzeň–Norimberk a napomoci tak úspěchu na hlavním strategickém směru.

Nové podmínky

Na tyto nové podmínky muselo reagovat československé velení v oblasti výcviku, výzbroje a výstroje a v neposlední řadě i úpravou dosavadních operačních plánů. Sověti očekávali od svých spojenců, že jejich armády budou disponovat značnou údernou silou, budou plně mobilní, což byl základní předpoklad pro splnění vysoké manévrovosti operujících svazů a svazků a že si národní armády v krátké době plně osvojí vedení bojových operací za oboustranného použití zbraní hromadného ničení (ZHN).

Proto již v roce 1954 provedla československá armáda do roku 1966 největší vojenské cvičení (cvičení „954“) na území Československa, při němž zúčastněné jednotky poprvé procvičovaly vedení boje za použití ZHN. Poznatky z něj narýsovaly další důležité kroky, které bylo nutné provést, aby ČSLA obstála v možném ozbrojeném konfliktu. Ukázalo se, že dosavadní výzbroj a výstroj naprosto nedostačovala soudobému boji, především v oblasti ochrany před účinky jaderných zbraní. Velitelé podceňovali jejich účinky, často z neznalosti, a podle toho prováděli vedení bojových operací: malá pružnost velení, nízká mobilita jednotek, nedostatečná ochrana proti ZHN, útokům ze vzduchu atd.

Velení ČSLA se tyto nedostatky snažilo odstraňovat v následujících výcvikových rocích, kdy se výcvik jednotek měl soustředit na zvýšení jejich bojové pohotovosti a na osvojení si vedení bojových operací za použití ZHN. Současně armádní velení vážně uvažovalo o zavedení modernějších typů zbraní do výzbroje ČSLA: tanky, letadla, obrněné transportéry pásové i kolové, terénní automobily a moderní ženijní technika. Jejich zavedení bylo ve většině případů realizováno až od počátků šedesátých let. Kromě toho se snažilo zjednodušit systém velení a přizpůsobit strukturu mírové armády tak, aby pokud možno v co nejkratší době mohla přejít již podle nového operačního plánu na válečnou armádu.

Připravovalo se sloučení velitelství letectva a protivzdušné obrany státu (PVOS) v jeden velitelský orgán a zpracovával se nový operační plán „Zástava“ schválený v polovině ledna 1957 v Moskvě. V této souvislosti došlo ke zrušení operačně taktického stupně velení. Zanikla tři velitelství střeleckých sborů a bylo ponecháno pouze jedno, ze kterého se za branné pohotovosti státu formovalo velitelství armády s mobilizovanými jednotkami. Dosud stavěla československá armáda dvě polní armády, nyní podle „Zástavy“ tři velitelství armád. V západních Čechách stála 7. armáda s 20. střeleckou divizí (sd), 19. sd, 2. sd, 1. mechanizovanou divizí (md), 24. md (mobilizační), 8. md. Na ní navazovala v jihozápadních a jižních Čechách 4. armáda, jež měla v sestavě 15. sd, 17. sd, 3. md, 14. md a 9 tankovou divizi (td). Za nimi pak na sever od Prahy byla položena druhosledová 3. armáda složená ze svazků 2. vojenského okruhu a mobilizovaných jednotek. Všechny tři operační svazy doplňovaly svazky druhů vojsk a služeb. Zálohu hlavního velitelství tvořila vševojsková záloha složená z 18. střelecké a 28. mechanizované divize a tanková záloha s 33. tankovou divizí a 13. tankovou divizí, jež byla podřízena 7. armádě.

Cílem operace „Zástava“ (obranná varianta) bylo silami šesti pohraničních střeleckých divizí 1. a 2. vojenského okruhu v součinnosti s Pohraniční stráží zaujmout na připravených pásmech obrany kryt hranic od Aše po Šamorín, nedopustit vtržení nepřítele na území republiky a vklínivší se části nepřítele zničit protiztečemi a protiúdery druhých sledů a záloh. Pod ochranou krytu státních hranic měly ozbrojené síly zmobilizovat a soustředit hlavní síly ČSLA a připravit podmínky pro provedení útočné operace ve spolupráci se sousedy a pro případné vyjití ze státního území ve směru Cheb, Norimberk a na jižním směru Klatovy, Řezno.

Ovšem bojeschopnost vojsk, a to zvláště divizí stavěných za mobilizace, byla značně oslabena nedostatky v zabezpečení některými druhy bojové techniky, dopravních prostředků a materiálu. Střelecké svazky 7. armády byly naplněny tankovou technikou na 55 %, mechanizované divize na 78 % a 24. md pouze na 20 % (47 tanků Cromwell a Challenger), obrněné transportéry byly nahrazeny nákladními automobily v poměru jedno auto za tři transportéry. Vojsková protivzdušná obrana (PVO) trpěla nedostatkem kvalitních protiletadlových kanonů a radiolokátorů. Přepravní kapacita armády byla zabezpečena pouze na 70 %.

Podobně na tom byla i 4. armáda. Nejmenší bojeschopnost, v důsledku nedostatku materiálu a malé vycvičenosti záloh, měla 3. armáda, jež byla vesměs složena ze svazků stavěných nově až v mobilizaci. Svazky 3. armády neměly vůbec tanky, mechanizované divize samohybná děla, u střeleckých divizí nahrazena starým (trofejním) nehodnotným materiálem. Obrněné transportéry byly opět zaměněny nákladními automobily. Vzhledem k absenci radiolokátorů byla protiletadlová obrana zcela ochromena. Třetí armáda disponovala přepravní kapacitou od 30 % do 65 %. Také u zálohy hlavního velitelství se nacházely podobné materiálové nedostatky, pouze 13. tanková divize byla kryta ze sta procent. Naopak v dobré materiálové kondici se nacházelo stíhací letectvo (kryto na 100 %), bitevní rovněž 100 %, avšak zastaralými typy IL-10. Podstatně sníženou bojeschopnost v důsledku absence radiolokátorů a 56 % naplnění letouny IL-28 vykazovalo bombardovací letectvo.

Součinnost Pohraniční stráže a ČSLA

Oproti předchozím plánům zmiňovala „Zástava“ úkoly pro vojska Pohraniční stráže (PS) Ministerstva vnitra. Pro součinnost jednotek PS s vojsky ČSLA v míru i za války platila směrnice schválená ministrem národní obrany Alexejem Čepičkou a ministrem vnitra Rudolfem Barákem. Úkolem Pohraniční stráže při napadení státu bylo provádět úpornou obranu státních hranic přímo v prostoru státní hranice před čárou prvního pásma obrany. V této bojové činnosti byla podporována předsunutými odřady pohraničních divizí v síle střeleckého praporu zesíleného dělostřelectvem a tanky, na všech důležitých taktických směrech.

Pohraniční stráž tak konala funkci zabezpečovacího pásma a přikrývala zaujetí obrany prvního pásma střeleckými divizemi prvního sledu. Jejím úkolem bylo odrazit menší síly protivníka, organizovaný útok velkých sil nepřítele rozložit a získat čas pro organizované zaujetí obrany vojsky ČSLA. Tam, kde byla sestava vojsk ČSLA velmi řídká např. v jižních Čechách a na Moravě, bylo trvalým úkolem Pohraniční stráže, v případě, že bude sražena nepřítelem ze státní hranice, bránit společně s vojsky čs. armády první pásmo obrany.

Boj jednotek PS řídil velitel divize (armádní) po zaujetí svého polního velitelského stanoviště. Jednotky Pohraniční stráže měly vést boj z opěrných bodů svých rot. Tyto body obsazovaly od okamžiku, kdy došlo k zjištění, že nepřítel v nejbližší době napadne území státu. Po splnění úkolu v předpolí (hloubka 1–6 km) se jednotky PS postupně stahovaly na rozkaz velitele divize do předem stanovených shromaždišť za prvním pásmem obrany. Podle situace na bojišti byly jednotky PS znovu podřízeny Hlavní správě Pohraniční stráže a uzavřely znovu státní hranice po vyjití vojsk ČSLA při protiútoku na území protivníka.

V roce 1956 vypadala sestava Pohraniční stráže následovně: úsek státní hranice s Německou spolkovou republikou hlídaly brigády PS 5. chebská, 12. plánská, 9. poběžovická, 7. sušická, 10. volarská, úsek s Rakouskem zajišťovaly 15. českobudějovická, 4. znojemská, 11. bratislavská brigáda a 25. samostatný dunajský pohraniční prapor, státní hranici s NDR chránily 3. karlovarská a 19. děčínská brigáda PS. Státní hranice s ostatními lidově demokratickými státy střežily oddíly Sboru národní bezpečnosti. Složení brigád se lišilo podle důležitosti ostrahy státní hranice. Brigády na nejexponovanějších úsecích, hranice s NSR, se skládaly ze 4 praporů každý s pěti až sedmi rotami.

Jednotky Pohraniční stráže byly vyzbrojeny na rotu 3 lehkými kulomety, 1 těžkým kulometem a 3 pancéřovkami. Prapor měl k tomu ještě 3 lehké kulomety, 1 těžký kulomet a 2 tarasnice. Brigáda disponovala 9 lehkými kulomety, 4 tarasnicemi a 3 minomety ráže 82 mm. Kromě toho byla v předpolí a na prvním pásmu zesilována obrana takticko-ženijními prostředky. V letech 1952–1953 budovala čs. armáda z větší části první pásmo obrany v Čechách podle původních průzkumů, jež nepočítaly s použitím ZHN. Objekty se budovaly převážně ze dřeva a postupně se jednotlivé úseky zesilovaly novými objekty ze železobetonových prefabrikátů s protiatomovou ochranou (PAO) na základě nového průzkumu obranných pásem (v letech 1954–1957) tak, aby odpovídaly potřebám vedení operace v podmínkách použití ZHN. Podle plánu mělo být první pásmo obrany dobudováno objekty s PAO do konce roku 1960. Část starých dřevozemních objektů zůstala zachována jako záložní a klamné.

V roce 1957 bylo na prvním pásmu obrany v Čechách vybudováno: 368 km zákopů, 30 km spojovacích zákopů, 462 dřevozemních palebných srubů, 300 prefabrikátových palebných srubů, 37 palebných postavení pro minomety, 116 palebných postavení pro protitankové (PT) kanony, 230 úkrytů pro velitelská stanoviště praporů a pluků, 240 úkrytů pro mužstvo a 290 velitelských pozorovatelen. Tento rozsah představoval asi třetinu hodnoty ženijních opatření potřebných k úplnému vybudování obrany na prvním pásmu, na aktivních úsecích hlavních operačních a taktických směrů. V Čechách a na Moravě se udržovaly rovněž předválečné objekty lehkého opevnění, s nimiž se počítalo pro obranu. Tyto objekty udržovaly příslušné pohraniční střelecké divize (20. Karlovy Vary, 19. Plzeň, 2. Sušice, 15. České Budějovice, 16. Brno, 4. Trnava).

Jako součást obranných opatření k zamezení vpádu nepřítele na území Československa byl připravován systém operačních zátarasů na hlavních taktických a operačních směrech. Do roku 1952 bylo v pohraničí vybudováno 485 kusů silničních zábran, 165 kusů neprůjezdných uzávěr a 20 km PT příkopu. V prvním pásmu obrany bylo v roce 1953 rozmístěno 10 500 železobetonových jehlanů, což představovalo zátaras v délce necelých pěti kilometrů. Pro potřeby Pohraniční stráže dodala Československá lidová armáda v letech 1955–1956 7500 železobetonových jehlanů a 10 000 ocelových rozsocháčů. Jednotky PS je použily pro vybudování zábran k zamezení přejezdu státních hranic motorovými vozidly a současně sloužily jako zátarasy pro případ obrany. Silniční a železniční mosty se postupně opatřovaly doplňkovými stálými zařízeními pro ničení.

V roce 1956 provedli zástupci Operační správy Generálního štábu a Hlavní správy Pohraniční stráže takticko-ženijní průzkum předpolí na směrech Freyburg-Vimperk, Freistadt-České Budějovice, Weitra-Trhové Sviny, Zwettl-Jindřichův Hradec s cílem zjistit stav vybudovaných ženijních opatření. Dřevěné protitankové uzávěry (záseky) z let 1950–1951 byly již značně ztrouchnivělé a představovaly překážku pouze pro kolová vozidla. Z tohoto důvodu bylo na rok 1957 naplánováno přehodnocení systému silničních uzávěr a nahrazení dosluhujících dřevěných záseků jinými typy zátarasů (železobetonové jehlany, stálá zařízení pro ničení silničního tělesa). Tato výměna již proběhla v roce 1956 na silnicích Schirnding-Cheb a Freistadt-Kaplice, neboť obě byly otevřeny pro mezinárodní provoz. V předpolí bylo vestavěno celkem 8 stálých zařízení pro ničení silničního tělesa se třemi ohnisky.

 Jan Šach