Den, kdy se v obci u Kladna zastavil život i dějiny

Desátého června 1942 byly vyhlazeny Lidice, nevelká obec u Kladna, severozápadně od Prahy. Jméno této vesnice se stalo již během druhé světové války jedním ze symbolů nacistického teroru a hrůzovlády.

Dne 27. května 1942 zaútočila dvojice československých vojáků na významného nacistického zločince Reinharda Heydricha, který o několik dní později podlehl svým zraněním. Akce se uskutečnila i přes výhrady některých činitelů domácího odboje, kteří se obávali brutální odvety.

Již první hodiny po atentátu daly jejich obavám za pravdu. V odpoledních hodinách byla zastavena železniční doprava a řetěz hlídek prakticky odřízl hlavní město. Byl vyhlášen výjimečný stav a v nočních hodinách, poté co do Prahy dorazil prapor německé ochranné policie, začala rozsáhlá razie. Zúčastnilo se jí 4 500 příslušníků bezpečnostní a pořádkové policie, zbraní SS, ozbrojených formací NSDAP a protektorátní policie.

O půl šesté odpoledne pražský rozhlas odvysílal zprávu, která se ihned rozšířila. Na dopadení pachatelů byla vypsána odměna 10 miliónů korun. Každý, kdo přechovával pachatele, poskytl jim pomoc - nebo věděl o nich, jejich úkrytu a neoznámil to, měl být zastřelen s celou rodinou. Pro veškeré civilní obyvatelstvo byl vyhlášen zákaz vycházení od 21. hodiny večerní do 6. hodiny ranní. Kdo se objevil na ulici a nezůstal stát na první výzvu, byl by zastřelen.

Výjimečný stav se následujícího dne rozšířil na celé území protektorátu. S okamžitou platností byly zakázány všechny shromáždění českého obyvatelstva, divadelní představení, koncerty atd. V Praze a Brně obnovily svou činnost stanné soudy. Rozčilený Hitler požadoval ihned zastřelit odvetou deset tisíc českých rukojmí – vězně v koncentračních táborech i osoby podezřelé z nepřátelské činnosti.

Přesto, že parašutisté zahynuli 18. června v obklíčeném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, nacisté stanné právo odvolali až 3. července. Ani projevy loajality organizované především ministrem lidové osvěty Emanuelem Moravcem – dne 2. června složilo přísahu věrnosti říši na Staroměstském náměstí 60 tisíc lidí, 3. července se konala obdobná manifestace na Václavském náměstí – neodradily nacisty od pomsty.

Současně se po atentátnících rozběhlo rozsáhlé pátrání, během něhož byly prověřeny více než 4 milióny osob. Stále se však nedařilo objevit sebemenší stopu. Tíživá atmosféra, strach i obavy z následků dopadly na všechny obyvatele protektorátu.

Také obyvatelé Lidic, malé vesnice nedaleko od Kladna, nebyli výjimkou. O jejich osudu rozhodl celý řetěz náhod. Jedním z projevů pomsty se mělo stát vyhlazení některé z vesnic, pokud možno v blízkosti velkého průmyslového střediska, aby dojem byl co nejúčinnější. Významnou roli sehrála snaha úředníků gestapa, sicherheitsdienstu a ostatních složek podílet se na dopadení atentátníků. S tím by jistě bylo spojeno povýšení, získání vyšší funkce i materiální požitky. Současně se obávali, aby některý z nich nepřehlédl důležitou stopu, což by bylo přinejmenším spojeno s odesláním na východní frontu.

Kola smrtící mašinérie uvedl do pohybu nenápadný dopis doručený dne 3. června do továrny Palaba firmy Pála ve Slaném. V levém dolním rohu bylo napsáno „Andulka, závodní číslo 210“. Dopis byl otevřen a obsahoval tento text:

„Drahá Aničko,

Promiň, že ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“

Dopis putoval na četnickou stanici a odtud do úřadovny kladenského gestapa. Šlo o dopis Václava Říhy z Vrapic devatenáctileté dělnici Anně Maruszákové. Říha se několikrát s Annou sešel, protože však byl ženatý, chtěl vztah ukončit, a proto také předstíral, že je zapojen do partyzánské činnosti. To stačilo, aby se pozornost upřela na Kladensko.

Anna Maruszáková byla zatčena a ihned na Kladně vyslechnuta. Současně u ní byla provedena domovní prohlídka. Během výslechu Maruszáková uvedla, že 27. května mluvila s neznámým mužem, který prohlásil, že je Josef Horák z Lidic. Ihned se rozběhlo pátrání a bylo zjištěno, že v Lidicích opravdu nějaký Horák žil – šlo o bývalého poručíka československého letectva, který byl od 28. srpna 1939 na útěku a proslýchalo se, že uprchl do Velké Británie. V Lidicích žil před válkou také bývalý poručík dělostřelectva Josef Stříbrný. I on byl od roku 1939 nezvěstný a měl být zapojen do zahraničního odboje. Jakoby tyto informace do sebe opravdu zapadaly.

Výsledky prohlídky jak v osadě Čabárna, tak v Lidicích, však nepřinesly žádný výsledek. Do rukou gestapa se dostalo jen několik fotografií Horáka a Stříbrného, dvě ohořelé lovecké pušky, jeden revolver a broky v plechovce. Všechny osoby, které Maruszáková zmínila, byly ihned zatčeny a vyslýchány. Přesto, že bylo zřejmé, že s atentátníky nemají nic společného, pouhá zmínka o tom, že měly předat zprávu, je stála život. Tak byli 16. června popraveni Václav Michalský i jeho manželka Jarmila.

O osudu Lidic rozhodl rozhovor Karl Hermanna Franka s Adolfem Hitlerem v Berlíně dne 9. června. Okamžitě byli vyrozuměni velitel pořádkové policie, náčelník služebny státní policie v Praze, velitel standarty SS a další funkcionáři, do pohotovosti byly na Kladensku uvedeny složky gestapa, ochranné policie, bezpečnostní služby a protektorátní policie. Obec byla obklíčena a nikdo ji už nesměl opustit. Akce začala hodinu před půlnocí. Starostu obce přinutili odevzdat celé jmění obce a kampeličky i přehledy o počtu obyvatel, stavu zásob a hospodářského zvířectva.

Po půlnoci začaly jednotlivé skupiny dům od domu budit obyvatele Lidic. Měli se co nejrychleji obléknout a vzít si s sebou cenné věci. Muži starší patnácti let byli odváděni do Horákova statku, ženy a děti do budovy místní školy. Později byly naloženy na nákladní auta a uvězněny ve školní budově v Kladně. Ty, které přežily, se o osudu svých mužů dozvěděly až po válce.

O sedmé hodině ráno byla z Horákova statku vyvedena první skupina lidických mužů a zastřelena. Mrtví byli ponecháni tam, kde padli a další muži se museli postavit před ně. Zazněla salva a mrtví klesli k zemi. Svému osudu neunikli ani havíři, kteří byli na noční směně na Kladně, ani horník Bohumil Pospíšil, který v té době ležel v kladenské nemocnici. Po vyléčení byl v říjnu 1942 popraven. Milostné vzplanutí k Václavu Říhovi zaplatila svým životem i Anna Maruszáková.

O akci v Lidicích bylo vydáno toto úřední prohlášení:

„Během pátrání po vrazích SS-Obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, který přichází v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu tímto projevené je zdůrazňováno dalšími činy říši nepřátelskými, jakými jsou například nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky a neobyčejně velkého množství zboží, které podléhá řízenému hospodářství, okolností, že v aktivních nepřátelských službách v zahraničí jsou obyvatelé jmenované obce.

Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS Obergruppenführera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány do náležitého vychování. Budovy obce byly srovnány se zemí a jméno obce vymazáno.“

Lidice sice zanikly, z paměti lidí však nevymizely.

Jaroslav Láník