Velká válka: úryvky z deníku ruského legionáře Hynka Malého

Jedním z přírůstků, který v loňském roce rozšířil sbírky VHÚ, se stala darovaná pozůstalost ruského legionáře Hynka Malého (8.2. 1896 - 16.7. 1969). Její nejatraktivnější část tvoří pět rukopisných sešitů z let 1915 – 1920 o celkovém rozsahu více než 500 stran. Zatímco část dokumentů psaná drobným, sotva čitelným písmem do útlých sešitků prošla zřejmě společně s autorem celou československou anabází, jiné vznikly na jejich základě patrně až po návratu do svobodného Československa.

Autor deníků se narodil 8. února 1896 v Pačlavicích (okres Kroměříž). Po absolvování obecné školy v rodné obci vystudoval 5 tříd gymnázia a před odchodem do armády stihl ještě tři ročníky státní obchodní akademie v Brně, studium však přerušila válka a Hynek byl donucen obléci šedivý stejnokroj rakousko-uherské armády.

V rakousko-uherské armádě byl prezentován 15. dubna 1915 u kroměřížského c. a k. pěšího pluku č. 3 arcivévody Karla, v době jeho příchodu k jednotce pluk bojoval na východní frontě v prostoru Dubna a zde Hynek již 17. září 1915 upadl do ruského zajetí. Tímto okamžikem také začíná jeho deník.

Po dlouhém pochodu a jízdě vlakem se Hynek s několika přáteli ocitl v zajateckém táboře daleko od Čech - v Turkestánu, pouhé 4 versty od hranic s Persií. Zde se v novinách poprvé dočetl o českých dobrovolnících v řadách ruské armády a ihned se rozhodl mezi ně vstoupit. Jak sám poněkud tendenčně píše: „Byl jsem náramně potěšen. Tak přece – odboj. Již tehdy měl jsem jednu myšlenku – jíti mezi ty, kteří pozvedli první z Čechů v této válce meč proti svému tyranovi – Habsburkům.“ Pro nepochopení ruských důstojníku však se svou přihláškou musel čekat až do března roku 1916, kdy „pod rouškou odjezdu do srbské armády odejeli jsme do Taškentu. Zde jsme očekávali společného odjezdu do Kyjeva, místa to pobytu naší záložní roty.“

V červnu 1916 vstoupil v Kyjevě do československého vojska a po nezbytném výcviku byl zařazen k 2. rotě 1. střeleckého pluku Jana Husi, s kterým se zúčastnil řady rozvědek na řece Stochodu i bitvy u Zborova, kde utrpěl zranění. Na slavné vítězství našich legií nám Hynek Malý zanechal toto svědectví:

„V 9. hod. ráno nastuplení. Já raněn za první rakouskou linií, kdy jsme začali couvati. Proč hoši na našem křídle začali ustupovati, nevím. Vrátil jsem se do okopů, kde byl raněný Ryšavý, Zelenka, Rot, Fišer, Cejp a mnoho známých z našeho vzvodu a roty. Zde jsem trochu počkal, až utichla dělostřelba nepřítele v neustálých obavách o naše v předu, zda ještě neustupují a zda na konec na nás Němci nepřijdou, neboť nás bylo málo, okopy prázdné a posily nebylo. Obav jsem zažil dosti, zvláště za pobytu v okopech, kdy nás bylo pramálo, na traverse po jednom, pak raket vůbec nebylo, bomb málo. Když jsem však odcházel již z okopů, tak tehdy teprve jsem nabyl klidu, neboť okopy se začaly plniti zemljáčky. Odpoledne téhož dne jsem došel na převazočný punkt do vesnice Cecové, kde jsem se setkal s přítelem Kozou. Frant. Zde jsem si vyléz na těléguk a hajda dále. Večer dorazil jsem do Krásna. Zde jsem byl přes noc, leže na trávníku.“

Po bolševické revoluci a ústupu československého vojska z Ukrajiny se od května 1918 se svým plukem účastnil bojů na Sibiři. Těmto událostem se Hynek Malý ve svém deníku věnuje poměrně pečlivě. Kdo by však čekal květnatý popis bojových akcí, byl by patrně zklamán. Kromě suchého sdělení o vykonaných úkolech a přesunech si autor všímá spíše poměrů v revolucí zmítaném Rusku či stoupající ceny základních životních potřeb, stranou svého zájmu však nenechává ani morálku československého vojska či úvahy o světovém dění.

Dne 16. června 1918 jinak věcného Hynka přepadl sentiment a do deníku si zapsal: „Dnes jsem měl příležitost prohlédnouti, jak úžasně výhodnou posici má Samara a my jsme ji přece dostali. Kozácké „pozdvižení“ se šíří neustále a kéž by popřál Osud Rusku, aby se vymanilo z drápů bolševické nadvlády a zavedl národovládu. – Vzpomínám na domov a na mysli mi tane, kdybych se tak mohl proměnit v ptáka a doletět do té naší drahé vlasti a říct všem, že jsme byli a budeme v boji za své právo. Možná, že ti, na které vzpomínám, jsou zahrabáni a možná, že oni myslejí na mne. Však cesta přes překážky k hvězdám.“

V říjnu 1918 byl Hynek převelen z pěší roty do plukovní kanceláře a následně ke štábu pluku. Zde ho zřejmě na počátku listopadu zastihla zpráva o zhroucení Rakouska – Uherska, ale skeptický autor si k těmto zprávám dopsal: „Nevěřím, dokud neuvidím.“ Mělo však uplynout ještě dlouhých 15 měsíců plných událostí, než svobodnou vlast konečně spatřil. Sibiř opouštěl v prosinci 1919 v hodnosti šikovatele na palubě japonské lodi Yonan Maru mířící přes Suezský kanál do Terstu. Po pěti letech odloučení zaklepal dne 15. února 1920 na dveře rodného domu, kromě skromných zavazadel si s sebou přinesl přesvědčení, že „útrapy a slasti mnohé přežité budou dobrou výstrahou pro příští časy.“

Po svém návratu se Hynek Malý přestěhoval do Užhorodu a začal pracovat u civilní správy Podkarpatské Rusi. Oženil se a začal stavět dům, ale to už se nad Československem stahovala mračna a Hynek musel i se svou rodinou Podkarpatskou Rus opustit. Nový domov našel v Brně, kde získal místo účetního. Po válce se snažil získat náhradu za movitý i nemovitý majetek zanechaný v Užhorodě, vleklá korespondence se táhla až do důchodového věku a zřejmě se definitivně uzavřela až roku 1960.

Petr Bjaček