Duch Ženevy roku 1955 a marná očekávání

Na začátku léta 1955 se v Ženevě poprvé po deseti letech sešli vrcholní představitelé světových velmocí k jednání o mezinárodně politických vztazích. Schůzka čtyř velmocí vyvolávala u veřejnosti velké naděje na oteplení vztahů a snad i na konec studené války v Evropě, potažmo ve světě. Očekávání politiků i obyčejných lidí však nebyly naplněny.

V polovině padesátých let minulého století se na mezinárodně politické scéně zdálo, že pominulo akutní nebezpečí světového válečného konfliktu mezi Sovětským svazem a jeho satelity a státy Severoatlantického paktu v čele s USA. Po smrti sovětského diktátora Josefa Stalina v březnu 1953 začala sovětská politika postupně opouštět otevřenou konfrontační linii. V červenci téhož roku podepsaly válčící strany v Koreji příměří a Moskva přestala používat rétoriku blížícího se světového válečného konfliktu. Stále více používaným nástrojem studené války místo zbraní se stala dobře promyšlená propaganda.

Po Stalinově smrti se hlavním strůjcem sovětské politiky stal Nikita Sergejevič Chruščov, jenž vyšel vítězně z boje s ostatními vysokými funkcionáři KSSS. V zahraniční politice prosazoval politiku koexistence kapitalismu a komunismu, která měla nahradit ve vztazích mezi Východem a Západem dosavadní vojenskou konfrontaci. V pojetí Moskvy znamenalo mírové soužití odmítnutí války jako nástroje k řešení sporných otázek a předpokládalo zříci se narušování územní integrity a suverenity ostatních států jakoukoliv formou. Že šlo o prázdná slova, potvrdil Sovětský svaz v červnu 1956 při potlačení povstání dělníků v polské Poznani a na podzim téhož roku nasazením Sovětské armády k pacifikaci protikomunistického odporu v Maďarsku.

Vlna nadějí na oteplení vztahů mezi Východem a Západem vyvrcholila v létě 1955. Sovětské vedení přistoupilo na návrh západních velmocí a rozhodlo se zúčastnit jednání na nejvyšší úrovni. Mělo jít o první setkání vrcholných představitelů Západu a Východu od jednání v Postupimi v létě 1945. Schůzka byla svolána do Ženevy na 18. až 21. červenec 1955. V čele sovětské delegace stál předseda Nejvyššího sovětu SSSR Michail N. Bulganin, kterého na jednání fakticky zastínil N. S. Chruščov, britskou delegaci vedl ministerský předseda Anthony Eden, francouzskou premiér Edgar Faure a americkou prezident Dwight D. Eisenhower.

Cílem setkání bylo obnovení důvěry v mezinárodních vztazích a výměna názorů na hlavní mezinárodní politické problémy: 1. celoevropskou bezpečnost a otázku Německa (na základě Pařížských dohod z druhé poloviny října 1954 se jediným legitimním reprezentantem německého lidu stala Německá spolková republika a na začátku května 1955 se stala členem NATO), 2. odzbrojení (snížení stavu vojsk) a 3. rozvoj vztahů mezi Východem a Západem, přičemž Sovětský svaz předložil návrh celoevropské smlouvy o kolektivní bezpečnosti včetně vytvoření poradního politického orgánu.

Mnozí přítomní včetně francouzského premiéra se domnívali, že setkání v Ženevě umožní zvrat v mezinárodní politice, ukončí studenou válku a dojde mimo jiné k vytvoření nového systému evropské bezpečnosti, jenž by zahrnoval sjednocené Německo. Žádný z výše uvedených cílů se na ženevských jednáních nepodařilo naplnit - ani poslední den přednesený návrh amerického prezidenta D. Eisenhowera, tzv. plán otevřeného nebe. Tento plán předpokládal oboustrannou důvěru světových velmocí a znemožnil by oběma stranám překvapivý útok, a to pomocí vzájemného monitorování vojenské činnosti na území Spojených států amerických a Sovětského svazu. Podle Eisenhowera si obě země měly navzájem předat kompletní plány svých vojenských zařízení a umožnit na svém území letecké snímkování. Tento návrh sovětská delegace označila za pokus nekontrolované špionáže proti SSSR a rozhodně jej odmítla.

Navzdory skutečnosti, že ženevská jednání nepřinesla žádné konkrétní výsledky, byl jejich ohlas u světové veřejnosti mimořádný. Fakt, že se po deseti letech sešli představitelé obou bloků, spolu s jasně viditelnou změnou ve způsobu, jakým se sovětští představitelé prezentovali, stačilo k tomu, aby se světový tisk s nadějemi rozepsal o nové atmosféře mezinárodních vztahů, o „duchu Ženevy“, který měl znamenat počátek nové epochy poválečných dějin. Že šlo o klam a podlehnutí přehnanému optimismu, dokázala jednání ministrů zahraničních věcí čtyř velmocí na podzim roku 1955 opět v Ženevě, jež opět nepřinesla konkrétní výsledek. Duch Ženevy stejně jako sovětská mírová ofenzíva byly pouze klamem ve světové politice a ve své podstatě nepřinesly očekávané zlepšení vztahů mezi velmocemi.

Jan Šach