Dvakrát o vojenské diplomacii meziválečného období

Vojenská zahraniční služba, tedy oficiální diplomatická reprezentace vlastní armády v cizích zemích, je bezpochyby vrcholovým oborem. Na ty, kteří v něm působili, kladl vždy nejvyšší a všestranné nároky. Meziválečné Československo reprezentovali za hranicemi vynikající vojenští profesionálové ve funkcích vojenských atašé. Neméně významné bylo též umění péče o kontakty se zástupci cizích armád v Československu. O těchto dvou sférách vojenské diplomacie pojednává tato stať.

Záležitosti vojenské zahraniční služby řešila skupina C ‒ zahraniční 2. oddělení Hlavního štábu. Starala se o vše, co souviselo s oficiálním zastoupením československé armády v cizině. Na konci 30. let působilo 15 vojenských atašé. Nacházeli se v Bělehradě, Berlíně, Bernu, Budapešti, Bukurešti, Haagu, Londýně, Moskvě, Paříži, Rize, Římě, Sofii, Stockholmu, Varšavě a Vídni (zde do dubna 1938). Jejich zpravodajský servis měl podstatný podíl na tvorbě obrazu o vojenskopolitické situaci v Evropě.

Pravidla jejich práce stanovily Služební instrukce pro vojenské attaché Republiky Československé z roku 1923. Vojenští atašé náleželi podle nich ke členům zastupitelských úřadů. To znamená, že byli součástí diplomatického sboru a požívali jeho výsad. Ve věcech čistě vojenské povahy a z administrativního a disciplinárního hlediska se nacházeli pod pravomocí Ministerstva národní obrany (MNO). Řídili se jeho rozkazy. Pokud se však účastnili diplomatické a politické činnosti, byli podřízeni vyslanci nebo pověřenému vedoucímu činiteli příslušného zastupitelského úřadu.

Základní úkol vojenských atašé spočíval v zabezpečení informačního servisu o armádách zemí, pro něž byli akreditováni. Za úkol dostali vést v patrnosti veškerou brannou přípravu těchto států. Nezajímali se tedy pouze o ryze vojenské záležitosti. Uplatňovali i politická, morální, hospodářská a finanční hlediska. Ve zvláštních případech měli povinnost přímého referátu prezidentu republiky a náčelníkovi Hlavního štábu československé armády.

Úřady vojenských atašé ve Vídni, Haagu a Bernu se od ostatních lišily tím, že je přímo řídila ofenzivní sekce P-1 skupiny B ‒ pátrací 2. oddělení Hlavního štábu, a také tím, že disponovaly vlastní agenturní sítí. Vídeňské pracoviště takto pracovalo již od druhé poloviny 20. let proti Rakousku a Maďarsku, částečně také proti Německu. Zastoupení v Haagu a v Bernu vznikla v roce 1937 a pracovala proti Německu.

Pozice vojenských atašé byla významná vždy. Důležitost některých z nich mimořádně vzrostla v okamžiku okupace českých zemí 15. března 1939 a zejména v následném nejbližším období. Byli to ti, kteří své úřady nevydali německým orgánům. Na výzvy MNO z Prahy k ukončení činnosti a návratu do vlasti nereagovali. Prakticky tím odstartovali své angažmá v zahraničním odboji. Bez vojenských atašé v Paříži, Londýně, Varšavě a Haagu si lze jen stěží představit rozvoj zahraniční odbojové akce.

Kontakty se zástupci zahraničních armád

Kontakty s oficiálními zástupci zahraničních armád udržovala skupina C ‒ zahraniční 2. oddělení Hlavního štábu. V ní působil úsek, jenž měl na starosti záležitosti styku s vojenskými atašé a zmocněnci cizích armád v Československu s výjimkou zástupců zpravodajských organizací spojeneckých armád se zvláštním posláním. Ti spolupracovali se skupinou B ‒ pátrací téhož oddělení. Přímo v Československu udržovaly svá vojenská zastoupení všechny sousední státy, všichni smluvní spojenci a hlavní evropské mocnosti.

Rozdílný charakter vztahů československého vojenského zpravodajství s oficiálními zástupci zahraničních armád lze dokumentovat na dvou významných příkladech. Na zahraniční vojenské atašé se mimo jiné nahlíželo jako na jeden z důležitých prostředků ovlivňování názorů a stanovisek rozhodujících vojenských a politických kruhů příslušných zemí.

První příklad tvoří kauza nacistického Německa, jež od podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy z května 1935 vedlo štvavou propagandistickou kampaň proti Československu. Její cíl spočíval v mezinárodní diskreditaci Československa jako údajné „letadlové lodi” sovětského letectva. Československá vláda pověřila 2. oddělení Hlavního štábu, aby německému vojenskému atašé umožnilo návštěvu jakékoli letecké základny, a to podle jeho předem neohlášené volby. Tam se na vlastní oči přesvědčil, že v Československu nejsou dislokovány žádné sovětské letecké jednotky.

Druhá kauza se týkala britského vojenského atašé. Zpravodajské oddělení Hlavního štábu mu na jaře 1938 poskytlo na vyšší pokyn zcela nadstandardní možnosti seznámit se s celkovou úrovní obrany státu, a to včetně vysoce utajovaných obranných zařízení. Smysl tohoto kroku spočíval v naději, že takto získané poznatky budou britští stratégové respektovat. Očekávalo se, že jejich stanoviska příznivě ovlivní britskou vládu v názoru, že Československo tvoří významnou hráz proti německému nacismu, a že tedy stojí za to podpořit jej ve vztahu k Německu. Reálný efekt a přínos snah v obou kauzách byl ale objektivně mizivý. Oba tyto případy výstižně dokumentují možnosti, ale současně i limity kontaktů 2. oddělení Hlavního štábu se zástupci zahraničních armád.

Karel Straka