Eduard Josef Lobkowicz - Princ od Tobruku

Do boje za obnovu československého státu se v letech 2. světové války zapojili také mnozí příslušníci české aristokracie, a to jak doma, tak i za hranicemi. Bývalý roudnický vévoda Max Lobkowicz (1888–1967) odešel v roce 1939 z obsazené vlasti a od roku 1941 byl vyslancem a později prvním velvyslancem československé exilové vlády u britského dvora. Nebyl však jediným příslušníkem tohoto starobylého českého rodu – jeho příbuzný Eduard Josef Lobkowicz po celou válku sloužil v řadách československé zahraniční armády.

Narodil se 20. června 1899 na zámku Hradiště v Blovicích nedaleko Plzně. Pocházel z tzv. dolnobeřkovické větve Lobkowiczů a před rokem 1918 mu náležel titul prince. Po maturitě v letech 1. světové války narukoval do rakousko￾uherské armády a ve službách monarchie stihl ještě získat důstojnickou hodnost. Hned po demobilizaci odjel stu￾dovat do Vídně a následně pak do USA, kde pracoval v bankovním sektoru na Wall Street. V roce 1925 se zde oženil a založil rodinu. Počátkem 30. let se s manželkou a dětmi přestěhoval do Francie, kde jej zastihl začátek války. Již 4. září 1939 se dal k dispozici čs. vyslanectví v Paříži a v polovině dubna 1940 nastoupil službu u čs. jednotek v jihofrancouzském Agde. Po porážce Francie odjel na Britské ostrovy, avšak krátce na to byl odeslán na Střední východ, kde se ve stejné době formovala čs. vojenské jednotka. Lobkowicz u ní pod krycím jménem „de Lorme“ působil jako styčný důstojník a v konzervativním britském prostředí jí prokázal neocenitelné služby. V řadách Čs. pěšího praporu 11 – Východního se pod velením pplk. Karla Klapálka zúčastnil bojů v Sýrii a v říjnu 1941 s ním odjel do obleženého Tobruku. Zde prokázal velkou osobní odvahu a byl dvakrát zraněn. Jako jediný čs. voják v letech 2. světové války byl vyznamenán současně československým, polským i britským válečným křížem. Na návrh Jana Masaryka odjel v létě 1942 z Palestiny do Washingtonu, kde byl přidělen k úřadu vojenského a leteckého přidělence čs. vyslanectví. Díky svým předválečným kontaktům, rodinným vazbám, ale i jménu mu byly otevřeny dveře na místech, kam by se řadový československý diplomat dostal jen stěží. Demobilizoval v září 1945 v hodnosti kapitána. Odjel z USA do Evropy, avšak do Československa se již natrvalo nevrátil. Zemřel 2. ledna 1959 v západoněmeckém Freiburgu im Breisgau, krátce před sňatkem svého nejstaršího syna Eduarda, který za války bojoval v řadách americké armády, s Marií de Bourbon­‑Parma, neteří posledního rakouského císaře a českého krále.

Jiří Plachý

Připraveno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 19. června 2020.