Heliodor Píka, oběť brutality a ostudné zvůle komunistického režimu

V nedávných dnech jsme si připomněli sedmdesáté výročí zinscenovaného soudního procesu s generálem Heliodorem Píkou, vynikajícím vlastencem, vojákem a diplomatem. Jde o jeden z nejkřiklavějších zločinů, kterého se komunistický režim po svém uchopení moci v únoru 1948 dopustil. Přinášíme vám také plné znění dopisu, který generál Píka poslal svým nejbližším v noci před svojí smrtí. Píka zde zcela jasně také píše, že jde o politickou vraždu, snad i mstu, a že se cítí nevinen.

Heliodor Píka se narodil 3. 7. 1897 ve Štítině, okres Opava, v rodině chudého koláře. Vystudoval ale reálné gymnázium a zahájil studium farmacie. Po lékárnické praxi narukoval roku 1915 do rakousko-uherské armády a jako jednoroční dobrovolník odjel s plukem na ruskou frontu.

V červenci roku 1916 přešel do zajetí. V říjnu se přihlásil do československých legií ale až v červnu roku 1917 se stal příslušníkem 1. střeleckého pluku. V říjnu 1917 odjel s legionářským transportem do Francie a ve funkci plukovního lékárníka a zdravotníka se zúčastnil bojů 21. střeleckého pluku. Koncem roku 191 se vrátil do vlasti a do podzimu 1919 se účastnil zajišťovacích akcí na Těšínsku a Slovensku.

V letech 1919-1920 vystudoval francouzskou vojenskou školu v St. Cyr. Působil pak na Vojenské akademii v Hranicích, v letech 1925-1926 vystudoval Válečnou školu v Praze a 1926-1928 Válečnou školu v Paříži. V letech 1932-1936 byl vyslán jako vojenský přidělenec do Bukurešti, později s akreditací i pro Turecko. Po návratu do vlasti pracoval na MNO ve skupině pro koordinaci válečného průmyslu se zeměmi Malé dohody. Po nacistické okupaci zbytku českých zemí odešel už koncem března 1939 z protektorátu přes Polsko do Bukurešti. Navázal na své kontakty z třicátých let. Měl významnou účast na odchodech čs. občanů z protektorátu do zahraničního odboje a pracoval i zpravodajsky. Na podzim 1940 působil jako vedoucí zpravodajské skupiny v Istanbulu.

Pro zpravodajské úspěchy si jej roku 1941 vyžádala sovětská strana a plukovník Píka se stal zprvu tajným vojenským přidělencem československé exilové vlády v SSSR. Od května 1941 se mise zabývala předáváním zpráv získaných čs. zpravodajskou službou sovětským zpravodajským orgánům, organizování a udržování spojení s domácím odbojem a přijímáním uprchlíků z vlasti, kteří do SSSR dorazili s úmyslem připojit se k zahraničnímu odboji.  Po vypuknutí války se mise podílela na formování čs. vojenské jednotky. Mise udržovala radiostanicí stálý styk s 2. oddělením MNO v Londýně i prezidentem republiky E. Benešem.

Heliodor Píka zajistil pro čs. jednotku množství československých občanů do té doby internovaných v sovětských táborech. Za léta války poznal dokonale nejen SSSR, ale i poměry v sovětském komunistickém systému. Vždy důsledně hájil zájmy londýnské exilové vlády. To vedlo k neshodám se sovětskou stranou i československými komunisty, kteří se již v době války snažili jednotku ovládat. V prosinci 1943 byl povýšen na brigádního generála a v srpnu 1945 na divizního generála. Heliodor Píka vykonával úspěšně funkci až do dubna 1945, kdy byl komunisty vyměněn.

Po válce se stal čs. zástupcem na mírové konferenci Paříž a v listopadu 1946 podnáčelníkem hlavního štábu. Již po válce byl intenzivně sledován a odposloucháván agenty Obranného zpravodajství. V únoru 1948 byl jedním z generálů, jejichž odchod požadoval Akční výbor Národní fronty pro údajný záporný postoj k lidově demokratickému zřízení a zaujetí proti slovanské zahraniční politické orientaci státu.

Přestože se generál Píka nedopustil žádné činnosti proti novým poměrům, byl 5. května 1948 v době nemocniční hospitalizace zatčen. Osobně jej vyšetřoval náčelník 5. oddělení hlavního štábu (bývalé OBZ) plukovník Bedřich Reicin. Obvinění zněla na údajnou špionáž. Bez důkazů byl účelově obviněn vojenským prokurátorem Karlem Vašem a ve dnech 26. až 29. ledna  1949 Státním soudem odsouzen k trestu smrti. Dne 21. června 1949 generála Píku popravili ve věznici Plzeň-Bory.

V pozadí jeho likvidace nebyl ani nesouhlas s novými poměry, ale především strach z jeho případné emigrace do svobodného světa, kde by mohl hovořit o tom, co v SSSR viděl. Příslušníci 5. oddělení hlavního štábu se dokonce zabývali přípravou Píkova fingovaného únosu do sovětské okupační zóny Rakouska, kde by byl předán sovětským úřadům. Píka se stal obětí první etapy poúnorových čistek nejprve odstraněním z armády  a poté  v průběhu další vlny perzekucí  s cílem zajištění armádních struktur pro komunisty.  Píkův případ ukazoval, kam až nová moc neváhá sáhnout, tedy nejen k zatčení váženého a oblíbeného generála, ale i k jeho odsouzení a nakonec zavraždění.

V prosinci 1968 Vyšší vojenský soud Příbram původní rozsudek v plném rozsahu zrušil, ale k plné rehabilitaci došlo až po listopadu 1989. V roce 1990 povýšil prezident Václav Havel Heliodora Píku do hodnosti armádního generála in memoriam a roku 1991 mu propůjčil Řád Milana R. Štefánika.

Prokop Tomek

Dopis Heliodora Píky rodině v noci před smrtí

Milovaní nejdražší,

před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán s čistým svědo­mím a s vědomím, že - přes mnohé chyby - jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné - že jde však o politickou vraždu, přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivos­ti, snad toho moji protivníci chtějí využít k dosažení jednoty, - studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda, - snad jen dočasně - a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jen lehce se pravda úplně překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhá­jení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu neb ales­poň neříci vyloženou lež buď z donucení nebo z konjunkturismu. Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše „ Credo" - zděděné od M. J. Husa a T. G. Masaryka - které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? - Pravdu! Je to soumrak národního svědomí nebo už temno svobody a lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, pře­trvá i bouři a nedá zahynouti!

Netruchlete pro mne, svědomí mne nehryže, netrpím příliš pod krutou ranou osudu. Myslím na Vás, moji nejdražší, myslím i na dobré a věrné přátele, myslím na celý národ, který již tolik vytrpěl, je mu třeba klidu k posílení, neboť bude stále vysazen nebezpečí. Náš malý národ bude věčně sousedit s nebezpečím 80 milionů Němců, proto si nesmíme dovolit vnitřní rozkol, rozbroje, nesnášenlivost a nové Lipany. Jen úcta k mínění druhého, vzájem­né pochopení, svoboda přesvědčení jak náboženského, tak politického může udržeti jedno­tu a svornost národa a tím jeho sílu. Toto musí býti cílem všeho vašeho snažení, přesvěd­čujte k dobré vůli, sjednocujte. Věci národa, jeho blahobytu a bezpečnosti jsou společné všem; v tom se vždy shodnete. Může to být i formou politickou, v plné rovnosti všech zajis­tit štěstí a blahobyt národa. Může to být i formou a cestou komunismu, který je ideově nejvýše, je však podmíněn vysokou morálkou, uvědoměním každého jednotlivce, že je jeho přirozenou a nejvyšší povinností nezištně pracovat pro celek, dát všechny síly i duševní schopnosti a mravní hodnoty do práce pro všechny. K tomu je však lidi ještě hodně a hod­ně vychovávat, než dojdeme k uskutečnění největšího pokroku. Zdaří se to, věřím, ale jen výchovou, nikoliv násilím. Pokrok je nezadržitelný, je to zákon přírody; zdokonalování, věřím v úspěch evoluční - výchovou. Ostatně forma politická není nezměnitelná, režimy žijí a mizí jen národ je věčný.

Pokud jde o můj „zločin", který mám smýt krví, věřte, že v těchto tragických dnech nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když Vám pravím, že jsem zcela nevinen a že se za mne nemusíte stydět. Vězte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostřed­ky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost, a že jsem se vystříhal vždy všeho, co by mohlo národu a státu uškodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit veškeré úsi­lí všech proti hitlerismu, aby národ byl co nejrychleji osvobozen. Spojil jsem se se všemi, kteří nám v tomto úkolu pomáhali. Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslu­šelo vojáku, nýbrž národu doma, jednak nesměli jsme se tím oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem presidentu republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ.

Dokumenty, svědkové a histori­ci později jasně dokáží, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nema­lou, že jsem udržoval víru v Sov. svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta jediný snad vůbec, v době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Když moje předvídá­ní se vždy v kritických dobách splnila, nabývali ve spojeneckém světě taktéž důvěry a účin­ně Sov. svazu pomáhali. Historie se nedá tak lehce zfalšovat.

Dále mně věřte svatě, že to, co mi vytýkají za velezradu, bylo moje úsilí rozbít pomluvy a válečnou psychosu. Hájil jsem Sov. svaz i ČSR, jejich mírumilovnou politiku, že jsem šířil důvěru k nám i k našemu socialisačnímu programu, že jsem šířil ovzduší důvěry nut­né pro mezinárodní porozumění, pro vzájemnou úctu mezi národy a pro zachování míru, a vystříhal jsem se všemu, co by mohlo poškodit zájmy státu. Nedorozumění mezi náro­dy a válka - toť největší zlo, které přináší nenahraditelné ztráty, často zkázu i vítězi. Vál­ka je odůvodněna jen pro záchranu národní svobody, pro obranu nezávislosti, k obraně existence národa.

O procesu vám jednou poví obhájcové, nechci se zde zabývat tendenčností, snad mstou, buďte přesvědčeni, že jsem jen pro národ, pro celek žil věřte, že i v přesvědčení - že přináším oběť svému národu - že klidně budu umírat.

Nejdražší moji, ženo Milko, dceruško Táničko a synu můj Milane, odpusťte mi, že jsem se málo staral o vás, když jsem se domníval býti ve službách celku. Osud vám to vynahra­dí, nezoufejte a neplačte, - věřte. Rozsévejte snášenlivost a lásku mezi lidem. Jedině pro­ti vám jsem se prohřešoval, když jsem vás zanedbával.

Drahý můj synu, služ věrně našemu národu, buď člověkem, to je, buď dobrým k lidem, bud pojítkem v nedorozuměních, snaž se odvrátit rozkol. Buď laskavý a pomáhej lidem. Ale věnuj se více rodině, než jsem to dělal já, neboť dnes všichni za mne nevinně trpíte. Prosím, prosím, odpusťte mi.

Líbám vás všechny vroucně a horoucně, jen se pro mne netrapte.

Váš Hela, otec

Nezapomeňte na mé bratry a sestry. Strýce a rodinu. H.