Sovětský svaz a reparace po druhé světové válce: bezuzdné drancování v Německu

Myšlenka, aby Německo nahradilo veškeré škody způsobené druhou světovou válkou, se poprvé objevila v Sovětském svazu již na sklonku roku 1941, pouhého půl roku po vypuknutí válečného konfliktu. Tedy v době, kdy německá vojska měla strategickou iniciativu a kráčela od vítězství k vítězství. Během války pak na daném úkolu v SSSR pracovali. Stalinův nesmiřitelný postoj vůči Němcům pramenil z obrovských materiálních škod, které Sovětský svaz utrpěl během druhé světové války. Milióny vojáků padly na frontě, nacistický teror zahubil další miliony sovětských občanů. Německá vojska při ústupu proměnila sovětské území ve spálenou zemi.

Ještě během válečných operací bylo z dobytého německého území odváženo vše, co se dalo použít pro obnovu sovětského hospodářství. V únoru 1945 zřídil Státní výbor obrany zvláštní komisi pro demontáže a transport zařízení z území obsazeného Rudou armádou.

Reparace měly být vymáhány ihned po skončení války a měly být provedeny několika způsoby. Jednorázovým odsunutím strojů, zařízení a surovin z Německa, dále dodávkami do SSSR ze stávající produkce a také formou pracovních úkonů. Naproti tomu byla odmítnuta peněžní forma reparací pod dojmem krachu Versailleského systému. Tyto názory nebyly v této době nikterak výjimečné.

Velmi záhy se však projevily mezi SSSR a Spojenci odlišné pohledy na rozsah náhrad. Západní mocnosti vycházely z negativních zkušeností meziválečných let a zastávaly názor, že reparace mají být omezeny tak, aby pronikavě nezhoršily životní situaci německého obyvatelstva a nevyvolaly tak závažné sociální, hospodářské a politické problémy. Tento záměr však Sověti briskně odmítli.

Střet názorů vedl k vytvoření sovětské reparační komise, jejímž úkolem bylo konkretizovat reparační nároky. Zpravodajské oddělení Lidového komisariátu obrany bylo pověřeno získávat informace a vytvořit seznam podniků s válečnou výrobou jak v Německu, tak na území Němci obsazených států. Dále mělo shromažďovat údaje o stavu německého průmyslu a zemědělství, stavu deviz a zásob zlata, provádět kategorizaci německých průmyslových podniků apod. Již během války konkretizovaly jednotlivé lidové komisariáty své požadavky ve formě soupisů závodů.

V Postupimi spojenci viděli

Sověti si nebyli jisti, zda se jim podaří prosadit své záměry, a proto se snažili co nejvíce požadavků uspokojit do jednání Postupimské konference. O sovětské praxi se tak mohli přesvědčit její účastníci na vlastní oči, neboť v jejím průběhu Sověti odváželi ze zámku Cecilienhof vše, co bylo možné odmontovat, včetně vodovodního potrubí. Nakonec zůstala ušetřena jen malá enkláva konferenčních sálů.

Přesto při jednání reparační komise učinily západní mocnosti několik pokusů jednotně regulovat reparace ve všech čtyřech zónách. Sovětský svaz však nebyl připraven ani pod vidinou možných reparací ze západních zón přistoupit na podmínku, že zveřejní rozsah reparací ze své okupační zóny a jeho další činnost bude kontrolována. Porozumění mezi velmocemi také značně narušilo sovětské rozhodnutí realizovat většinu reparací formou demontáží.

Jejich bezohledné provádění a drancování dostávaly do nepříjemné situace Komunistickou stranu Německa, od dubna 1946 Sjednocenou socialistickou stranu Německa (SED). Ozývaly se i kritické hlasy mezi jejími členy. Vznikající vnitrostranickou diskusi o neúnosném chování „přátel” tak musel důsledně potlačil Walter Ulbricht.

Do prekérní situace se však dostali představitelé NDR v následujících letech. Demontáže evidentně oslabily výchozí pozici země při soutěži se svým západním sousedem. Proto historiografie NDR vždy zdůrazňovala enormní podíl válečných škod (až 70 % výrobních kapacit), neboť potřebovala zastřít následky, které způsobila vlna demontáží průmyslových podniků, a také zdůraznit budovatelské úsilí východoněmeckého režimu.

V současné době lze hodnocení reparací rozdělit do dvou základních směrů. První spatřuje příčiny zaostávání ekonomiky NDR především v následcích demontáží, které zcela ochromily ekonomiku sovětské okupační zóny, a v činnosti sovětských akciových společností (SAG). Druhý zastává stanovisko, že mnohem větší škody způsobilo plánovité hospodářství, monopol zahraničního obchodu a jednostranná orientace na východ.

Kořistění moskevského centra

Rozsah demontáží vyvolal nesoulad mezi moskevským vedením a velením Sovětské vojenské správy v Německu (SMAD), znepokojeným pokračující dezindustrializací sovětského okupačního pásma. Jeho snahy o znovuzahájení civilní výroby v průmyslových závodech se dostávaly do rozporu s kořistěním moskevského centra. Ke konfliktům docházelo i mezi jednotlivými lidovými komisariáty. Svědčili o probíhajícím mocenském boji uvnitř sovětského vedení o to, kdo získá kontrolu nad omezenými zdroji.

Předpoklady, které sovětské vedení vkládalo do této akce, nebyly zdaleka splněny, neboť sovětskému průmyslu se nepodařilo, až na výjimky, úspěšně zvládnout transfer moderních technologií a začlenit je do stávajícího hospodářského organismu. Zařízení tvořící organické celky bylo zpravidla rozděleno mezi řadu závodů, které byly nuceny si je vzájemně vyměňovat mezi sebou, případně bylo uložené na železničních vagónech nebo se umístěné v areálech závodů měnilo v šrot.

Podobně zůstal nedostatečně využit lidský potenciál. Specialisté odvlečení do SSSR byli přiděleni do mnoha provozů, čímž byl roztržen řetězec výzkum, vývoj, výroba vytvářený několika generacemi. Jako neproduktivní se ukázalo být budování konstrukčních kanceláří v SBZ, neboť ty nebyly informovány o výrobních možnostech sovětských závodů a nepodařilo se navázat spolupráci se sovětskými vývojovými pracovišti, také z toho důvodu, že šlo o vojenský výzkum.

Jaká je bilance demontáží? Vzhledem k tomu, že probíhaly také na území Polska, Rumunska a Maďarska, nelze v některých případech určit původ demontovaného materiálu. Výrazně se rozcházejí údaje o množství zařízení vypraveného ze sovětské okupační zóny a došlého do SSSR. Značné rozdíly v odhadu hodnoty demontovaného materiálu byly způsobeny rozdílným kurzem dolaru vůči říšské marce, přičemž každá ze sovětských institucí používala jiný přepočet.

Původní sovětský záměr získat zboží a zařízení v ceně 10 miliard USD se ukázal být nereálný. Jediný oficiálně oznámený údaj (15. května 1950) uváděl 3,7 mld USD. Není však zřejmé, zda jej Sověti úmyslně nesnížili s ohledem na nadcházející volby, v nichž bylo třeba posílit pozici SED. Od reparací byla NDR osvobozena až v roce 1954 v reakci na zhroucení jejího hospodářství a povstání v červnu 1953.

Demontáže průmyslového zařízení probíhaly také v západních okupačních zónách. Započaly v roce 1948 a svého prvního vrcholu dosáhly až na sklonku čtyřicátých let, a to i přes proměnu okupační politiky, která směřovala k znovuzačlenění západních okupačních zón a později SRN do světového hospodářství. I když byly výrazně zredukovány, vysloužili si Francouzi a Britové ostrou kritiku, že je provádějí bez ohledu na probíhající studenou válku.

Jaroslav Láník