73. výročí seskoku výsadkové skupiny ANTHROPOID

Dne 27. září 1941 byl zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě jmenován SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich, jeden z nejmocnějších mužů Třetí říše. Okamžitě po svém příjezdu do Prahy vyhlásil stanné právo a rozpoutal do té doby nevídaný teror. Jistě netušil, že si tím podepsal vlastní rozsudek smrti. Téměř ve stejné době, na přelomu září a října 1941, padlo v Londýně rozhodnutí o jeho odstranění.

Za tímto účelem byly již 2. října 1941 zahájeny přípravy operace, která vstoupila do historie 2. světové války pod krycím označením ANTHROPOID. K jejímu provedení byli vybráni dva příslušníci čs. zahraniční armády ve Velké Británii, rtm. Josef Gabčík a rt. Karel Svoboda. Již následujícího dne byli v Londýně seznámeni se svým úkolem, který měli podle původních propozic symbolicky vykonat 28. října 1941. Během zdokonalovacího výcviku se však rt. Svoboda zranil, což jej z příprav operace vyřadilo. Na jeho místo nastoupil rtm. Jan Kubiš.

Josef Gabčík pocházel z obce Poluvsie (dnes součást Rajeckých Teplic) na západním Slovensku. Po vychození školy se v Čechách vyučil kovářem a podkovářem. V roce 1932 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 14 a po jejím skončení zůstal v armádě jako poddůstojník v další činné službě, a to až do roku 1937. Pak pracoval v továrně na výrobu bojových plynů v Žilině. Počátkem června 1939 odešel do zahraničí a v Krakově vstoupil do formující se čs. zahraniční armády. Prošel službou v Cizinecké legii a od září 1939 sloužil u čs. jednotek ve Francii. V červnu 1940 se v řadách 12. roty Pěšího pluku 1 účastnil ústupových bojů. Za osobní statečnost v nich byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Po příjezdu do Velké Británie byl zařazen u 3. roty 1. pěšího praporu, naposledy jako její výkonný rotmistr.

S Janem Kubišem jej již od odchodu do odboje pojilo úzké osobní přátelství. Kubiš pocházel z Dolních Vilémovic u Třebíče a před válkou pracoval v dělnických profesích. V roce 1935 nastoupil základní vojenskou službu u Pěšího pluku 31 „Arco“ a také on po jejím skončení zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník. Po mnichovské tragédii požádal o propuštění do civilu a pracoval nadále v rodné obci jako topič. Jak bylo výše zmíněno, od léta 1939 se jeho osudy podobaly téměř navlas osudům Josefa Gabčíka. Také on byl za statečnost během bojů ve Francii (byl zařazen u 11. roty Pěšího pluku 1) vyznamenán. Kromě Čs. válečného kříže 1939 obdržel navíc i Francouzský válečný kříž. Ve Velké Británii byl zařazen také u 3. roty 1. pěšího praporu, a to až do svého zařazení do operace ANTHROPOID.

V následujících týdnech se oba parašutisté podrobili intenzivnímu doplňovacímu výcviku. Letoun Handley-Page Halifax Mk.II/srs.1a L9613(NF-V) ze 138. peruti RAF se skupinami ANTHROPOID, SILVER A a SILVER B odstartoval nakonec z letiště Tangmere v jižní Anglii okolo desáté hodiny večerní dne 28. prosince 1941. Ve dvě hodiny a dvanáct minut po půlnoci 29. prosince 1941 byli rotmistři Gabčík a Kubiš vysazeni u obce Nehvizdy nedaleko Čelákovic. Téměř přesně za pět měsíců, 27. května 1942, ANTHROPID své poslání (za přispění dalších výsadkářů) úspěšně splnil. Heydrich podlehl následkům atentátu 4. června. O čtrnáct dní později svedlo díky zradě rt. Karla Čurdy sedm parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici svůj poslední boj proti stonásobné německé přesile…

Také další osudy Karla Svobody byly mimořádně tragické. Během heydrichiády nacisté vyvraždili téměř celou jeho rodinu, která poskytla pomoc výsadkářům ze skupin BIOSCOP a BIVOUAC. Přežila jen jeho vdaná sestra a dvouletý syn. Přestože to bylo dostatečným důvodem, aby byl z operační činnosti vyřazen, přihlásil se dobrovolně k plnění úkolů v obsazení vlasti. Jako radiotelegrafista seskočil v září 1944 se skupinou WOLFRAM v Beskydech. Krátce po seskoku byl však udán a zajat nacistickými bezpečnostními složkami. Přestože při výsleších na brněnském gestapu nic zásadního neprozradil a v lednu 1945 byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg, kde se dočkal osvobození americkou armádou, byl po válce nesmyslně podezříván ze zrady a zdlouhavě a nedůstojně vyšetřován. Pracoval pak na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Válečné události jej však trvale poznamenaly. Krátce po únoru 1948 ze strachu, že se stal obětí provokace, oznámil návrat bývalého velitele neuskutečněného výsadku CHROMIUM Václava Knotka, který se s pozměněnou identitou vrátil z exilu, aby pracoval proti komunistickému režimu. Knotek při zatýkání rozkousl ampuli s jedem a zemřel.

Pro nový režim se jakákoliv připomínka západního odboje stala nedlouho po převzetí moci zcela nežádoucí. Pokud se v 50. letech 20. stol. o operaci ANTHROPOID vůbec hovořilo, pak jen jako o ukázce nezodpovědností a hochštaplerství, která neměla smysl a stála životy tisíců českých vlastenců. Parašutisté ze Západu byli v režimní historiografii vykreslováni jako neschopní, zbabělí a lehkovážní floutci, ochotní v zájmu svých imperialistických chlebodárců čehokoliv, včetně kolaborace s nepřítelem. Teprve v 60. letech se v souvislosti s pozvolnou liberalizací společnosti začal pohled na ně měnit. Rehabilitací operace ANTHROPOID se v pravém slova smyslu stal celovečerní film „Atentát“ z roku 1964. Ten patří dodnes, i přes značnou „uměleckou licenci“ při nakládání s historickými fakty a pochybný charakter některých jeho tvůrců, ke zlatému fondu české kinematografie.

V letech normalizace byl vztah režimu k atentátu značně ambivalentní. Před kostelem sv. Cyrila a Metoděje se sice pravidelně konala pietní shromáždění, kterých se mohli účastnit přeživší parašutisté (většina z nich v civilu, bez vyznamenání a s nerehabilitovanými záznamy v trestních rejstřících, které si odnesli z politických procesů v 50. letech), avšak pokud to šlo, o západním odboji se nahlas příliš nehovořilo. Ostatně – i obraz bojů našich vojáků v SSSR, který byl, spolu s domácím komunistickým odbojem, v té době jediným zdrojem našich druhoválečných vojenských tradic, byl zcela fiktivní a vylhaný. Tak jako v přístupu k řadě jiných otázek našich nejnovějších dějin přinesl skutečnou změnu teprve listopad 1989…

Jiří Plachý