Osmdesáté čtvrté výročí mnichovského diktátu: kritické dny republiky i národa

Před 84 lety, noci z 29. na 30. září 1938, byla podepsána tzv. Mnichovská dohoda, jeden z nejosudovějších dokumentů moderních evropských dějin. Československo po ní muselo postoupit podstatnou část svého území Německu. Dodnes jsou dění tehdejších dnů i celý fenomén "mnichovského diktátu" vnímány českou veřejností velmi citlivě.

V druhé polovině září roku 1938 spěla československá krize rychle ke svému tragickému konci, který neodvrátila ani hektická diplomatická jednání.

Dne 15. září zahájil na Berghofu britský premiér Arthur Neville Chamberlein osobní rozhovory s kancléřem Adolfem Hitlerem, jenž žádal připojení pohraničního území českých zemí k Německu a vypovězení čs.-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci. Premiér nemá námitek, navíc lord Walter Runciman, který pobýval v Československu od 3. srpna do 16. září, konstatuje, že je nemožné, aby Němci žijící v čs. pohraničí dále nadále setrvávali v Československé republice.

Dne 19. září vyzývá britská a francouzská vláda Československo, aby Německu odstoupilo pohraniční oblasti s více než 50 procenty obyvatel německé národnosti. Praha odmítá, ale obě velmoci přijetím tohoto požadavku podmiňují eventuální vojenskou pomoc. Pod hrozbou tohoto ultimáta si vynucují 21. září souhlas čs. prezidenta a vlády. Následujícího dne na schůzce s britským premiérem v Godesbergu stupňuje Hitler své požadavky a připojuje k nim i nároky Polska a Maďarska.

Zdá se, že tento krok povede k obratu. Čs. vláda 23. září vyhlašuje mobilizaci, částečná mobilizační opatření učiní rovněž Velká Británie, Francie i Sovětský Svaz. Výbušnou situaci, která hrozí přerůst ve válku, se snaží vyřešit opět britský premiér, který přijímá pozvání na konferenci v Mnichově. Konference se má zúčastnit i předseda francouzské vlády Edouard Daladier a italský „duce“ Benito Mussolini. S účastí československých představitelů se nepočítá.

Zmrzačení Československa

Konference je zahájena po poledni 29. září. Dohody je dosaženo během několika hodin, jejím podpisem představitelé čtyř velmocí krátce po půlnoci pečetí osud Československa. Zástupci Německa, Itálie, Velké Británie a Francie se rozhodli, v „zájmu evropského míru“, zmrzačit demokratické Československo a předat jeho rozsáhlá pohraniční území do moci Hitlerovy nacistické Velkoněmecké říše.

O půl druhé ráno v pátek 30. září přivádějí nacističtí diplomatičtí úředníci do konferenčního sálu československého vyslance v Německu dr. Vojtěcha Mastného a dr. Huberta Masaříka z Ministerstva zahraničních věcí, aby jim sdělili tuto děsivou zprávu. Aby ponížení Československa bylo dokonáno, podává Chamberlein vyslanci Mastnému závěrečný dokument a vyzývá jej, aby text nahlas přečetl.

Mnichovskou dohodou a následnou Vídeňskou arbitráží ztratilo Československo 30 % své rozlohy a třetinu obyvatelstva. Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Karlovy Vary, Žatecko, Teplice, Děčín, Česká Lípa, Litoměřice a další a další starobylé zeměpisné pojmy českých zemí ztrácejí náhle svoji historickou příslušnost.

Československo ztratilo dvě pětiny průmyslu, zvláště tíživá byla ztráta průmyslových oblastí v severozápadních a severních Čechách (např. uhelných revírů na Mostecku a Sokolovsku), Ostravska, hutí a strojírenských závodů v Třinci, Bohumíně, Kopřivnici, Chomutově a desítek a stovek dalších. Na odtržených územích zůstala významná střediska textilního průmyslu (Aš, Varnsdorf, Liberec, Broumov), porcelánky, sklárny… Hranice byly záměrně stanoveny tak, aby zpřetrhaly hlavní dopravní tepny a znemožnily účinný vojenský odpor v budoucnosti. Statisíce uprchlíků proudí do okleštěné republiky, mnozí opustili své domovy v pohraničí s holýma rukama.

Ve stínu mnichovského diktátu a toho, že se mu prezident a československá vláda v bezvýchodné situaci podrobili, zůstává skryto odhodlání Československé armády, jejího velitelského sboru i každého vojáka bránit svou zemi.

V době, kdy bylo stále zřejmější, že nacistické Německo chce svými válečnými přípravami donutit Československo a jeho spojence k ústupkům, a vynutit si stejně laciné vítězství, jakého dosáhlo při anexi Rakouska, velení Československé armády opakovaně vyzývalo politické představitele státu k pevnému postoji vůči Hitlerově nátlaku. Bylo přesvědčeno, že jen tak lze donutit spojence ke splnění jejich smluvních závazků.

Odhodlání bránit se

V memorandu z 9. září 1938, adresovanému čelným představitelům státu, náčelník hlavního štábu čs. branné moci armádní generál Ludvík Krejčí varoval, že „morální hodnota a kázeň armády nesmějí být narušeny pocitem, že není dostatečně pevné ruky při řízení státního kormidla. Na armádu to působí dojmem, že všechna ta nekonečná vyjednávání a pokořování vyplývají z přeceňování možností našeho severního souseda a z nedoceňování vlastních mocenských možností... Armáda vykonala všechny přípravy pro rychlé uvedení do pohotovosti všech branných sil národa. Před našimi opevněními můžeme zastavit na určitou dobu jakékoli nepřátelské síly...”

Průběh všeobecné mobilizace, kterou vláda vyhlásila večer 23. září 1938, ukázal, že odhodlání bránit republiku sdílí nejen její velení, ale celá armáda. V řadě posádek se záložníci hlásili u svých útvarů již 30 minut po vyhlášení mobilizace. Během 48 hodin nastoupilo 80 % mobilizovaných, což neočekávaly ani nejoptimističtější předpoklady vojenských odborníků. Mobilizace byla v zásadě ukončena 27. září. Na konci měsíce již Československá armáda stála ve svých obranných postaveních v plné pohotovosti, připravena k boji.

První padlí

I v oněch tragických zářijových dnech měla své raněné a padlé. První konflikt vypukl v ranních hodinách 29. září až na samé hraniční čáře u Zadních Jetřichovic. Šestičlenná hlídka z 3. roty litoměřického praporu SOS pod vedením četaře Václava Pilného, skláře z Kamenického Šenova, zde na československém území narazila na množství německých vojáků a příslušníků SS a SA, oslavujících v místním hostinci osudovou historickou zprávu, o níž ještě čeští hraničáři nic nevěděli.

Došlo k divoké přestřelce, ve které měli nacisté, podporovaní z německé strany čtyřmi těžkými kulomety, několik mrtvých a raněných. Z hlídky SOS byl trhavou střelou vážně zraněn na stehně vojín Ladislav Škaloud, kterého se však jeho kamarádům podařilo za dramatických okolností dopravit do Vysoké Lípy a odtud nechat odvézt do nemocnice v České Kamenici.

K dalšímu přepadu došlo v deset hodin večer v lesích poblíž nádraží u Chřibské. Tentokrát zde naopak napadli polní stráž SOS, složenou z příslušníků finanční stráže ze Šluknova, bojůvkáři Freikorpsu. Po krátkém boji byli odraženi.

Poslední přestřelka toho dne vypukla v Dolním Podluží, kde henleinovci v boji zranili vojíny Josefa Čapka a Josefa Masláka. Když boj stále sílil a obkličované jednotky SOS byly napadeny i kulometnou střelbou z kostelní věže, nechal velitel jednotky SOS vrchní respicient Josef Střihavka vyhodit do povětří dva podminované mosty.

Vše ale bylo marné. O osudu českého pohraničí již bylo rozhodnuto.

RED