Na frontu k severofrancouzskému Dunkerque, který čs. vojáci obléhali od počátku října 1944 až do konce války, odjížděl v hodnosti majora, jako velitel tankového praporu Čs. samostatné obrněné brigády. Za osobní statečnost, kterou na frontě prokázal, byl mj. vyznamenán dvěma Čs. válečnými kříži 1939 a dvěma Čs. medailemi Za chrabrost před nepřítelem. Jako jeden z mála čs. důstojníků se však stal také nositelem dvou vysokých britských vyznamenání – Řádu Britského impéria a Řádu za vynikající službu.
František Řežábek se narodil 26. září 1903 v Kožlanech nedaleko od Kralovic. Pocházel z velmi chudého prostředí a získal jen základní vzdělání. Od 14 let musel tvrdě pracovat. Příležitost k sociálnímu vzestupu mu nabídla teprve armáda. Rozhodl se ji nepromarnit. V roce 1923 nastoupil vojenskou prezenční službu. Po jejím skončení se stal poddůstojníkem z povolání. Během následujících let si soukromým studiem doplnil středoškolské vzdělání a odmaturoval. Byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích, kterou v roce 1931 úspěšně ukončil. Jako důstojník sloužil u elitního hraničářského praporu. Od roku 1935 byl zařazen u tankových jednotek.
Krátce po okupaci se rozhodl k odchodu za hranice a 9. srpna 1939 byl v Krakově prezentován do formující se čs. vojenské jednotky. Jako velitel roty České a slovenské legie se v září 1939 dostal ve východním Polsku do sovětského zajetí, z něhož byl propuštěn v dubnu 1940. Odjel do Francie a po jejím pádu do Velké Británie. Nasazen byl u již zmiňovaného Dunkerque. Po válce jej čekala slibná kariéra. Od konce roku 1946 velel Tankovému učilišti v Milovicích, resp. v Dědicích u Vyškova a v roce 1948 dosáhl hodnosti plukovníka.
V květnu 1949 byl však zatčen a v srpnu téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen Vrchním vojenským soudem v Praze na tři roky vězení. Po propuštění našel zaměstnání jen jako soustružník v ČKD a později u ČSAD, kde pak pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1963, resp. ještě jako „pracující důchodce“ až do roku 1971. Také v této profesi patřil k mnohokrát oceněným pracovníkům a byl mj. autorem několika zlepšovacích návrhů. V roce 1965 jej částečně a tři roky nato plně rehabilitovali. Dočkal se ještě pádu komunistického režimu v listopadu 1989, po němž byl roku 1991 jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě a vyznamenán Řádem M. R. Štefánika III. třídy. Přesné datum úmrtí se v důsledku ochrany osobních dat nepodařilo zjistit.