Jak se předvedla čs. armáda maršálu Koněvovi v roce 1956

Po vzniku Varšavské smlouvy v roce 1955 zesílil vliv sovětských generálů na armády satelitních států SSSR včetně tehdejšího Československa. V prvních měsících roku 1956 se také maršál I. S. Koněv mohl na vlastní oči přesvědčit, že s připraveností čs. armády na střet se Západem to není nijak valné.

Dne 14. května 1955 podepsali ve Varšavě představitelé Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska a SSSR Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Tímto aktem vznikl v Evropě nový vojensko-politický pakt Varšavská smlouva.

Od počátku sloužila jako nástroj k prosazování cílů sovětské zahraniční politiky. Byla bezprostřední reakcí na začlenění SRN do NATO a znovuvyzbrojení Bundeswehru. Její založení neznamenalo žádnou změnu poměru sil v Evropě a rovněž postavení sovětských satelitů zůstalo neměnné. Nadále zůstali pod absolutní kontrolou Sovětského svazu v podobě sovětských poradců a ve většině lidově-demokratických států se nacházely jednotky Sovětské armády.

Smlouva stanovovala řídící orgány: Politický poradní výbor a Spojené velení Spojených ozbrojených sil. Na prvním zasedání poradního výboru v Praze ve dnech 27. – 28. ledna 1956 byl ustanoven štáb Spojených ozbrojených sil, jenž byl podřízen hlavnímu veliteli maršálu I. S. Koněvovi. U ministerstev obrany členských států postupně vznikly skupiny stálých představitelů spojeného velení složené ze sovětských generálů a důstojníků, kteří nahradili dosavadní sovětské poradce.

Spojenému velení byly přímo podřízeny tzv. vyčleněné jednotky jednotlivých členských států. V našich podmínkách šlo s největší pravděpodobností o pohraniční divize rozložené v západních a jihozápadních Čechách. V tomto prostoru byly soustředěny čtyři střelecké divize, dvě mechanizované a dvě tankové divize podléhající velitelství dvou sborů v Plzni a v Písku.

Tyto vševojskové svazy a svazky vytvářely za branné pohotovosti státu základ dvou pozemních vševojskových armád, jež měly ve spolupráci s jednotkami Pohraniční stráže provést kryt státní hranice a zabezpečit tak provedení mobilizace Československé lidové armády. Podle vývoje situace byly připraveny varianty obranná a útočná, přičemž druhá počítala s vyjitím mimo státní území ČSR a zatlačení protistojícího nepřítele až k řece Naab a Dunaj. V roce 1956 se začala připravovat nová varianta operačního plánu ČSLA, která již počítala s použitím ZHN, s existencí Varšavské smlouvy a místo dvou armád stavěla ČSLA tři vševojskové armády.

Nepřipravené jednotky

Hlavní velitel spojených sil maršál I. S. Koněv využil v lednu 1956 zasedání poradního výboru v Praze k tomu, aby provedl inspekci některých vyčleněných jednotek. Za tím účelem zorganizoval štáb 1. vojenského okruhu sborové cvičení, na němž měly vybrané jednotky ukázat svoji vycvičenost na třech druzích bojové činnosti: průlom druhého pásma obrany, pronásledování, střetný boj. Cvičení se zúčastnil štáb 3. střeleckého sboru (Plzeň), 2. střelecká divize (Sušice), 8. mechanizovaná divize (Kolín), 9. tanková divize (Tábor) a 5. dělostřelecká divize (Mladá Boleslav). Příprava cvičení probíhala ve zkrácené době, což mělo lépe modelovat situaci při soudobém vedení boje za možného použití ZHN.

Ukázalo se, že u vojsk jsou vážné nedostatky. Průlom druhého obranného pásma nebyl proveden, protože velitel a štáb 3. střeleckého sboru vzali jednotkám denní dobu. Vojska obdržela rozkaz k průlomu až v pět hodin odpoledne, proto nemohla v důsledku tmy reálně organizovat boj. Nebylo dostatečně využito dělostřelectvo a letectvo i proto, že plán nočního osvětlení bojiště dostaly jednotky až druhý den v sedm hodin ráno.

Po „provedení“ průlomu přešly jednotky do pronásledování nepřítele bez konkrétního zámyslu, vlastní iniciativy a snahy zničit nepřítele. Tempo jeho pronásledování 6 km/h již nedostačovalo, přitom v roce 1954 považovalo velení tempo pronásledování 4 km/h za plně vyhovující soudobým podmínkám boje. Následný střetný boj po dostižení protivníka se opět nevydařil. Místo boje došlo spíše k přiblížení obou bojových sestav.

Štáb 3. střeleckého sboru také nezvládl bojové zabezpečení. Prakticky neprováděl průzkum anebo se značným zpožděním. Nereagoval na to, že nepřítel použije atomových a chemických zbraní! Týl nikdo neřídil, proto se během bojové činnosti odtrhl od svých jednotek na vzdálenost 30 – 40 km. Vojskové protiletadlové dělostřelectvo nedokázalo vést boj v zimních podmínkách a v noci. Dílčí závěr ze cvičení byl takový, že štáby střeleckých, mechanizovaných, tankových divizí a sboru naprosto nezvládly velení a nezaznamenaly žádný růst oproti minulému roku.

Inspekce Sovětů v čele s Koněvem si všímala i dalších věcí v životě a výcviku vojsk. Především jak materiálně a technicky je zajištěna bojová příprava jednotek. Materiální základna u většiny kontrolovaných jednotek vyhovovala, například tankodromy u mechanizovaných a tankových jednotek, naopak střelnice a nádrže na pohonné hmoty a vodu nikoliv. U 2. střelecké divize by bojová technika doplňovala palivo 5 hodin, což by při vyhlášení bojového poplachu znamenalo zdržení 10 až 15 hodin, což pro divizi s úkolem přikrytí části jihozápadního úseku státní hranice bylo nepřípustné. Při kontrole útvarů Sověti rovněž zjistili, že značná část cvičné techniky se nacházela v nepoužitelném stavu. Vyhovující dopadla prověrka řidičů bojové techniky provedená u 8. mechanizované divize, avšak nevyhovující byl její 59. mechanizovaný pluk z Čáslavi.

Dělostřelectvo mělo zlepšit přesnost střelby, zlepšit pohyb v terénu a zkrátit dobu přípravy na vedení bojové činnosti. Štáby dělostřeleckých jednotek se ukázaly jako málo sladěné. Velitelé byli málo důslední, slabě prováděli dělostřelecký průzkum a řízení palby bylo nedostačující. Rovněž spolupráce mezi vševojskovými svazky a jednotkami druhů vojsk se jevila sovětským důstojníkům jako nedostatečná. Vševojskoví velitelé nedokázali přesně stanovit úkoly dělostřelectvu. Přes tyto nedostatky vyšli dělostřelci s hodnocením, že mohou s úspěchem plnit jim stanovené úkoly.

Další nedostatky

Na základě výsledku inspekce hlavního velitele a členů štábu Spojených ozbrojených sil provedlo velení ČSLA 10. a 11. února 1956 kontrolu bojové pohotovosti 10. střeleckého pluku z Janovic (2. střelecká divize) a 79. mechanizované pluku z Benešova (8. mechanizovaná divize). Cílem bylo zjistit, za jakou dobu jsou obě jednotky schopny od vyhlášení poplachu plnit bojové úkoly, jakou časovou lhůtu potřebují k vyvedení jednotek z kasáren do prostorů záložních shromaždišť a zda je přidělená automobilní technika schopna přepravit jeden palebný průměr pro bojující jednotky.

Výsledky měla k tomuto účelu sestavená komise ČSLA poslat na štáb spojeného velení. Kontrola obou pluků opět nedopadla dobře. Trvalo několik hodin, než se oba pluky přesunuly do určených prostorů soustředění a rovněž přidělená automobilní technika nebyla schopna vézt předepsaný palebný průměr.

Na základě zjištěných skutečností nemohlo hodnocení hlavního velitele o stavu vyčleněných jednotek potažmo celé ČSLA vyznít příznivě. Na začátku Koněv zmínil, že ČSLA má všechny předpoklady stát se moderní armádou. Měla dobrou výstroj a výzbroj, motorizace a mechanizace byla nejlepší ze všech armád lidově-demokratických států. Vojáci dodržovali dobrou vnější kázeň. Koněv také poukázal na jistý pokrok v přípravě vojsk a zvýšení bojové pohotovosti, avšak to již neodpovídalo soudobým požadavkům vedení boje. Velitelský sbor si nedostatečně osvojil zvláštnosti bojové činnosti za použití zbraní hromadného ničení. Velitelé dostatečně pružně nereagovali na rychle se měnící situaci a neuvědomovali si, že při použití ZHN se značně zvýšilo tempo bojových operací. Tuto "pomalost" přenášeli i na podřízené jednotky, které se na cvičení pohybovaly pomalu a těžkopádně.

Například tanky při zteči prováděly akce váhavě, nerozhodně a často zastavovaly na zcela odkrytých místech. Podobně prováděla akce i pěchota, které navíc chyběla přesná součinnost s tanky a dělostřelectvem. Stejně slabě byli připraveni na vedení bojové činnosti příslušníci letectva. Protivzdušná obrana, protiatomová a chemická ochrana vojsk byla organizována primitivně a protiletadlové dělostřelectvo nedokázalo účinně krýt pozemní jednotky.

Maršál I. S. Koněv konstatoval, že českoslovenští velitelé si nedostatečně osvojili nové metody řízení a velení vojskům a bude nutné tento závažný nedostatek odstranit.

Dílčí kroky k nápravě

Východisko z dané situace viděl ve větším zaměření přípravy velitelského sboru na metody vedení boje za použití ZHN a to až po nejnižší velitelský stupeň. Při organizaci a provádění taktické přípravy vojsk nepřipouštět zjednodušování a šablonovitost, aby nedocházelo k případům, kdy je nepřítel nahrán v síle roty a ve skutečnosti na stanovených pozicích nikdo není. Vševojsková cvičení provádět během celého výcvikového roku a učit vojska ve složitých podmínkách ve dne i v noci s plným využitím bojové techniky.

Také navrhoval zlepšit střeleckou přípravu vojsk. Kritizoval odtrženost školních střeleb od střeleb ostrých. Velitelé leteckých útvarů měli zlepšit výcvik svých jednotek a zaměřit se především na mladé nezkušené piloty. Tímto opatřením se kromě zvýšení bojové připravenosti letectva mělo zamezit růstu mimořádných leteckých událostí.

Tento kritický materiál se stal jakýmsi základním dokumentem operační, bojové a politické přípravy vojsk pro zbytek výcvikového roku. Velení armády se jím snažilo řídit, a proto v roce 1956 provedlo některé dílčí kroky v operační přípravě vojsk: frontové velitelsko štábní cvičení v terénu s pojítky štábu 1. vojenského okruhu a štábu Velitelství letectva za řízení maršála A. A. Grečka, armádní operační cvičení s 2. vojenským okruhem atd.

Přes zjevnou snahu velení odstranit nedostatky v operační a bojové přípravě musel ministr národní obrany armádní generál Bohumír Lomský na zasedání Vojenské rady 17. května 1956 konstatovat, že armáda dosud zaznamenala v oblasti přípravy vojsk sotva neznatelných pokroků.

Jestliže chtěla ČSLA obstát v možném konfliktu se Západem bez zbytečných ztrát a splnit úkoly plynoucí z připravovaného operačního plánu přijatého v roce 1957 (plán Zástava), musela svůj výcvik ještě více zintenzívnit, a to i ve složitých podmínkách častých reorganizací ve druhé polovině padesátých let minulého století.

Jan Šach