Přelomová jednání k rozvoji zbrojní výroby v Československu

V lednu 1989 se Předsednictvo vlády ČSSR usneslo komplexně řešit problematiku zbrojní výroby, neboť přijetím obranné strategie Varšavské smlouvy a kvůli vážným hospodářským problémům všech členských států VS, které se mimo jiné projevovaly jejich strmě stoupající zadlužeností, docházelo ke krácení požadavků na nákup „speciálu“. Zásadním se stalo jednání se sovětskou delegací ve dnech 4.–6. dubna 1989.

Svou roli při snižování speciální výroby sehrály také úsporná opatření přijatá čs. státním a stranickým vedením a platební neschopnost dosavadních největších odběratelů z řad rozvojových zemí i probíhající jednání o stanovení limitů na konvenční zbraně, která vyústila ve Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (S-KOS) podepsanou na pařížském summitu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v listopadu 1990. Předběžní propočty ukázaly na budoucí značné nevytížení čs. výrobních kapacit, což sebou přinášelo značné ekonomické a sociální dopady v řadě podniků, oborů a odvětví národního hospodářství.

Na základě analýz rozhodlo předsednictvo vlády vypustit z plánu na osmou pětiletku (1986–1990) 20 staveb, které uplatňovalo Federální ministerstvo hutí, strojírenství a elektrotechnického průmyslu (zřízené s účinností od dubna 1988) v celkové hodnotě více než 1,8 mld. Kčs. Dále mělo dojít k přehodnocení výstavby pěti staveb v Závodech ťažkého strojárstva v Martině, kde se v této době vyráběly především tanky T-72, s rozpočtovými náklady téměř 1,3 miliardy korun apod.

Klíčová však byla jednání s představiteli Sovětského svazu, neboť ten se podílel v druhé polovině 80. minulého století na našem vývozu speciálu do socialistických zemí dvěma třetinami. Na konci března 1989 předala sovětská strana předběžné a orientační požadavky na dovoz speciální techniky z Československa na léta 1991–1995 jako podklad pro první etapu prací na koordinaci plánů výroby a dodávek speciálu. V témže termínu předalo orientační výhled svých potřeb i Federální ministerstvo národní obrany, a to ve dvou variantách – první s dynamikou růstu výdajů na obranu a bezpečnost ve výši 1,8 % ročně a druhou s nulovým nárůstem.

Sovětské návrhy byl projednány ve dnech 4.–6. dubna 1989 s  s místopředsedou Rady ministrů SSSR Bělousovem, po jehož odjezdu zavládlo ve vládních krizích doslova zděšení. Důsledky snížení objednávek ze SSSR neváhali označit za nejhlubší zásah do struktury výroby v Československu za celou dobu historie jejího poválečného rozvoje. Objem požadavků Sovětského svazu vytvářel krajně nepříznivou perspektivu pro výrobu speciálu u nás a byl na ekonomicky neúnosné úrovni.

Sovětská armáda především uvedla, že nemá zájem na dodávkách vyprošťovacího tanku VT-72 a mostního tanku MT-72. Potřeby ČSLA, ostatních členských států Varšavské smlouvy a exportu do rozvojových zemí pokrývalo pouze cca 30–50 ks tanků a jejich aplikací ročně, přičemž ZŤS Martin vyráběl v letech 1987–1988 ročně 300 kusů. Pokud by stanovisko SSSR zůstalo i nadále negativní, stala by se výroba nehospodárnou a výroba VT-72 i MT-72 by musela být zastavena. Pokud by muselo dojít k úplnému zastavení tankové výroby mělo by to dopad na téměř osm tisíc pracovníků.

O něco příznivější situace by nastala ve výrobě BVP-2, kdy SSSR navrhl odebrat 1875 kusů oproti původně zvažovaným 3 tisícům. Tato redukce by se dotkla 1 800 zaměstnanců.

Ještě v roce 1987 se sovětská strana zavázala k odběru 30 souprav pasivních radiotechnických průzkumných prostředků TAMARA. Snížení požadavku na pouhých 9 kusů by znamenal utlumení tohoto oboru a výpadek výroby by pocítila cca 2 000 lidí ve finálním závodě TESLA Pardubice a v dalších kooperujících podnicích.

Zatímco v letech 1986 a 1987 byly překročeny plánované úkoly výroby i odbytu speciální techniky, došlo k snížení výroby v následujícím roce, ale plánované dodávky pro ČSLA i vývoz do nesocialistických států se podařilo opět překročit. Rozhodující zlom nastal v roce 1989, kdy volné kapacity představoval cca 40 %, a panovala obava, že volné kapacity dosáhnou v letech 9. pětiletky (první polovina 90. let) 60–70 %. Situaci komplikovala skutečnost, že závody pro výrobu speciálu byly vybaveny převážně jednoúčelovým zařízením a nebyly použitelné pro jinou náhradní speciální ani civilní výrobu.

V první poloviny 90. let pak byly české i slovenské podniky se zbrojní výrobou nuceny řešit složité problémy konverze nově v podmínkách adaptace na podmínky tržního hospodářství. 

Jaroslav Láník