Před téměř čtvrt stoletím se rozhodovalo o tom, zda se Československo po listopadové sametové revoluci stane skutečně svobodným a suverénním státem. Nová politická reprezentace zaujala jednoznačně odmítavý postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa a také k přítomnosti Střední skupiny vojsk Sovětské armády svazu na svém území. Pevný postoj na jednáních probíhajících v lednu a únoru roku 1990 umožnil 26. února téhož roku podepsat smlouvu o odchodu sovětských vojsk.
Rekonstruovaná vláda L. Adamce již 3. prosince 1989 prohlásila, že vpád vojsk v roce 1968 byl porušením norem mezinárodního práva a navrhla zahájit jednání o dočasném pobytu sovětských vojsk na území republiky, s tím, aby jejich odchod byl řešen v rámci celkového odzbrojovacího procesu v Evropě.
Proti této formulaci vystoupili politici Občanského fóra s následující argumentací: Jestliže bylo porušeno mezinárodní právo, pak i smlouvy, které byly přijaty pod nátlakem, jsou neplatné a sovětská vojska lze považovat za vojska okupační. Celá tato problematika musí být proto posuzována na bilaterální úrovni mimo celoevropská odzbrojovací jednání, neboť jiný postup by de facto byl uznáním Brežněvovy doktríny. Situace se základním způsobem změnila ve prospěch argumentace Občanského fóra 10. prosince 1989, kdy do rukou prezidenta složila slib nová vláda premiéra Mariána Čalfy.
Podle představitelů ČSSR vstupem vojsk byla porušena Úmluva o definici útočníka, kterou z vlastní iniciativy přijal Sovětský svaz se sousedními státy v roce 1933, československo-sovětská smlouva z roku 1943, neboť se v ní hovoří o zásadě „vzájemné nezávislosti a svrchovanosti“. Dále šlo o porušení článku 2 Charty Organizace spojených národů z roku 1946 a také Varšavské smlouvy z roku 1955, neboť v jejích dokumentech se vůbec nepočítalo s tím, že vojska by byla nasazena proti jednomu z členských států, a dále o porušení Deklarace o nepřípustnosti vměšování do vnitřních záležitostí, kterou OSN přijalo na návrh SSSR v roce 1964.
První kolo jednání proběhlo v Praze ve dnech 15.–16. ledna 1990. Sovětská strana byla ostře proti odsunu svých vojsk a argumentovala porušením rovnováhy ve střední Evropě a regionální bezpečností. Argumenty ji přineslo nechtěně i právě probíhající cvičení NATO na téma „Útok z Bavorska proti Hlavnímu stanu Střední skupiny vojsk Varšavské smlouvy“. Čs. strana však pohrozila, že čs. vláda vyzve veřejně Sovětský svaz ke stažení vojsk – sovětské vedení poté bylo během jednání přinuceno ke kompromisu, neboť potřebovalo nadále budit zdání, že státy Varšavské smlouvy jsou jednotné.
Čs. vláda jako argument mohla použít prohlášení amerického presidenta George Bushe, který v každoročním poselství o stavu Unie navrhl snížení amerických vojsk z 275 000 mužů na 195 000, tj. o 80 000 méně (počet sovětských vojáků činil 73 500 mužů).
Druhé kolo jednání probíhalo v Moskvě ve dnech 7.–22. února 1990. Podle požadavků čs. strany měl být odsun dokončen do konce roku 1990 – podle mínění našich expertů k přesunu stačilo 7 až 8 měsíců, sovětská strana požadovala lhůtu tři roky. Posléze se obě strany dohodly na harmonogramu 1. etapy odsunu sovětských vojsk (do 31. 5. 1990). Sověti také argumentovali problémy při návratu tak velkého počtu vojáků, důstojníků a jejich rodinných příslušníků, a to problémy při ubytování, zajištění školní docházky apod.
Nevyřešen zůstal definitivní termín odsunu, sovětská strana na základě osobního dopisu V. Havla M. Gorbačovovi navrhla jeden a půl až dva roky. Prezident Havel souhlasil s dolní hranicí, tj. 18 měsíců. Dále Sověti odmítali prohlásit smlouvu o přítomnosti vojsk za nulitní (tj. neplatnou od samého počátku) a také označení vpádu 21. srpna 1968 za intervenci a hovořili o uzavření pouhého protokolu (tím by de facto byla uznána platnost smlouvy).
Ke zdaru jednání však nepochybně přispěla i bezchybná příprava naší delegace, která vyvrátila argumenty sovětské strany i technicky detailně propracované podmínky odsunu vojsk. Sovětská strana proti ní nemohla použít žádný logický argument a posléze kapitulovala. Sirény a zvony, které se rozezněly v poslední červnový den následujícího roku, pak zvěstovaly, že na území Československa se nenachází žádný sovětský voják.
RED