Jak Kennedy a Chruščov jednali ve Vídni

Studená válka přinesla několik pozoruhodných setkání mezi americkým prezidentem a hlavním sovětským představitelem. Patřila mezi ně i schůzka, která se uskutečnila 3. a 4. června 1961 v rakouském hlavním městě. Nikita Chruščov se tehdy marně pokoušel zahnat Johna F. Kennedyho do kouta.

John F. Kennedy se úřadu amerického prezidenta ujal 20. ledna 1961. Po svém předchůdci v úřadu Dwightu D. Eisenhowerovi zdědil v mezinárodní politice řadu problémů. Patřila mezi ně otázka Berlína, rozděleného na východní a západní část. Praktickým problémem pro NDR přitom byl silný uprchlický proud, který v Berlíně mířil z Východu na Západ. Mezi další významná témata patřila otázka odzbrojení nebo situace v Laosu, kde se USA již za Eisenhowera snažily brzdit komunistický vliv.

Otázku Berlína Chruščov otevřel již v roce 1958, kdy začala tzv. druhá berlínská krize. I v dalších letech opakoval výhružku, že podepíše separátní mírovou smlouvu s NDR, což vzhledem ke čtyřmocenskému statusu města znamenalo zvýšené mezinárodní napětí. Chruščov doufal, že nově zvolený prezident Kennedy by během jednání ve Vídni mohl ukázat jistou ochotu k ústupkům. Oba si přáli snížit napětí mezi oběma zeměmi i zmenšit vzájemné konfliktní plochy. Setkání ve Vídni se uskutečnilo v rezidenci amerického velvyslance, oproti všem očekávání se však odehrálo v konfrontační atmosféře. Ideologické rozdíly mezi oběma muži se projevily právě v německé otázce.

Smlouva s NDR

Chruščov vyhrožoval, že podepíše s NDR mírovou smlouvu, která ukončí západní přístup do Berlína. Taktikou nejvyššího sovětského vůdce bylo vyzkoušet, zda bude Kennedy (oslabený dubnovou neúspěšnou invazí kubánského exilu v zátoce Sviní) schopen čelit nátlaku. „Jestliže nepřistoupíte na náš návrh, pochopte, že sami podepíšeme takovou mírovou smlouvu se všemi následky, které z toho vyplývají. Říkám vám přímo: podepíšeme mírovou smlouvu s Německem koncem tohoto roku,“ prohlásil Chruščov.

Kennedy mu ale odpověděl, že USA dodrží své závazky vyplývající z výsledku druhé světové války: „My se domníváme, že jsme dostali určitá práva v Západním Berlíně po vzájemné dohodě s vámi. A vy nyní chcete tato práva předat Východnímu Německu. Jednostranně nemůžete předat naše práva nikomu,“ uvedl. Oba také během setkání varovali, že pokud ten druhý neustoupí, bude následovat válka. (Shodnout se však alespoň dokázali na neutralizaci Laosu.)

Setkání nejvyšších představitelů USA a SSSR řešení druhé berlínské krize nepřineslo. Přímo posílilo ty proudy v americké politice, které chtěly vůči Moskvě rigidně hájit americké pozice. Chruščov si zase uvědomil, že Kennedy v berlínské otázce neustoupí. Vzhledem k novému vyhrocení situace a stoupajícímu napětí mezi supervelmocemi navíc rostl i uprchlický proud do Západního Berlína.

Berlínská zeď

Vrcholní představitelé NDR přijali se zadostiučiněním, že Moskva souhlasila s tím, že v noci mezi 12. a 13. srpnem 1961 budou hranice v Berlíně mezi Západem a Východem uzavřeny pomocí ostnatého drátu. Tak se skutečně stalo. Přístupové cesty Spolkové republiky však zablokovány nebyly. Dne 13. srpna se lidé v Berlíně vzbudili a viděli, že se začíná stavět provizorní bariéra. Pohyb občanů východního Berlína směrem na Západ byl zastaven okamžitě, naopak západní Berlíňané měli ještě po nějakou dobu možnost relativně svobodně navštívit druhou část města.

Provizorní bariéra nevydržela dlouho. Nahradila ji pevná zeď. Kennedy celou akci odsoudil, mohl si jen oddechnout, že nebyla ohrožena západní přístupová práva do Západního Berlína. Pro Chruščova se také jednalo o východisko, které mu přineslo klid hlavně ve vztahu k NDR. Do budoucna se však nezbavil přesvědčení, že pomocí nátlaku může donutit Západ k ústupkům. Na to však doplatil již v následujícím roce během kubánské raketové krize.

Petr Janoušek