Článek o rozdělení čs. armády, jehož autorem je historik VHÚ, vyšel v USA

Text historika Vojenského historického ústavu Praha Prokopa Tomka nazvaný Rozdělení Československé armády vyšel v americkém časopise Slovo, který vydává National Czech & Slovak Museum & Library v Cedar Rapids, ve státě Iowa. Článek nyní přetiskujeme v původní české verzi.

Město Cedar Rapids je druhým největším sídlem v třímiliónovém státě Iowa, který je s rozlohou přes 145 000 km čtverečních zhruba dvakrát tak veliký jako Česká republika. Iowa leží ve střední části USA, poblíž oblasti tzv. velkých jezer. Město Cedar Rapids má přes 127 000 obyvatel a jedna z jeho turisticky vyhledávaných částí se nazývá "Česká vesnička". V oblasti dodnes žijí potomci českých emigrantů, jsou zde některé i české obchody - jako např. Sykora Bakery, Deda and Babi´s Antiques, ale především je zde možné nalézt National Czech & Slovak Museum & Library - Národní české a slovenské muzeum a knihovnu. Jde o respektovanou instituci, která výrazně přispívá k obohacení místního komunitního života.

V rámci svých aktivit vydává National Czech & Slovak Museum & Library také časopis s názvem Slovo, který vychází dvakrát ročně a je určen členům instituce i širší veřejnosti, Věnuje se problematice české a slovenské historie, kultury, slovesnosti a dalším oblastem, které se tak či onak váží k česko-slovenské minulosti a současnosti. Právě v tomto časopise dostal historik VHÚ prostor pro svůj článek. Vyšel v nejnovějším čísle Zima 2013/2014.

Prokop Tomek: Rozdělení Československé armády

V období let 1990-1992 prakticky souběžně probíhaly dvě zásadní změny armádní struktury. Za prvé šlo o přeměnu dosavadní totalitní armády v ozbrojené síly demokratického státu. Za druhé pomalu, ale neodvratně krystalizovala zásadní změna ústavoprávního uspořádání.

Vzhledem k vojenské doktríně Varšavské smlouvy bylo Slovensko vnitrozemím. To se projevovalo zejména tím, že hlavní síly s nejmodernější technikou byly soustředěny na území tehdejší České socialistické republiky. Na Slovensku bylo do roku 1990 dislokováno jen 18,6 % početního stavu Československé lidové armády. Velitelství Východního vojenského okruhu bylo v podstatě teritoriálním štábem, který neměl velet obraně území Slovenské socialistické republiky. Dvě divize umístěné na Slovensku měly výcvikový charakter a další dvě divize byly jen rámcové a vytvářené až válečně. Vojenské útvary na Slovensku měly vesměs starší techniku s nižší bojovou hodnotou. Protivzdušná obrana byla zajištěna jen částečně v oblasti Bratislavy. Vojenské letectvo s výjimkou dvou leteckých školních pluků rovněž nebylo na Slovensku dislokováno. Dělostřelectvo a raketové vojsko bylo na Slovensku zastoupeno jen do úrovně divize. Nebyly zde ani průzkumné útvary či prostředky radioeletronického boje. Zato byla na území Slovenska kumulována zařízení vojenského školství.

O budoucí výstavbě Československé armády na Slovensku byla informována Rada obrany Slovenské republiky 31. ledna 1991. Na základě požadavku politických představitelů Slovenska bylo rozhodnuto o urychlení organizačních změn a jejich ukončení do konce roku 1992. Hlavním účelem redislokace bylo rovnoměrné rozmístění vojsk po celém území státu. V nových mezinárodně politických podmínkách v bezpečnostním vakuu v Evropě se počítalo s možností napadení republiky z kteréhokoliv směru.

Na území Slovenské republiky vznikaly i jisté extrémistické iniciativy v armádě i v politickém prostředí. Vznášely obvinění z čechoslovakismu a z nerespektování zájmů obrany slovenského území. Byla to zejména Asociace slovenských vojáků, která měla blízko k Slovenské národní straně. Docházelo až k podnětům trestně stíhat představitele armády za údajné sabotování obrany Slovenska. Rovněž ve Federálním shromáždění byly vznášeny v tomto duchu interpelace. Zprvu se zdály být tyto iniciativy jen extrémními výstřelky. Postupně se ukázalo, že se jedná o součást snah o získání samostatnosti Slovenska.

Přitom právě armáda byla od roku 1918 přirozeným a živým nositelem tradic společného státu a boje za jeho zřízení i později obnovu. Armádě ovšem nezbylo než respektovat politickou realitu.

Programové prohlášení vlády ČSFR z července 1992 urychlilo proces transformace armády. Vládní prohlášení zahrnovalo mj. závazek důsledného naplňování obranné vojenské doktríny, vytváření předpokladů pro dokončení zásadních změn v dislokaci vojsk, pokračování restrukturalizace armády v návaznosti na ekonomické možnosti země a zkrácení délky výkonu vojenské základní služby.

Redukce armády, snižování početních stavů a výzbroje probíhala nejen v souladu s realizací koncepce její výstavby, ale současně i jako závazek vyplývající ze Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, podepsané 19. listopadu 1990 v Paříži. Původní početní stav vojáků v činné službě, který byl v roce 1989 přibližně 210 000 osob, se tak koncem roku 1992 snížil na 159 152 osob.

V souvislosti s vývojem česko – slovenských vztahů, předznamenaných již na počátku devadesátých let například známým sporem o „pomlčku“, a s výsledky červnových voleb v roce 1992, bylo přijato politické rozhodnutí o rozdělení ČSFR na dva samostatné státy. Znamenalo to zrušení federálního ministerstva – ministerstva obrany, které nemělo obdobu ve vládách České a Slovenské republiky. Dále zejména fyzické rozdělení federální Československé armády.

Rozdělení armády ČSFR se formálně opíralo o ústavní zákon 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, a ústavní zákon 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Principy a zásady rozdělení armády ČSFR schválila Rada obrany státu 28. září 1992. Pro rozdělení sil a prostředků byl přijat poměr 2:1 podle rozlohy nástupnických států a počtů obyvatelstva. Odhadovaná hodnota armádního majetku činila asi 418 000 000 000 Kčs.

Armáda byla do té doby národnostně promíchaná. V případě vojáků základní služby bylo přirozené, že se vrátí po skončení služby do místa trvalého bydliště. Ovšem vojáci z povolání často sloužili a dlouhodobě žili na území jiné části státu, než byla jejich národnost. 62,4% vojáků z povolání sloužících v Čechách, mělo českou manželku a naopak 75% národností českých důstojníků sloužících na Slovensku mělo manželku Slovenku. Bez ohledu na národnost musel voják z povolání po volbě místa služby nabýt státní občanství té republiky, v jejíž armádě bude sloužit. Národnost nebyla podstatná. I to svědčí o bezproblémovosti rozdělení armády. Podle analýzy velitelského sboru sloužilo na území České republiky asi 8 685 vojáků z povolání slovenské národnosti a naopak na Slovensku asi 2 580 Čechů. O návratu do země svého původu uvažovalo jen asi 10 až 15 % těchto vojáků.

Proces rozdělování majetku armády byl řízen Generálním štábem v součinnosti s vojenskými velitelstvími Západ, Střed a Východ a velitelstvím letectva a protivzdušné obrany. Šlo o složitý a politicky citlivý proces. Vyžadoval přemístění množství techniky a materiálu mezi oběma republikami. Prostřednictvím 2 324 vojenských transportů po železnici a 117 přesunů kolon techniky po silnicích. Z území Slovenské republiky bylo do České republiky bylo přesunuto 224 dělostřeleckých systémů, 42 letecké techniky (31 cvičných, 7 vrtulníků a 4 dopravní), 39 kusů automobilní techniky a 691 ostatních druhů techniky.

Naproti tomu z České republiky bylo přesunuto na slovenské území 347 dělostřeleckých systémů, 163 kusů letecké techniky (98 bojových letounů, 49 vrtulníků a 16 dopravních letounů), 164 tanků, 59 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 2 032 kusů automobilní techniky a 610 ostatních druhů techniky. Přesuny výzbroje, techniky a materiálu, které byly zahájeny 1. listopadu 1992 a v hlavních druzích ukončeny do 20. prosince 1992. Probíhaly organizovaně bez mimořádných událostí. Ke konci r. 1992 bylo ukončeno i předání letadel. Dělení letecké techniky bylo celkově provedeno v poměru 2:1 s výjimkou všech dvaceti letounů MiG-29, které si oba státy rozdělily 1:1 a 33 stíhacích letounů MiG-23, které si všechny ponechala Česká republika. Velkou roli hrály v redislokaci i objekty uvolněné Sovětskou armádou.

Dělení majetku federální armády skončilo bez potíží k 31. říjnu 1993. Vojenské archivy, správní archivy, archivy Vojenského obranného zpravodajství, bývalé vojenské kontrarozvědky a bývalé Zpravodajské správy Generálního štábu byly ponechány z důvodu obtížnosti dělení vcelku a oběma stranám bylo zajištěno zpřístupnění.

Rozdělení státu bylo pochopitelně vnímáno s rozpornými pocity na obou stranách. Postupem času se ale ukázalo, že vzájemné vztahy i ve vojenské oblasti se staly bezkonfliktními. Obě armády navázaly úzkou spolupráci jak při zahraničních misích, tak i ve směřování obou zemí do NATO.