Cesta nahořklé radosti

Dnes již řadu let není žádným tajemství, že pomstychtivý komunistický režim po únoru 1948 tvrdě perzekuoval či v lepším případě „jen“ šikanoval a ponižoval dlouhou řadu příslušníků čs. zahraničních jednotek ze západní i východní fronty. Předtím však v prvních dnech míru si všichni mohli alespoň vychutnat krátkou radost z vítězství i triumfální přivítání v Praze.

Již 17. května 1945 zde proběhla slavnostní přehlídka jednotek 1. čs. armádního sboru v SSSR, kterou vedl na bílém koni poslední velitel sboru generál Karel Klapálek, zatímco první velitel našich jednotek na východní frontě generál Ludvík Svoboda přehlídce přihlížel již jako první mírový ministr národní obrany.

Cesta do vlasti ze strany jednotek ze západní fronty byla potom - z důvodů technických i politických - poněkud složitější a vkrádala se do ní první dávka zklamání i hořkosti. Přesto si i tito vojáci triumfální přehlídku v Praze 30. května 1945 vrchovatě užili jako obrovskou satisfakci za roky války…

Ve středu 9. května 1945 konečně skončilo sedmiměsíční obléhání i bojový úkol Československé obrněné brigády u Dunkerque. V 9.15 hodin se dostavil německý velitel pevnosti viceadmirál Friedrich Frisius v doprovodu důstojníků svého štábu na velitelské stanoviště velitele čs. brigády generála Aloise Lišky, aby podepsal bezpodmínečnou kapitulaci nacistické posádky.

Boj skončil a na nejvyšší věži dunkerqueského přístavu zavlála československá a britská vlajka. Do zajetí odešlo 354 německých důstojníků a 10 884 vojáků. Kořistí čs. brigády se mimo jiné staly i tři malé ponorky v přístavu. Celkové ztráty německé posádky během obléhání činily 519 padlých, 1 596 zraněných a 890 zajatých, což znamená, že při příchodu brigády k Dunkerque bránila přístav a město zhruba dvanáctitisícová posádka.

Jádro kapitulujících německých jednotek se skládalo z 5 bojových skupin s celkovým počtem 21 praporů, které doplňovalo 5 dělostřeleckých skupin, 1 protiletadlová skupina, 10 samostatných rot pomocných služeb a 1 bojové výcvikové středisko. V Rosendaele Hospital bylo 542 zraněných a 141 nemocných vojáků.

V okamžiku kapitulace měla německá posádka Dunkerque stále ještě slušné zásoby: 410 automobilů, 731 povozů a 998 koní, 133 225 nábojů pro 85 děl ráže 75 - 200 mm, 133 225 nábojů do 97 protitankových děl, přes 10 milionů kusů střeliva pro pěchotní zbraně, 98 520 ručních granátů, 53 249 rifle granátů. V přístavu bylo 5 rybářských člunů, 1 motorový člun a 3 malé ponorky spolu se sedmi dalšími loďmi různého typu. V pevnosti byly potraviny na ještě další tři měsíce. Zásoby chleba by vystačily německé posádce na 23 dní, obilí a mouka na 154 dní!, luštěniny na 60 dní, tuky, oleje a salámy na 13 dní, další druhy masa na 37 dní. Celkem měly zásoby potravin hmotnost 21,043 tuny!

V pátek 11. května 1945 převzal operační sektor Dunkerque od generála Lišky do svého velení velitel 17th British Garrison Artillery brigadier J. Waller, pod jehož velení přešly i ostatní britské a francouzské jednotky v tomto úseku.

Vojáci československé brigády se v osvobozeném Dunkerque dlouho nezdržovali. Spěchali domů a po předání úseku britským a francouzským jednotkám konečně 12. května 1945 první oddíly brigády vyrazily na cestu nejsladší - domů...

Za sebou nechala brigáda jen svoje padlé, kteří byli pohřbeni na hřbitovech v Bourbourg (61 mužů), Adinkerke (48), Saint Omer (34), Cassel (11), La Panne (8), Calais (6), Bayeux (2), Furnes (2), Netaples (1) a Chouan (1). Další muži byli pohřbeni na soukromých pozemcích či na německém hřbitově v Dunkerque (zemřelí v zajetí). Dále nebylo možno identifikovat těla 24 mužů, prohlášených za nezvěstné....

Přesun Čs. samostatné obrněné brigády z Dunkerque do Čech byl rozvržen do sedmi denních přesunů na trase Arras-Cambrai - Mezieres - Trier - Bad Kreuznach - Wurzburg - Hahnbach - Plzeň. Ve čtvrtek 17. května 1945, kdy v Praze před prezidentem Benešem a (budoucím novým protektorem) sovětským velvyslancem Zorinem defilovaly jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR, se brigáda naposledy utábořila cizí půdě na velké louce u bavorského Hahnbachu asi 60 kilometrů od českých hranic.

Zde však udělejme malou odbočku a připomeňme, že v té době byli na českém území již první vojáci z řad čs. jednotek na západní frontě, protože 26. dubna 1945 dorazili do Chebu v době závěrečných bojů americké 97. pěší divize (Trident) tři vojáci-novináři (kpt. Miroslav Tiller, rt. Zdeněk Václavík – oba vycvičení parašutisté – a desátník řidič a fotograf Pavol Fabian. Je potom 1. května 1945 následoval tzv. Kombinovaný oddíl v síle 140 mužů, který byl vybrán jako symbolická jednotka, aby v závěru války doma reprezentoval brigádu, kterou stále blokovala u Dunkerque urputnost obklíčené německé posádky.

Jeho kolonu tvořilo 7 motocyklů a 26 vozidel (3 jeepy, 6 třítunových nákladních aut Chevrolet, 6 tahačů děl, 4 kolopásové obrněné transportéry, 3 pásové obrněné transportéry a 3 nákladní 15cwt automobily v různých modifikacích od radiovozu přes GS až po cisternu na vodu). Pěchotní výzbroj oddílu vedle pistolí důstojníků a některých řidičů tvořilo 13 lehkých kulometů Bren, 3 protitankové vrhače min PIAT, 67 samopalů Sten a 57 karabin Enfield.

Oddíl postupoval přes území Belgie a Lucemburska po trase Dunkerque - Brusel - Namur - Charleoi - Bastogne - Lucemburk. Německé hranice překročil oddíl 25. dubna 1945 přes pontonový most na Moselle v 16.10 hod a brzy vjel do prvního německého města Igel, které bylo silně poznamenáno předchozími boji. V tu dobu již vojáci nadřízené americké 97. pěší divize (Trident) bojovali v ulicích Chebu.

V úterý 1. května 1945 byl po předchozí průzkumné jízdě kapitána Krause k hranicím v 08.45 hod. konečně sestaven konvoj oddílu k překročení československých hranic. V jeho čele měly jet džípy škpt. Pujmana a pplk. Sítka. Následoval je jeden Universal Carrier, za kterým jely tahače s protiletadlovými kanóny, šest třítunových náklaďáků, 4 Halftracky, trojice 15cwt nákladních aut, zbývající dva carriery, třetí džíp, ambulance a vše uzavíralo několik cestou v Německu zrekvírovaných vozů.

Ve stejnou dobu dorazili filmaři americké armády, aby zachytili okamžik vstupu československé jednotky přes hranice. Vzpomíná Václav Straka: „Jeden z kameramanů v přilbě, uniformě a s těžkou pistolí na boku je zachycen na mých fotografiích, jak filmuje okamžik vztyčení naší vlajky na hranicích. Léta toužím vidět ten film, ale zatím byla veškerá moje snaha marná. Já sám jsem tam také fotografoval. Byl jsem však začátečník, krátce předtím mi Ladislav Sitenský prodal malý fotoaparát. Déšť, špatná světelnost a málo zkušeností na cestě do Chebu často ovlivňovaly výsledky mého fotografování. Navzdory tomu však přesto vzniklo několik cenných historických snímků.”

Konvoj vyjel v devět hodin dopoledne a hranice překročil o hodinu později na silnici ze Schirdingu do Pomezí nad Ohří. V místě, které mělo podle americké vojenské mapy pro oblast Bayreuthu v měřítku 1:100 000 souřadnice P 242750, byla potom na stožár, který si příslušníci oddílu přivezli z Bavorska, vztyčena s vojenskými poctami československá vlajka. Čest vztyčit ji dostal tři dny před svými narozeninami nejstarší příslušník protiletadlové baterie, jednapadesátiletý rodák z Nezdic na Písecku rotný Jaroslav Květ.

Československá vlajka vystoupila na stožár a dojatí, za slzy se nestydící vojáci zpívali hymnu. Podle vzpomínek příslušníka oddílu desátníka Karla Misíka bylo na tomto místě „nebe nějak modřejší, tráva zelenější a voňavější a i ty sedmikrásky byly jinačí než jinde. Voněly domovem.” Sítkovi vojáci stáli na hranicích před Chebem, ale myšlenkami již byli v Praze…

V pondělí 6. května 1945, kdy se již v Praze urputně bojovalo na barikádách a americké jednotky na Chebsku při útoku na Karlovy Vary svedly poslední boje s nacisty, za které ještě zaplatily 11 padlými a nejméně 59 raněnými, bylo americkým velením rozhodnuto o přesunu Kombinovaného oddílu do Plzně.

Rozhodnutí k přesunu do Plzně přijali všichni příslušníci oddílu s nadějí, že se jim ještě poštěstí zúčastnit se osvobození Prahy. Vojáci Kombinovaného oddílu v Chebu však nemohli tušit, že místo ryze vojenských ohledů o konci války v Čechách budou rozhodovat politické plány Moskvy.

V úterý 7. května 1945 v 09.00 hod. Kombinovaný oddíl konečně opustil Cheb, aby se v novém přidělení k americké 2. pěší divizi přesunul do včera osvobozené Plzně, kam se dostal obloukem přes Bavorsko po trase Mitterteich- Tirschenreuth – Haid – Weidhaus – Rozvadov- Stříbro v pět hodin odpoledne. Nadšené přijetí v Plzni nijak nedokázalo zakrýt hořkost ze zjištění, že další cesta do Prahy není možná!

Po marném čekání na povolení cesty do Prahy, kterou válečný deník protiletadlové baterie charakterizuje slovy "Plzeň až na Smíchov - žádné jednotky - volno.", skončil oddíl svou válečnou anabazi druhý den v obci Kyšice, přestože se pplk. Sítek telefonicky spojil s bojující Prahou a pokoušel se přesvědčit americké velení v Plzni o nutnosti postupu na Prahu.

Vrchní velitel spojeneckých armád generál Eisenhower však respektoval striktní přání Stalina, že město osvobodí jeho armáda. Cesta do Prahy se tak příslušníkům oddílu poštěstila až po příchodu sovětských jednotek do hlavního města, kam se jako první dostal ve čtvrtek 10. květen 1945 jako štábní kapitán Pujman se svým řidičem rotným Ervínem Bellakem, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Oba se zúčastnili i uvítání členů vlády na letišti v Kbelích.

Druhého dne ráno 11. května v 10.00 vyrazil potom z Kyšic do Prahy i Kombinovaný oddíl (bez jedné čety, střežící německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan). Přes Rokycany a Beroun dorazil oddíl na hranice Prahy ve 14.00, kde je v Košířích uvítal zástupce velitele povstaleckého velitelství ”Bartoš” plk. gšt. Heřman. Po válce sice vzniklo mnoho legend o tom, že Kombinovaný oddíl dorazil do Prahy ještě před sovětskými jednotkami, ale válečný deník protiletadlové baterie, který psal přímo v květnu 1945 sám velitel baterie, hovoří jasně:

10. květen 1945

Štábní kapitán Pujman odjíždí ráno do Prahy, aby navázal spojení s vojenskými i civilními činiteli v hlavním městě. Zúčastňuje se jako zástupce Čsl. vojenské jednotky ze Západu slavnostního uvítání členů vlády na letišti v Kbelích. Rozmlouvá s generálem Kutlvašrem a generálplukovníkem Rybalkem o vstupu Čs. Kombinovaného oddílu do Prahy. Jednotka zůstává v Kyšicích.

Přijíždí delegace Národního výboru v Praze vedená kpt. Kudrnáčem s hlášením, že Národní výbor očekává příjezd jednotky do hlavního města a že všechna povolení pro příjezd jednotky do Prahy jsou vyřízena.

Jednotka vysílá do Prahy ubytovatele společně s delegací, která se večer vrací, a připravuje se na zítřejší přesun. Část jednotky v síle jedné čety střeží německé válečné zajatce v táboře jz. Rokycan.

11. květen 1945

V 10.00 hod. odjezd kolony z vesnice Kyšice. Před odjezdem rozloučil se pplk. Sítek rozhlasem místní obce s občany kyšickými a poděkoval jim za přijetí a pohostinství.

Osa pochodu: Kyšice-Rokycany-Beroun-Praha. Jednotka odjela do Prahy na výzvu kpt. Kudrnáče, člena Národního výboru v Praze.

Na hranicích Velké Prahy dojel kolonu pplk. Sítek, který tlumočil rozkaz amerického sboru v Plzni, že jednotka musí zůstat v prostoru Plzeň a nesmí přijeti do Prahy. Protože z technických důvodů nebylo možno chybu ihned napraviti, nařídil velitel jednotky ubytování v Praze na jednu noc.

Jednotka projela jako první část čs. zahraniční armády Košířemi, Smíchovem, přes most Legií, Národní třídu, Václavské náměstí, Ječnou ulici, Karlovo náměstí, Reslovou ulici a nábřeží zpět do Košíř.

Vozidla byla zaparkována na fotbalovém hřišti klubu "Lev Košíře" Na Cibulce. Mužstvo bylo ubytováno po domech v soukromých bytech. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele. Mužstvu dáno volno po provedení přípravy na další přesun.

12. květen 1945

V 10.30 hod. odjezd kolony z parkoviště na fotbalovém hřišti po ose pochodu Košíře-Beroun-Rokycany-Plzeň-Horní Bříza..."

V Praze byl oddíl ubytován po domech v soukromých bytech, zatímco podplukovník Sítek strávil první noc ve svobodné Praze v hotelu Alcron. Obyvatelstvo Košíř přijalo jednotku vřele, sovětské velení se však již předtím rozhodlo za horlivé spoluúčasti čs. generálů Ludvíka Svobody a Bohumila Bočka o odesílání Kombinovaného oddílu z Prahy zpět do amerického pásma, kam oddíl musel odjet již druhý den v půl jedenácté dopoledne.

Vraťme se nyní zpět k celé čs. obrněné brigádě. Ta dorazila na území republiky a do Plzně v pátek 18. května 1945. Jako první ten den z Bavorska vyrazil již v 04.30 hod. k hranicím motorizovaný prapor. Půl hodiny před ním vyrazil napřed malý předvoj, složený ze zástupců velení praporu, rotmistrů a mužstva, aby na hranicích vztyčil československou vlajku. Součástí tohoto předvoje byl i rotmistr František Schubert, který měl na hranicích troubit slavnostní pochod.

Čelo motopraporu hranice u Rozvadova překročilo deset minut po sedmé hodině dopoledne. Historický okamžik čítankové dimenze byl však všelijaký a leccos o něm prozrazuje i válečný deník motopraporu: "Je to divný pocit, který se dá těžko vyjádřit a vlastně si ani neuvědomujeme, že jsme doma..."

Vojáci se totiž ocitli na území, kde je zatím "vítaly" jen netečné tváře apatických „sudetských“ Němců. První Češi před Plzní je sice obdivovali - ale jako americké vojáky, kteří umí překvapivě dobře česky. Nikdo z mužů, kteří bojovali na francouzské frontě již v červnu 1940, bránili libyjský Tobruk v říjnu 1941 či byli v létě 1944 partyzány v italských horách, aby potom spolu u Dunkerque se několik měsíců v blátě a minových polích potýkali s neústupnými muži viceadmirála Frisia, netušil, že je ještě čekají mnohem nepříjemnější zážitky, které nebudou bohužel trvat pár prchavých okamžiků jako opojné okamžiky při slavnostní přehlídce brigády v Praze. Českou historii totiž ještě čekaly například kapitoly „únor 1948 a 50. léta“ či „srpen 1968 a husákovská normalizace“…

Jindřich Marek