Milada Horáková – oběť komunistické zvůle

Dne 31. května 1950 začal soudní proces s Miladou Horákovou zvaný dobově proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové. Patřil k největším a nejvýznamnějším vykonstruovaným politickým procesům v komunistickém Československu. Byl to jediný ze stovek politických procesů z doby po komunistickém převratu v únoru 1948, ve kterém byla k smrti odsouzena a následně popravena žena.

Milada Horáková se narodila na počátku minulého století na Královských Vinohradech. Její otec Čeněk Král pracoval jako obchodní zástupce firmy vyrábějící tužky. Byl stoupencem Masarykovy realistické strany a ve vlasteneckém duchu vychovával i svoje děti. Rodiče podporovali u dětí zájem o vzdělávání a veřejný život.

Horáková začala studovat dívčí reálné gymnázium v Korunní na Vinohradech. V roce 1918 na 1. máje se účastnila nepovolené protiválečné demonstrace a na základě udání byla ze školy vyloučena. Středoškolská studie dokončila na dívčím lyceu ve Slezské ulici v Praze, kde v roce 1921 odmaturovala. V tehdejší atmosféře nadšení pro novou republiku a touze pomáhat postiženým ze skončeného světového konfliktu, vstoupila do Československého červeného kříže. Zde se brzy seznámila i s jeho zakladatelkou a dcerou prezidenta republiky Alicí Masarykovou.

Pro další studium si zvolila Právnickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1926 také promovala. O rok později se provdala za Bohuslava Horáka, kterého poznala během studií. První zaměstnání našla na Ústředním sociálním úřadu hl. m. Prahy, který v té době vedl Petr Zenkl. Ten do značné míry ovlivnil její další směřování. V roce 1929 se stala členkou Československé strany národně socialistické, ačkoliv její těžiště činnosti bylo v nadstranické Ženské národní rady. Angažovala se ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě. Podílela se na tvorbě nového občanského zákoníku na částech o rodině a ženské rovnoprávnosti, který však jako celek nebyl schválen. Milada Horáková zastupovala české ženy i na mezinárodním fóru a při navazování styků s ženskými organizacemi v zahraničí cestovala do řady evropských zemí.

Její aktivita na sociálním poli nepolevovala ani ve třicátých letech poznamenaných nástupem nacismu v sousedním Německu. Pro Československo kritickém roce 1938 její činnost ještě zesílila. Po odstoupení pohraničí Německu napřela veškerou svou píli na zabezpečení rodin, které musely nedobrovolně odejít z okupovaného pohraničí. Organizovala zabezpečení jejich existence a připravovala plán rehabilitačních půjček pro ožebračené živnostníky.

Krátce před okupací musela opustit své místo na magistrátu a záhy po 15. březnu 1939 se zapojila do právnické skupiny, jež měla připravit podklady pro fungování odbojové organizace Politické ústředí. Později se stala členkou ústřední skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme. Současně organizovala pomoc rodinám zatčených odbojových pracovníků, získávala tajné informace a zařizovala konspirační byty.

Angažování Horákové v odbojových organizacích neušlo pozornosti pražského gestapa a dne 2. července 1940 byla spolu s manželem zatčena. Dva roky strávila ve vyšetřovací vazbě, během ní byla podrobena tvrdým výslechům. Další dva roky byla v Malé pevnosti v Terezíně a na podzim 1944 ji lidový soud odsoudil na osm let vězení. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.

Přestože se po válce a zažitých útrapách během věznění hodlala věnovat rodině, zapojila se aktivně do poválečného politického dění. Dne 14. října 1945 se stala poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Další významnou aktivitou bylo její členství ve Svazu osvobozených politických vězňů a rovněž usilovala o obnovení Ženské národní rady. Ministerstvo vnitra, v té době již pod silným vlivem komunistů, její obnovení odmítlo a místo ní vznikla Rada československých žen s ústředním tiskovým orgánem Vlasta.

Horáková působila v předsednictvu této organizace a často se dostávala do názorového střetu s dalšími v drtivé většině levicovými členkami tohoto orgánu. Podobně těžké střety sváděla i na parlamentní půdě, kde čelila demagogickým útokům Antonína Zápotockého na národně socialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu. Prosazovala stoprocentní dodržování zákonnosti v retribučních procesech a poukazovala na závažné přehmaty, které čerpala ze svého volebního kraje (Českobudějovický). V dalších parlamentních projevech se zabývala zahraničně-politickými otázkami. Zastávala názor, že Československo by se nemělo izolovat od ostatního světa a orientovat se výhradně na Sovětský svaz. Tím se často dostávala do rozporu s komunistickými poslanci.

Po demisi ministrů demokratických stran a následném komunistickém převratu začalo řádění akčních výborů Národní fronty ovládaných komunisty a první zatýkání známých politických osobností. Někteří přední národní socialisté i řada přátel Milady Horákové záhy po únoru emigrovala. Mezitím byla Horáková „vyakčněna“ z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se vzdala v den smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Rovněž byla konfrontována s těžko přijatelným přechodem řady jejích spolupracovníků do „obrozené“ Československé strany socialistické.

Přestože jí přátelé nabádali k emigraci, zůstala v republice a zapojila se do práce tzv. politické šestky a podílela se na organizaci tzv. vinařské schůzky, na níž se sešli představitelé sociální demokracie a lidovci působící ve skryté opozici. Tato schůzka upoutala pozornost Státní bezpečnosti, která ji považovala za počátek sjednocování „politické reakce“. Zatčena byla 27. září 1949 při cestě po řadových členech strany po Jihočeském kraji. StB si tuto cestu vyložila jako přípravu na její útěk z Československa. Její manžel nakonec skutečně emigroval.

Horáková mezitím podstupovala na Státní bezpečnosti řadu výslechů, které se ubíraly různými směry. Vyšetřovatelé zkoumali z čeho ji obvinit. Na základě výpovědí zatčených se postupně vyprofiloval jeden směr, podle kterého měl proběhnout proces s Miladou Horákovou a společníky původně připravovaný jako proces s tzv. Direktoriem. Šlo o diskreditaci stoupenců bývalých demokratických stran a politické emigrace. Demokratický odboj nesměl být souzen jako takový, ale jako špionážní expozitura imperialistických mocností v čele s USA. Z vlastenců a bývalých vězňů gestapa bylo potřeba „vyrobit“ válečné štváče a zrádce lidově demokratického zřízení.

Před Státním soudem stanulo 31. května 1950 třináct obžalovaných - osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé akce, a to v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a Jugoslávie. Podle prokurátora měli obžalovaní kalkulovat s vypuknutím světové války a měli proto vědomě oslabovat obranu ČSR. Tato koncepce odpovídala Gottwaldovým slovům z listopadu 1948, podle nichž se „poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem“.

Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných (Horáková, Přeučil, Buchal, Kleinerová) se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění. Proces probíhal devět dní; každý den po ukončení jednání se scházeli pracovníci Bezpečnosti s prokurátorem a hodnotili průběh procesu, přičemž se snažili odhadnout chování obviněných v dalších dnech i reakce veřejnosti na proces.

Proces byl totiž výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: „Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů.“

Občané této žádosti vyhověli (závodní výbory KSČ, výbory milicí KSČ, ale i některé uliční výbory). Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“. Do soudní síně tak vstoupil nový prvek - organizovaný hněv lidu. Záměrně zjitřené atmosféře pak odpovídaly i rozsudky, vynesené 8. června 1950: čtyři obžalovaní - Horáková, Buchal, Pecl a Kalandra- byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři - Kleinerová, Nestával, Hejda a Přeučil - k doživotnímu vězení a zbylých pět k vězení od 13 do 28 let.

Ač se všichni odvolali, rozsudek byl potvrzen a neuspěla ani žádost o milost, kterou podali odsouzení k trestu smrti prezidentu Klementu Gottwaldovi. Přestože světová veřejnost včetně známých vědců (A. Einstein, B. Russell) a umělců protestovala, K. Gottwald milost neudělil a nechal tak popravit i ženu, matku šestnáctileté dcery. Rozsudek byl vykonán 27. června 1950. Krátce poté se konaly tzv. následné procesy, které probíhaly i v dalších městech ČSR; v 35 procesech bylo souzeno 639 osob a uděleno 10 trestů smrti a 48 doživotních trestů.

Všech devět odsouzených k dlouholetým trestům strávilo ve vězení nejméně deset let; v roce 1960 byli po amnestii propuštěni F. Zemínová, A. Kleinerová a Z. Peška, roku 1962 J. Hejda a o rok později byli podmíněně propuštěni J. Nestával, F. Přeučil, B. Hostička a J. Křížek. V. Dundr zemřel ve vězení r. 1957.

Jan Šach