Osmdesáté druhé výročí nejslavnějších okamžiků Památníku osvobození

Letošní počátek července je příležitostí ke vzpomínce na 82. výročí slavnostního otevření Muzea Památníku osvobození v Praze na úpatí vrchu Vítkova. Šlo o jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách instituce, na níž dnes navazuje Vojenský historický ústav Praha. Prvním, kdo nové expozice tehdy spatřil, byl prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk.

Zbrusu nové muzejní ztvárnění dějin národního odboje obdrželo stálý charakter, a to na dlouhá léta, jak jeho tvůrci předpokládali. Vývoj, jenž předcházel významnému 2. červenci 1932, přibližují následující řádky.

Památník osvobození (PO) vznikl 29. října 1929 jako samostatný vojenský vědecký ústav. Prostřednictvím 3. (operačního) oddělení Hlavního štábu podléhal Ministerstvu národní obrany (MNO). Reprezentoval integrované archivní, muzejní a vědecké pracoviště, které odstranilo dřívější roztříštěné a v některých ohledech i zbytečně zdvojené činnosti a snahy jeho předchůdců. Podněty a iniciativy, jež usilovaly o zachování paměti a odkazu národního odboje, ale také o budoucí historiografické zpracování a muzejní prezentaci dějin vojenství, se objevily již velmi brzy po 28. říjnu 1918. Postupně vzniklo několik subjektů, jež se během 20. let oborově a organizačně vymezovaly.

Nejprve to byl Archiv národního odboje československého, který působil od 15. ledna 1919 při Zemském archivu v Praze. Tato instituce se specializovala na soustředění úředních dokumentů i písemností osobní povahy, jež dokumentovaly odboj ve všech jeho podobách a formách. Přitom se ale neopomíjely záznamy o českém a slovenského prožitku války pod vládou rakousko-uherského císařství. Uloženy zde měly být také písemnosti čs. legií a dokumentace politického vedení národního odboje.

Na jaře téhož roku začal pracovat Památník odboje s podtitulem umělecký sbor při MNO. Jeho iniciátory byli významní představitelé české kultury a umělecké tvorby, z nichž lze jmenovat Josefa Gočára, Julia Zeyera, Josefa Svatopluka Machara či Jaroslava Kvapila. Svůj cíl Památník odboje spatřoval ve vybudování monumentálního památníku zápasu za státní a národní samostatnost, jenž měl kromě tématicky vhodných uměleckých děl shromažďovat muzejní a písemné památky především zahraničního vojenského odboje. Během 20. let se věnoval správě a zpracování příslušných písemností, vybudoval několik muzejních expozic a realizoval řadu edičních projektů.

V roce 1920 vznikl Archiv MNO, vystupující od roku 1924 pod názvem Vojenský archiv Republiky československé (RČS). V roce 1926 se spojil s Vojenským muzeem RČS, které původně založil a od roku 1920 rozvíjel Vojenský ústav vědecký. Instituce, označená jako Vojenský archiv a muzeum RČS, se konstituovala jako ryze resortní ústav MNO. Specializovala se na archivní a muzejní dokumentaci vývoje vojenství před rokem 1918 i po něm, což znamená, že do své správy získávala jak materiál rakousko-uherského původu, tak i písemné doklady a exponáty, vypovídající o počátcích čs. armády na území vlastního státu.

Vývoj během 20. let spěl k utvoření jednoho pracoviště, kde by byly zastoupeny činnosti všech uvedených institucí. Jednání na úrovni MNO završilo rozhodnutí tuto myšlenku uskutečnit. Na Vrchu Vítkově proto začal od roku 1927 vznikat komplex mauzolea, pantheonu a jezdecké sochy Jana Žižky jako monumentálního památníku boje za státní a národní samostatnost. Na úpatí Vítkova se realizoval areál tří budov (archiv, muzeum, správní budova). Autorem obou součástí jednoho architektonického celku byl architekt Jan Zázvorka. O zdar celého záměru se významně zasloužil Sbor pro vybudování Památníku národního osvobození, který byl ustaven v roce 1926.

Řízením jednotného Památníku osvobození byl pověřen generál Rudolf Medek, český prozaik a básník, dříve ředitel Památníku odboje. Rozsah úkolů nové instituce byl značný. Šlo o tvorbu sbírek a péče o památky a dokumenty archivního a muzejního charakteru, které dokládaly čs. boj za svobodu ve světové válce. Využívaly se jednak jako podklad vědeckého studia dějin národního osvobození a také jako významný prostředek národní výchovy v duchu myšlenkového a mravního odkazu osvobozeneckého hnutí.

Dále se podporoval výzkum dějin osvobození publikováním hodnotných historických studií a budováním knihovny, která měla obsáhnout veškerou literaturu o osvobozenecké revoluci, o počátcích samostatného státu a také nejdůležitější odbornou literární produkci o světové válce.

Třetí poslání spočívalo v soustřeďování a péči o archivní i muzejní materiál, jenž se týkal historie vojenství na území meziválečného čs. státu. Z toho vyplýval úkol vydávat prameny a studie k jeho dějinám. Stejně tak se měly zpracovávat vojensko-historické studie, které by si kladly za cíl poznávat novodobé dějiny vojenství.

Během deseti let své existence se Památník osvobození musel vyrovnávat s řadou obtíží vnitřního charakteru i s vnějšími překážkami. Je však pozoruhodné, že náročné sloučení několika rozdílně organizovaných a vedených institucí do jednoho celku nezpůsobilo závažnější nedostatky. Památník osvobození si vybudoval obecné uznání působivostí svých muzejních expozic, ediční činností i prostřednictvím dalších forem odborného i populárně-naučného veřejného působení. Stále intenzivněji oslovoval nejširší vrstvy společnosti. Právě v tom tkvěla podstata jeho významné celospolečenské funkce. Její cena rostla s tím, jak ve 30. letech stoupalo vnější ohrožení Československé republiky. Tím vytvořil hodnotný vklad do široce sdíleného odhodlání bránit vlast odkazem na ideje národního odboje, jehož paměť trvale uchovával.

Jedním z nejvýznamnějších okamžiků života Památníku osvobození se stala vernisáž stálé expozice Muzea Památníku osvobození v budově na úpatí vrchu Vítkova. Výjimečnost této události byla dána faktem, že zbrusu nové a komplexní muzejní ztvárnění národního odboje otevřela osobnost nejpovolanější, prezident republiky Tomáš Garrigue Masaryk. Datum byl zvolen plně v souladu s posláním instituce a s náplní expozice. Památným datem se stal 2. červenec 1932, den 15. výročí proslulého bojového vystoupení Čs. střelecké brigády u Zborova. Otevření Muzea Památníku osvobození předcházela necelá dvě léta náročných a intenzivních příprav.

První organizační skupina (čs. zahraniční vojska) III. muzejního oddělení PO zahájila práce na zpřístupnění muzejních a výtvarných památek i dokumentů osvobozeneckého zápasu z let světové války v roce 1930. Na prvním místě se zpracovával ideový rozvrh uspořádání expozice. Podle něho byl proveden plán půdorysného rozvržení výstavních místností. To bylo určující pro stanovení velikosti expoziční plochy v jednotlivých oddílech, počet vitrín apod. Návrh posoudila muzejní komise, která jej předala k realizaci architektu J. Zázvorkovi jako podklad k definitivnímu návrhu na vnitřní úpravu muzea.

Rozsáhlá expozice byla rozprostřena do deseti sálů obou pater muzejní budovy, v nichž se nacházelo celkem 42 oddělení, funkčně kombinujících chronologickou a věcnou metodu zobrazení. Dvě dvorany, jedna v přízemí a druhá v patře, získaly charakter reprezentativních prostor. V přízemí zdobila prostor velká okna s výjevy ze života čs. legionářů, jež byly vytvořeny podle návrhů Aloise Bílka katedrální technikou v jednobarevném skle. Na stěně vlevo byl místěn figurální reliéf, představující „Zrození svobody“, tesaný do kararského mramoru Otakarem Španielem.

Od poloviny 30. let se uprostřed prostoru nacházela bronzová busta prezidenta republiky E. Beneše od Karla Babky. V ohybu schodiště do patra byla po celé délce stěny zasazena bronzová deska se symbolickými reliéfy stavby Muzea Památníku osvobození a s historickými údaji. Tuto část výzdoby ztvárnili J. Krepčík a J. J. Novák. Na oknech horní haly byly zobrazeny další barevně provedené válečné scény ze života čs. dobrovolnických jednotek v Rusku, Francii a v Itálii také podle návrhů Al. Bílka. Naproti schodišti před čelní stěnou byla instalována bronzová socha prezidenta T. G. Masaryka od Jana Štursy. Uprostřed volného prostoru se nacházel okrouhlý stůl s intarziemi ze vzácných dřevin, které nesly názvy významných bojišť čs. dobrovolníků. Tento kus byl zhotoven podle návrhu arch. Zázvorky.

Spolehlivá data o množství návštěvníků, kteří zhlédli Muzeum Památníku osvobození, jsou k dispozici pro léta 1934‒1938. Expozice si v té době prohlédlo bezmála 350 600 osob. Rekordní počet návštěv zaznamenal rok 1938. Muzeem prošlo téměř 117 000 návštěvníků.

Muzeum na Vítkově zaujímalo nejvýznamnější místo v expozičních aktivitách Památníku osvobození. Do budoucna ale nemělo zůstat pouze u něj. Pro karlínskou Invalidovnu se koncipovala expozice soudobého vojenství, jež měla podat přehled o vývoji čs. branné moci od jejích počátků. K tomu se přidružovalo muzejní ztvárnění vývoje vojenství na teritoriu Československé republiky před rokem 1918 ve funkci úvodu do jednotlivých tematických oblastí. Tyto perspektivní a koncepčně ucelené záměry však zanikly ve víru událostí let 1938 a 1939. S příchodem německých nacistů v březnu 1939 nastalo šestileté období znesvěcení této celospolečensky významné instituce.

 Karel Straka