Černé stránky české historie: osudy západních parašutistů po roce 1948

Je to jedna ze smutných kapitol české moderní historie. Vojáci, kteří bojovali za druhé světové války za svobodu svého národa, byli po roce 1948 pronásledováni, vězněni a mučeni. Osudy československých parašutistů z Velké Británie po roce 1945 nyní zevrubně zpracoval ve své knize Horší než doba války... historik Vojenského historického ústavu Praha Jiří Plachý.

Kniha „Horší než doba války...“ s podtitulem „Osudy parašutistů z Velké Británie v poúnorovém Československu“ vyšla před prázdninami a vydalo ji chebské nakladatelství Svět křídel. Práce je věnována osudům bývalých příslušníků československé zahraniční armády ve Velké Británii, kteří byli v letech 2. světové války vysazeni za nepřátelskými liniemi, nebo se s nimi pro takové poslání počítalo, a kteří se dožili konce války. Celkem šlo o 67 mužů.

Text knihy je rozdělen do tří tematických celků. V prvním se autor nejprve zabývá začleněním bývalých parašutistů do civilní společnosti v letech 1945–1948. Zvláštní pozornost je věnována těm, kteří se rozhodli zůstat jako vojáci z povolání v mírové československé armádě, sloužili v řadách bezpečnostních složek, byli zaměstnáni na Ministerstvu zahraničních věcí nebo vstoupili do politiky. Pozornost je také věnována procesu se dvěma zrádci, popravenými v roce 1947, ale i vyšetřování těch, kteří se osvobození dočkali v německém zajetí.

Druhá část knihy sleduje změny, k nimž došlo po komunistickém převratu v únoru 1948. Více než dvě desítky parašutistů na něj reagovaly odchodem do nového exilu. Ti, kteří zůstali, byli v následujících letech vystaveni nejrůznější perzekuci – téměř všichni byli postiženi v oblasti mimosoudní, ať už šlo o ztrátu kvalifikovaného zaměstnání, sociálního statusu, vojenských hodností, o majetkové újmy, omezení osobní svobody nezákonnou vazbou nebo internací v táboře nucených prací atd. V dalších případech pak šlo o politicky motivované soudní postihy, především na přelomu 40. a 50. let 20. století.

Dále je popsána cesta od naprosté společenské nivelizace parašutistů k postupné a pozvolné soudní, mimosoudní a společenské rehabilitaci v 60. letech, a především pak po roce 1989.

Poslední část knihy je věnována „zájmu“ komunistických tajných služeb o bývalé parašutisty, který začal v podstatě bezprostředně po skončení války a trval až do pádu komunistického režimu. Na závěr jsou připojeny exkurzy věnované osudům příslušníků výsadkových skupin amerického OSS, sudetoněmeckých a židovských výsadků a parašutistům polské zahraniční armády z Velké Británie.

Přinášíme nyní sumarizující a informačně vysoce přínosný Závěr knihy, ve kterém Jiří Plachý píše:

„V obecné rovině lze konstatovat, že poválečná společnost nabídla většině bývalých parašutistů ze Západu výchozí společenské postavení, odpovídající jejich odbojovým zásluhám. Ti, kteří prošli bojovým nasazením a zůstali v armádě, dosáhli bez ohledu na své civilní vzdělání důstojnických hodností. Krátce po skončení války byli několikrát za sebou povýšeni. Bývalí vojáci z povolání, nebo ti, kteří byli důstojníky již před odchodem do akce, postoupili až do hodnostní kategorie vyšších důstojníků a většina z nich byla dříve či později povolána ke studiu na prestižní Vysoké škole válečné. Zásluhy všech, kteří prošli akcí, pak byly odměněny často kompletními kolekcemi čs. válečných vyznamenání (Československý válečný kříž 1939, Čs. medaile Za chrabrost, Čs. medaile Za zásluhy I. a II. stupně a obligatorní Čs. vojenská pamětní medaile se štítky příslušných bojišť). První dvě vyznamenání byla některým udělena opakovaně.

To však platí především pro první poválečné měsíce, v pozdější době lze pozorovat jisté zpomalení dalšího povyšovacího procesu, což lze na jedné straně přičíst na vrub toho, že bývalí parašutisté dosáhli v danou chvíli maxima, na straně druhé je v některých případech patrný vzrůstající vliv komunisty ovládaného Obranného zpravodajství (např. u nerealizovaných nebo pozdržených návrhů na povýšení Josefa Pojara nebo Jaromíra Nechanského aj.). Bývalí parašutisté také velmi negativně vnímali, že z pravidel, které pro ně byly nepřekonatelné, existují výjimky ve prospěch některých příslušníků vojenských jednotek ze SSSR nebo příslušníků domácího odboje, jejichž skutečné bojové zásluhy byly velmi často značně diskutabilní.

Jako diskriminační však lze bez pochyby označit praxi, kdy do armády nebyli přijímání bývalí parašutisté, kteří přežili německé zajetí, byť úspěšně prošli očišťovacím řízením. Zcela zbytečné a necitelné pak bylo to, že někteří z nich strávili řadu měsíců ve vyšetřovací vazbě spolu se skutečnými zrádci a kolaboranty. Před soudem nakonec stanuli pouze dva – Karel Čurda a Viliam Gerik. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a v dubnu 1947 popraveni, přičemž adekvátnost trestu u Viliama Gerika je dodnes předmětem diskusí. Pozoruhodná je také praxe souzení západních vojáků před retribučními soudy za zvýšené pozornosti médií, zatímco na případy selhání vojáků z východní jednotky bylo v podstatě uvaleno informační embargo.

Co se týče vztahu západních parašutistů k politickému systému Třetí republiky, lze konstatovat, že jej naprostá většina (byť v některých případech s výhradami) akceptovala. Všichni bývalí parašutisté se po válce vrátili do Československa, přestože měli, stejně jako jiní čs. zahraniční vojáci ze Západu, možnost požádat o demobilizaci do ciziny. Bez problémů akceptovali také systém čtyř politických stran a řada do některé z nich také vstoupila. Překvapivý je poměrně vysoký počet těch, kteří se stali členy sociálně demokratické strany. Mnozí byli také přívrženci nebo členy národně socialistické strany. Také mezi západními parašutisty bychom našli několik předúnorových členů KSČ, nicméně jejich počet zaostával za dvěma předchozími stranami. Členství v ČSL, jediné nesocialistické straně, bylo naopak zcela výjimečné. To dokazuje mimo jiné to, že většina politicky uvažujících parašutistů se klonila k nekomunistické levici. V žádném případě nešlo o nějaké sluhy reakce, bojujících za návrat předmnichovských poměrů, jak se je později snažila vykreslit poúnorová propaganda. Aktivní politikou se však zabýval jen málokdo. Je zaznamenáno angažování několika z nich na regionální úrovni. Jedinou výjimkou v tomto směru byl Antonín Bartoš, který se stal poslancem za národně socialistickou stranu a mandát vykonával až do února 1948.

Téměř tři pětiny bývalých parašutistů demobilizovalo z armády a odešlo do civilního života. Někteří využili možnosti získat přednostně do národní správy zabavený nepřátelský majetek (především drobné živnosti). Pět bývalých radistů nastoupilo do služeb Ministerstva zahraničních věcí, další si našli úřednická místa, jiní začali podnikat. Je zajímavé, že mnozí se ani nesnažili využít nějakých výhod, které by pro sebe jako zasloužilí odbojáři mohli získat a vrátili se ke svým předválečným profesím nebo dokonce ke stejným zaměstnavatelům.

Únorový převrat v roce 1948 znamenal velmi silný zásah do osudů všech bývalých parašutistů ze Západu. Jeho důsledky měly také na jednotlivce rychlejší dopad, než u ostatních skupin obyvatelstva. V armádě došlo k prvním postihům (čistka na Vysoké škole válečné) již několik hodin po převratu. Většina bývalých parašutistů – vojáků z povolání byla do konce roku 1949 vyhozena z armády a nacházela se ve vazbě, ve výkonu trestu, v táboře nucených prací nebo za hranicemi. Jedinou výjimku představovalo výsadkové vojsko, které se zatím bez západních vojáků, kteří v něm působili jako instruktoři, nemohlo obejít. Tento stav pominul během roku 1951, kdy byla do civilu propuštěna poslední trojice důstojníků se zkušenostmi západních výsadkářů. V armádě zůstal poslední – mjr. Rudolf Novotný, který však v prosinci 1953 předčasně zemřel. Stejná situace byla i na jiných exponovaných místech (Ministerstvo zahraničních věcí, SNB apod.).

Většina parašutistů, kteří se rozhodli po únorových událostech opustit znovu vlast, s realizací svého rozhodnutí příliš neotálela. Možnosti nevrátit se využili v podstatě všichni bývalí parašutisté, kteří se v té době nacházeli legálně v zahraničí. Přes „zelenou hranici“ je následovala řada dalších, někteří doslova jen pár hodin po převratu (Václav Knotek, Antonín Bartoš). V letech 1948–1950 se útěk podařil celkem jednadvaceti. V zahraničí se tak ocitl každý třetí bývalý výsadkář. Je zajímavé, kolik z nich se zapojilo do třetího zahraničního odboje. Přestože v tomto ohledu nejsou k dispozici přesná čísla, zapojil se do zpravodajských aktivit Západu při nejmenším František Bogataj, Antonín Bartoš, Jiří Štokman, Imrich Eröss, Tomáš Býček, Pavel Hromek a další. Václav Knotek, který se se zpravodajským posláním vrátil v červnu 1948, se krátce po zatčení otrávil. Tomáš Býček několikrát přešel hranici jako agent-chodec. Přes hranice chodil zřejmě i Hromek. Bogataj s Bartošem a Erössem vedli výcvik agentů v Německu a Rakousku. Od poloviny 50. let, v souvislosti se změnou způsobu práce západních tajných služeb odcházeli i oni „do civilu“ a většinou emigrovali do třetích států.

Bývalí parašutisté žili většinou v anglosaských zemích (Velká Británie, Kanada, USA, Austrálie). V exilu museli začít znovu od nuly – jejich válečné zásluhy jim zde nebyly nic platné, ani se jim nezapočítávala léta strávená ve službách československého státu. Karel Tichý, kterému režim povolil v roce 1964, po té, co dosáhl hranice důchodového věku, legální vystěhování do Francie, tam musel ještě dalších patnáct let chodit do práce. Přesto ještě do konce 60. let odešli do exilu další tři bývalí parašutisté. Jejich celkový počet se tak zvýšil na 25. Do vlasti se před rokem 1989 vrátil pouze jeden.

Naproti tomu je patrné, že část z těch, kteří se rozhodli v republice zůstat, byla ochotná s režimem uzavřít jistý druh kompromisu. Většinou spočíval ve vstupu do KSČ, který považovali za dostatečný projev loajality především vojáci z povolání, resp. státní zaměstnanci. Symptomatické pro tuto dobu je to, že část z těchto přihlášek nebyla přijata (resp. se ztratila), o čemž nebyli žadatelé vůbec nijak informováni. To, že samotný vstup do komunistické strany samozřejmě neznamenal vůbec nic a v některých případech byl po zatčení považován spíše za přitěžující okolnost, je věc vedlejší. V této souvislosti se nabízí otázka, do jaké míry je toto gesto projevem nějakého morálního selhání. Domnívám se, že tak jednoznačný odsudek zřejmě není na místě. Západní parašutisté patřili k primárně ohroženým skupinám obyvatelstva, což většina z nich podvědomě cítila. Ne všichni byli v situaci, kdy by pro ně byl východiskem nový odchod do exilu. Podobný trend lze ostatně vypozorovat napříč celou armádou – i u vojáků, kteří s komunisty vnitřně nesouhlasili, převládal názor, že armáda má zůstat nepolitická. Nový režim považovali za dočasný a požadavek vstupu do KSČ chápali jako formalitu, která nic nevypovídá o jejich skutečném přesvědčení, a která ani nebude mít praktický vliv na výkon jejich služby.

Za povšimnutí však stojí to, že v podstatě žádný parašutista z těch, kteří zůstali ve vlasti, snad s velmi specifickou výjimkou mjr. Jaromíra Nechanského, se (na rozdíl od těch, co odešli za hranice) aktivně neangažoval v protikomunistickém odboji. Pokud byli zatčeni, jejich protistátní činnost byla buď výsledkem provokací nebo značně extenzivního výkladu vyšetřovatelů OBZ a StB.

Postih bývalých parašutistů se po únoru 1948 odehrával v podstatě ve dvou rovinách – soudní a mimosoudní. Jedna z rovin mimosoudního postihu, zřejmě nejrozšířenější, byla již zmíněna. Postih v zaměstnání, ve formě znemožnění výkonu jistých druhů profesí, se týkal většiny z bývalých parašutistů. Jejich společenská nivelizace pokračovala – postupně byli zbaveni národních správ a jen nemnozí se vyhnuli zařazení do dělnických profesí. K nekvalifikované manuální práci byli automaticky „odsouzeni“ také ti, kteří se do civilního života vraceli z výkonu trestu nebo z táborů nucených prací. Tento stav se jen pomalu měnil k lepšímu – až do poloviny 60. let bránily postupu do lepšího pracovního zařazení u řady z nich negativní kádrové posudky, vystavené často vojenskými úřady nebo upozornění StB o jejich „nespolehlivosti“. Kádrový postih se také velmi často vztahoval i na rodinné příslušníky parašutistů – manželky a děti.

Další kategorií mimosoudního postihu bylo např. zbavení vojenské hodnosti. I když se to může zdát jako – v kontextu doby – méně bolestná záležitost, řada parašutistů ji vnímala velmi intenzivně. Vojenská hodnost byla často jediným viditelným oceněním jejich odbojových zásluh. Její odejmutí, provázené navíc propagandistickými výpady a osočováním na ně mělo velmi depresivní vliv. K jiným formám perzekuce patřilo například i několikaměsíční zatčení a vyšetřovací vazba, po níž následovalo propuštění na svobodu.

Stále ještě na bázi mimosoudního postihu, avšak s aspekty zbavení osobní osoby srovnatelnými s výkonem trestu, bylo odeslání do internačního tábora. TNP vznikly na základě zákona přijatého v říjnu 1948 a existovaly až do roku 1954. Pobyt v nich přikazovaly správní orgány a ty také rozhodovaly o případném propuštění. Pro bývalé důstojníky československé armády byl určen TNP na hradě Mírov, kde již rozdíly mezi táborem a vězením byly skutečně nezřetelné. Na Mírově byli internováni mimo jiné také tři bývalí parašutisté – Břetislav Chrastina (od listopadu 1949), Karel Tichý (od ledna 1950) a Jan Zemek (od května 1950). Všichni zde setrvali do roku 1951, Chrastina se Zemkem byli propuštěni až po zrušení tábora v červenci, Tichý jen o několik týdnů dříve. V TNP ve Všebořicích (dnes součást Ústí nad Labem) byl dalších osm měsíců po té, co si odpykal trest, uložený mu Státním soudem ve vykonstruovaném procesu, internován Jaroslav Klemeš.

Prokurátorem libovolně prodlužovaná vyšetřovací vazba, v praxi neomezeně dlouhý pobyt v TNP nebo např. možnost povolání na mimořádné (a opět časově neohraničené) vojenské cvičení k útvarům pomocných technických praporů byly instituty, které koncem čtyřicátých a v první polovině padesátých let zvyšovaly právní nejistotu občanů a pomáhaly komunistickému režimu k plnému zastrašení a ovládnutí československé společnosti. Již v té době však zaznívaly hlasy, že právní základ, na němž stojí, není zcela v souladu s československým právním řádem (tedy s normami vyšší právní síly) a je v podstatě nezákonný. Po smrti Stalina a Gottwalda se tyto formy represe staly již v podstatě neudržitelnými a krátce na to od nich bylo v tichosti upuštěno (PTP i TNP byly zrušeny v roce 1954).

Za pomyslný „vrchol“ poúnorové perzekuce je možné označit odsouzení a následný výkon trestu. Tomuto postihu byl vystaven každý třetí příslušník realizovaných výsadků, který zůstal po únorovém převratu v Československu. Celkem tedy deset. Postih příslušníků nerealizovaných výsadků byl, stejně tak jako v jiných kategoriích, výrazně nižší. Odsouzen byl pouze Jan Štursa (z celkem 14 výsadkářů, kteří zůstali v ČSR). Naprostá většina z nich (osm) se ocitla před Státním soudem, speciálně zřízeným v říjnu 1948 pro souzení deliktů podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky. Ten se záhy stal symbolem pro nezákonnou soudní perzekuci skutečných i domnělých odpůrců nového režimu. Státní soud byl znám především díky vysokým rozsudkům, s nimiž odcházeli téměř všichni, kteří se před něj dostali. Proto je značně překvapivé, že celkem pět z výše zmíněných osmi bývalých parašutistů bylo odsouzena k trestům na svobodě do deseti let. Pouze Rudolf Pernický a Josef Pojar dostali tresty dlouhodobé (dvacet let a doživotí). Nejtragičtějším případem byl ovšam Jaromír Nechanský, který byl 22. dubna 1950 odsouzen k trestu smrti a krátce na to popraven. Kromě Václava Knotka, který spáchal sebevraždu krátce po zatčení, to byla v podstatě jediná přímá oběť na životech z řad bývalých výsadkářů.

U některých dalších je však možné spekulovat, nakolik se pobyt ve vězení negativně podepsal na jejich zdraví a měl podíl na jejich předčasné smrti. (Např. František Široký zemřel již v roce 1965 ve věku 53 let.) To ostatně neplatí jen o vězněných – poválečné obviňování, které skončilo tajným zatčením a následným permanentním nucením ke spolupráci s StB se jistě negativně podepsalo i na zdraví Stanislava Zuvače. Ten zemřel ve stejném věku jako Široký v roce 1962.

Vraťme se však k průběhu procesů – postih parašutistů se koncentroval především do prvních měsíců po únorových událostech. Prvním zatčeným byl již počátkem dubna 1948 Josef Pojar. Do konce roku skončil ve vazbě ještě Jan Štursa (říjen) a Rudolf Pernický (listopad 1948). V roce 1949 je pak následovali další – Čestmír Šikola (duben), Jaromír Nechanský, František Široký, Jaroslav Klemeš (všichni tři v září), Jan Bartejs (říjen) a Rudolf Krzák (listopad 1949). Nápadný byl vysoký počet vojáků z povolání mezi zatčenými (šest). Civilisty byli pouze Štursa, Široký a Bartejs. Případy některých spolu navzájem souvisely. Pernický byl zatčen krátce po Štursovi v souvislosti s údajnými úvahami o zapojení se do odbojové činnosti a pomoci sovětskému dezertérovi kpt. Fljaginovi. V jedné ze skupin vybudovaných Jaromírem Nechanským a Veleslavem Wahlem byl údajně zapojen i František Široký. Jeho účast však byla více než diskutabilní. Do Nechanského procesu měl být přiřazen také bývalý radiotelegrafista skupiny PLATINUM-PEWTER Jaroslav Klemeš. Teprve když vyšetřovatelé zjistili, že se s Nechanským od konce války prakticky nestýkal, byl „začleněn“ do procesu s velitelem výsadkového vojska brigádním generálem Karlem Palečkem. Ten byl zatčen v listopadu 1949, spolu se svým náčelníkem štábu pplk. gšt. Rudolfem Krzákem. Jejich odsouzením v prosinci 1950 do jisté míry kulminovala vlna procesů proti bývalým západním výsadkářům.

„Trestná“ činnost Palečka, Krzáka, Klemeše a Jana Bartejse, který k nim byl také „přičleněn“ byla totiž i na svoji dobu značně absurdní. OBZ je obvinila mimo jiné z toho, že již v říjnu 1945 připravovali státní převrat (!). Státní soud sice všechny poslušně uznal vinnými v rozsahu obžaloby, nicméně vyslovil relativně mírné tresty (Paleček s Krzákem devět let, Bartejs tři roky a Klemeš dva roky). Paleček s Krzákem se proti rozsudku odvolali. Právě v době, kdy čekali na druhoinstanční proces, byli zatčeni generálové Reicin a Musil. Následně bylo rozhodnuto, že odsouzených v procesu s „velením výsadkového vojska“ bude použito k dokumentaci nezákonných metod, které OBZ pod vedením obou generálů používalo. Důsledkem tohoto rozhodnutí bylo zproštění obžaloby u generála Palečka a překvalifikování činnosti a vyslovení nižšího trestu, odpykaného již vazbou u pplk. Krzáka.

Institut odvolání byl jinak ovšem zcela formální – Nejvyšší soud většinou jen potvrzoval rozsudky vynesené Státním soudem. O výši trestů se u „závažnějších“ případů ostatně nerozhodovalo u soudu, ale na půdě různých stranických orgánů dávno před zahájením procesu.

Jistou výjimku z výše uvedených případů představoval Čestmír Šikola, zatčený na jaře 1949 za to, že neoznámil setkání s agentem-chodcem, kterého za ním poslal jeho bývalý velitel Antonín Bartoš. Nebyl souzen státním, ale vojenským soudem. Také on „vyvázl“ s poměrně nízkým trestem dvou a půl roku, který si celý odpykal.

V roce 1952 byl k podmíněnému trestu odsouzen vojenským soudem i Jan Vavrda. Jeho zatčením a několikaměsíční vyšetřovací vazbou byla definitivně dokončena čistka ve výsadkovém vojsku. Právě Vavrda, spolu s Josefem Černotou a Jaroslavem Pešánem byli posledními vysazenými parašutisty, kteří působili jako instruktoři u výsadkových jednotek. Všichni tři byli nuceni v průběhu jara a léta 1951 armádu opustit.

Úplně posledním odsouzeným parašutistou byl na samém konci 50. let Karel Tichý. Byl zatčen v září 1958 a souzen ve skupině bývalých sokolských činovníků, kteří se scházeli ke společným výletům i po rozehnání sokolské organizace. StB z nich vytvořila „ilegální vedení Podbělohorské župy“. Tichý byl odsouzen ke třem rokům vězení. Na svobodu se dostal až díky květnové amnestii v roce 1960. Společně s ním na svobodu po více než dvanácti letech propustili i Rudolfa Pernického. Ostatní parašutisté byli díky nižším trestům, k nimž byli odsouzeni, propuštěni již v průběhu 50. let. Josef Pojar se na svobodu dostal v roce 1956, po té, co justiční orgány zjistily, že jeho odchod do zahraničí, při němž byl zatčen, vyprovokoval od začátku do konce agent OBZ Klement Hlásenský, také bývalý parašutista a fanatický člen KSČ.

Je třeba konstatovat, že kromě Čestmíra Šikoly, Rudolfa Krzáka a samozřejmě Jaromíra Nechanského strávili všichni bývalí parašutisté větší či menší část svého trestu v některém z uranových lágrů na Jáchymovsku nebo na Příbramsku.

Jejich cesta ke společenské, profesní a především soudní rehabilitaci byla podstatně delší, než cesta k naprosté společenské nivelizaci v poúnorové době. Teprve částečná liberalizace politického režimu v 60. letech umožnila, aby po letech strávených v nekvalifikovaných dělnických profesích zaujala většina bývalých parašutistů poněkud zodpovědnější místo, které více odpovídalo jejich schopnostem a dovednostem. V letech 1964–1965 se řada z nich dočkala také rehabilitace ze strany armády – byly jim vraceny vojenské hodnosti, někteří byli povýšeni a vyznamenáni. Částečného odškodnění se také dočkaly oběti nezákonné internace v TNP.

Během „Pražského jara“ v roce 1968 byli dva bývalí parašutisté, Jan Vavrda a Rudolf Krzák, povoláni zpět do služby v armádě a přiděleni ke službě v Rehabilitační komisi MNO. Naděje na dokončení vojenských rehabilitací však zmařila nastupující normalizace. V roce 1970 byl plk. Rudolf Krzák poslán do penze a pplk. Janu Vavrdovi bylo po rozehnání komise v témže roce povoleno dosloužit v podřadných funkcích. Naposledy byl náčelníkem vojenské zotavovny v jihomoravské Bíteši. O soudní rehabilitaci se v tomto období pokoušela řada odsouzených. Úspěšní však byli pouze dva – Jaroslav Klemeš v květnu 1968 a v prosinci 1969 Jan Vavrda.

Výrazný posun představovala také částečná společenská rehabilitace západního odboje obecně a výsadkových skupin ze Západu zvlášť. Ještě na samém počátku 60. let vycházely publikace, které o parašutistech psaly jako o agentech imperialistů, opilcích, zbabělcích a dokonce agentech Gestapa. Na konci této dekády již šlo o seriózní téma pro historiky nejnovějších dějin, o němž byla napsána řada podnětných textů, které výrazným způsobem posunuly tehdejší poznání o této problematice. Nástup normalizace znamenal ovšem stagnaci také v tomto směru. Téma západních paravýsadků nepatřilo mezi zakázané, nicméně texty o nich vycházely jen velmi zřídka, a to většinou v marginálních nízkonákladových publikacích, navíc často jen s regionálním dosahem. Byly také samozřejmě mnohem víc ideologicky deformovány, než texty, které mohly vyjít okolo roku 1968. Teprve samotný konec 80. let přinesl v tomto směru alespoň částečný pokrok.

Zásadní změnu do života bývalých západních parašutistů přinesl až listopad 1989. V průběhu let 1990–1991 byli rehabilitováni zřejmě všichni odsouzení, s výjimkou Rudolfa Krzáka, který si o rehabilitaci nepožádal. Josef Pojar „dostal“ zbytkový trest ve výši čtyř měsíců, který byl zrušen až po novelizaci rehabilitačního zákona (a ovšem také po jeho smrti) v roce 1993. Již v červnu 1990 proběhlo první kolo „rezortních“ rehabilitací v armádě. Při něm byly plošně vráceny hodnosti perzekvovaným účastníkům západního zahraničního odboje a zároveň byli povýšeni (někteří i o několik stupňů) do hodností vyšších. Tento trend pokračoval i v následujících letech. Logické završení této oblasti rehabilitací se však postupně zvrhlo na bezkoncepční závody, jejichž cílem se pro řadu veteránů stalo co nejrychlejší dosažení jmenování do generálské hodnosti. V současné době jsme tak svědky, že velitelé skupin, předváleční důstojníci, absolventi Vysoké školy válečné, byli hodnostně „předhoněni“ svými bývalými podřízenými, válečnými poddůstojníky, bez patřičného vojenského vzdělání, což lze označit za poněkud nešťastné.

V roce 1992 se v české společnosti ve formě tzv. Cibulkových seznamů objevil závažný fenomén, který se týká i některých bývalých západních parašutistů, a tím je spolupráce s tajnou politickou policií komunistického režimu. Především na různých webových portálech je dnes možné najít tematické seznamy známých osobnosti (seznam západních parašutistů nevyjímaje), které StB vedla v registrech svých tajných spolupracovníků. K tomu je třeba poznamenat, že parašutisté se více než kdokoliv jiný, museli již od konce války vyrovnat s nevítanou pozorností všech možných československých tajných služeb. Ve druhé polovině 40. let to bylo především OBZ, které postupně vystřídala StB. Od počátku 50. let probíhala celostátní akce PARA, v jejímž rámci mělo mj. dojít k co největšímu počtu „zverbování“ parašutistů jako tajných spolupracovníků StB. U některých se to v důsledku soustředěného tlaku podařilo. Nicméně, faktický prospěch z tohoto kroku byl pro tajnou policii minimální a sama StB je chápala jako jistou formu kompromitace před tajnými službami protivníka. Podle dochovaných dokumentů byli parašutisté většinou ochotní se svými „řídícími orgány“ bavit nanejvýš o zážitcích z války. Téměř všichni se pak snažili spolupráci co nejvíce vyhýbat. Jedinou výjimku v tomto ohledu tvořil již zmíněný Klement Hlásenský, který v době těsně po únoru způsobil jako provokatér zatčení několika desítek čs. občanů a byl dokonce (neúspěšně) vyslán jako dvojitý agent do zahraničí. Při tom právě jeho jméno na oficiálních seznamech spolupracovníků chybí.

Parašutistům věnovaly pozornost i komunistické rozvědky, když se snažily monitorovat jejich exilové aktivity. V Československu došlo v několika případech k „rozpracování“ (sledování) bývalých parašutistů ještě v letech normalizace. Nejabsurdnější je zřejmě případ Rudolfa Krzáka, kterého ještě v roce 1986 StB vážně podezřívala, že je americkým špionem, podávajícím do zahraničí zprávy o okupačních sovětských jednotkách. Až do pádu režimu pak státní moc prostřednictvím StB sledovala různá neformální setkání západních vojáků, včetně parašutistů, nebo jejich návštěvy na západních zastupitelských úřadech, kam byli při různých příležitostech zváni. Také v tomto směru představoval listopad 1989 definitivní tečku za téměř 45 lety „permanentní pozornosti“.

Československý zahraniční odboj za 2. světové války měl řadu specifik. Na rozdíl od milionových mobilizovaných armád nacistického Německa i Spojenců, jejichž branci prostě museli poslechnout povolávací rozkaz, který by dříve či později dostali i ti, kteří se přihlásili dobrovolně, byli čeští (a samozřejmě za jiných podmínek i slovenští) muži postaveni před možnost volby – zůstat doma a čekat jak válka skončí nebo nastoupit nebezpečnou a riskantní cestu do odboje. Pokud si vybrali druhou možnost, museli překonat řadu překážek – do léta 1939 stačilo uprchnout přes jedny hranice, po pádu Polska však vedla cesta k čs. armádě ve Francii přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko, Sýrii a Libanon. Při nejmenším v prvních dvou zemích pak v případě zadržení hrozilo v lepším případě uvěznění, v horším případě vydání nacistům a koncentrační tábor.

Již tento fakt je důvodem k tomu, abychom si vážili rozhodnutí každého, kdo se k podobnému kroku, bez ohledu na následky, kterými hrozili nacisté, rozhodl. Mezi nimi pak dvojnásobnou úctu zaslouží ti, kteří zcela dobrovolně nastoupili cestu zpět do obsazené vlasti jako příslušníci výsadkových skupin. Jejich šance na přežití byly daleko menší než u frontových jednotek nebo u letectva. V případě zajetí nemohli počítat s milostí nepřátel pro sebe ani své rodiny. Osvobození se dožil jen každý druhý. Jak se mělo brzy ukázat, válka pro ně neskončila v květnu 1945, ale trvala dalších několik desetiletí. Jejich nesmírné zásluhy o naši nezávislost mohly být plně oceněny až po listopadu 1989.