Berlínský srpen 1961, zeď rozdělující město i světy

V neděli 13. srpna 1961 byla bez předchozího varování uzavřena východoněmeckými úřady hranice mezi NDR a Západním Berlínem. Podle prohlášení zveřejněného východoberlínským rozhlasem v 01.11 hodin toho dne údajně požádaly vlády členských zemí Varšavské smlouvy parlament a vládu NDR, aby zamezily podvracení zemí socialistického tábora a účinně střežily hranici okolo Západního Berlína.

Z celkem 81 silničních přechodů ve městě bylo ponecháno průchozích zpočátku jen dvanáct a i jejich počet byl koncem měsíce snížen jen na sedm. Ostatní byly spolu s hranicí po celé délce zataraseny ostnatým drátem. Spojení příměstskými vlaky bylo rovněž přerušeno. Bleskově, během několika dní byla postavena zeď, která byla v průběhu let stále zdokonalována.

Ozbrojené oddíly východoněmecké Lidové policie s obrněnou technikou ve spolupráci s bojovými skupinami (obdoba československé Lidové milice) obsadily demarkační linii okolo západních okupačních zón Berlína. Operaci řídil generální štáb Národní lidové armády NDR pod vedením tehdy ještě málo známého Ericha Honeckera.

Přestože byla zeď postavena na ochranu před vnějším nebezpečím, ve skutečnosti sloužila zadržování vlastních obyvatel v zemi. Zeď měla zamezit trvajícímu odlivu občanů, kteří upřednostnili možnost žít v prosperující a demokratické zemi před životem v totalitní NDR pod dusivým sovětským dohledem. V letech před postavením zdi odcházelo z Německé demokratické republiky každý rok více než 100 000 obyvatel. Bylo jen otázkou času, kdy tento vývoj položí východoněmecký režim ekonomicky na lopatky.

Samozřejmě, nešlo o samostatné rozhodnutí předáků NDR. První tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita S. Chruščov s tímto řešením souhlasil ve snaze udržet ze strategických důvodů východoněmecký režim jako nárazníkové pásmo. Současně sovětská strana dala nepřímo, ale jasně najevo, že stavba zdi neznamená skutečnou konfrontaci se Západem. Potíže ale činilo politické vedení NDR. Východoněmecké provokace, zejména šikanování vojáků západních spojenců při vstupech do NDR a střelba na hranicích vedly například v říjnu 1961 k situaci, kdy proti sobě stály sovětské a americké tanky, sotva padesát metrů vzdáleny na přechodu Check Point Charlie. Chruščov si ale konfrontaci nepřál a proto se snažil mírnit dravého generálního tajemníka SED Waltera Ulbrichta.

Berlínská zeď představovala efektní symbol studené války. Ta spočívala v rovnováze, v patovém stavu. Představovala ale jisté vyvrcholení předcházejícího poválečného vývoje. O rozdělení nepřátelského Německa na tři (později čtyři okupační zóny) rozhodly spojenecké velmoci již 12. září 1944. Zásady okupace Německa byly stanoveny tzv. Postupimskou dohodou. Území Německa bylo rozděleno na okupační pásma pod správou Sovětského svazu, USA, Velké Británie a později i Francie. Stejně bylo rozděleno i území dosavadního hlavního města Německa Berlína. Podle Postupimské dohody mohla být okupace Berlína ukončena jen společným souhlasem čtyř mocností.

Okupační správa USA, Velké Británie a Francie ve třech zónách Německa trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo (SRN) 7. září 1949 a byla ukončena 5. května 1955 po nabytí platnosti tzv. Generální smlouvy tří mocností se Spolkovou republikou Německo (SRN). Ovšem na území zón USA, Velké Británie a Francie v Berlíně se ústava SRN nevztahovala a tři západní zóny Berlína zůstaly nadále okupovaným územím pod formální mocí spojenců.

Sovětský svaz jednostranně formálně ukončil okupaci své zóny Berlína spolu s okupací své zóny Německa vyhlášením Německé demokratické republiky 7. října 1949, předáním správní funkce zástupcům NDR sovětskou vojenskou administrativou 10. října 1949 a zrušením sovětské kontrolní komise 29. května 1955. Na území NDR ale ponechal masivní vojenskou sílu. Na konci osmdesátých let to bylo více než 300 000 vojáků s vojenskou technikou a přes 200 000 civilistů.

Dne 3. září 1971 podepsaly čtyři mocnosti (Sovětský svaz, USA, Francie a Velká Británie) dohodu o Západním Berlíně. Dohoda stanovila, že vazby mezi „západními sektory“ Berlína k SRN mají být zachovány a dále se mají rozvíjet. Tyto sektory ale nejsou součástí SRN a nadále jí nebudou řízeny. Faktem zůstává, že přesto byly zóny USA, Velké Británie a Francie na území Berlína před i po podpisu čtyřstranné smlouvy prakticky jedním ze spolkových států SRN.

Dne 21. prosince 1972 byla podepsána zásadní dohoda o vztazích mezi NDR a SRN. Od tohoto okamžiku měly vztahy mezi oběma státy charakter běžných vztahů mezi dvěma suverénními státy. NDR byla uznána řadou států světa, mj. 9. února 1973 Velkou Británií. V návaznosti na tento vývoj byly NDR a SRN přijaty 18. září 1973 do OSN.

Definitivní ukončení formální okupace tří sektorů Berlína se datuje 15. březnem 1991, kdy byla ratifikována smlouva o konečném uznání sjednoceného Německa z 12. září 1990. Současně byla formálně ukončena činnost Spojenecké kontrolní rady.

Právní vztah zemí tří zón Berlína k NDR i k SRN byl předmětem rozdílného výkladu všech zúčastněných stran a tedy byl poněkud nejasný. Mezi všemi zúčastněnými státy ale nejméně od roku 1973 a později existovaly normální diplomatické vztahy.

První uprchlík byl východoněmeckými pohraničníky zastřelen 24. srpna 1961. Do jejího faktického otevření 9. listopadu 1989 zde zahynulo nejméně 125 osob.

Berlínská zeď zůstává dodnes ojedinělým jevem Studené války. Bývá srovnávána se zdmi mezi USA a Mexikem nebo Izraelem a západním břehem Jordánu. Ve skutečnosti je toto srovnání zcela chybné. Tyto zdi mají skutečně ochránit USA či Izrael před vnějším nebezpečím, ne zadržovat násilím své obyvatele ve vlastní zemi.

„Zeď“ byla ve skutečnosti komplexem stále zdokonalovaných opatření. Nakonec sestávala ze směru z NDR z první záchytné zdi, signálního plotu, protitankových překážek, strážních věží, osvětlení, kontrolního pruhu a konečně vlastní zdi ze speciálních 45 000 betonových segmentů o výšce 3,5 metru. Ze západoberlínské strany byla zeď přímo přístupná.

Systém „zdi“ lze spíše srovnat s pohraničními zařízeními na hranicích všech zemí Sovětského bloku sousedícími se zeměmi Západu (NDR, Československa, Maďarska, Bulharska). Výjimkou bylo rozdělení hlavního města navíc přímo všem na očích. Železná opona na většině státních hranic byla naproti tomu většině občanů skryta, protože pohraniční pásmo bylo stejně v podstatě nepřístupné. Východní Berlín byl i stálou připomínkou německého rozdělení.

Východoněmecké vedení již v momentě, kdy rozhodlo o postavení berlínské zdi, fakticky přiznalo svoji politickou prohru. Vláda, která musí držet své občany v zemi násilím, je odsouzena dříve či později k porážce. V případě NDR k tomu ale došlo více než 28 let od postavení zdi. Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 bylo v televizní době celosvětově viditelným symbolem zhroucení sovětského bloku.

 Prokop Tomek