Obnova československo-francouzské zpravodajské kooperace mezi březnem a srpnem 1939

Od rozpoutání druhé světové války letos uplynulo 75 let. Češi však vstoupili do zápasu s cizí zvůlí již 15. března 1939, tedy dnem okupace českých zemí. Český odboj měl kvůli těmto i předcházejícím událostem řadu specifik. Záhy se ukázalo, že k jeho přednostem náleží efektivní zpravodajská činnost. Potřeboval ovšem spojence. Nejblíže měl k dřívějším francouzským partnerům. Tato stať připomíná problematiku návratu obou stran na společné pozice informačního boje s německými nacisty. Doplňuje ji však též o dosud málo akcentovanou francouzskou perspektivu.

Československé vojenské zpravodajství predikovalo německou agresi již léta dopředu. Postrádalo sice výhody větších a vlivnějších států, přesto si však dokázalo velmi rychle vydobýt renomé spolehlivé a výkonné agentury. Jako hlavního protivníka trvale sledovalo Maďarsko. Bylo to pochopitelné ještě ve druhé polovině 20. let, kdy se mnozí snažili uvěřit budoucímu mírovému vývoji. V první polovině 30. let šlo již o nebezpečně jednostranný anachronismus. V roce 1933 si nacisté vytvořili potřebné podmínky k tomu, aby svou politickou agresivitou zastínili a překonali nejen maďarské nebezpečí, ale i dřívější revizionismus Výmarské republiky.

Československý zpravodajský aparát musel reagovat. Vztahy s Francouzi byly vždy úzké. Jejich vojenská mise založila Hlavní štáb čs. branné moci. Československá armáda od nich dostala do vínku neocenitelný základ svého vojenského umění. Existovala zde politická smlouva o spojenectví a přátelství a další související dokumenty garantující alianční sepětí.

Kontakty v oblasti vojenského zpravodajství byly postaveny na nový základ v roce 1933. V souvislosti s prohloubením kooperace v letectví se aktualizovalo též získávání informací o růstu utajeně budovaného německého vojenského letectva. Prvotní součinnost v této oblasti se zakrátko rozšířila na všestranný výzvědný zájem o vojenský a ekonomický potenciál nacistického Německa.

Zásady zpravodajského styku a synchronizace po formální stránce potvrdila příslušná součást základní konvence o letecké spolupráci, podepsaná v Paříži 1. července 1935. Na jejím základě se zástupci zpravodajských oddělení generálních štábů francouzské pozemní armády a letectva scházeli se zpravodajci 2. oddělení Hlavního štábu československé armády pravidelně dvakrát ročně, a to na jaře v Praze a na podzim či v zimě v Paříži. Kromě toho zde existovala případová komunikace o záležitostech, které nesnesly odkladu. V Praze se uskutečňovala dvěma způsoby. Určitou materii, zpravidla již vyhodnocené poznatky, zprostředkovávala analyticky zaměřenému 2. oddělení (deuixème bureau) Generálního štábu Francouzská vojenská mise v Československé republice, jak zněl její úplný název. Vlastní bezprostřední informační materie byla naproti tomu více typická pro pražské zastoupení francouzské Zpravodajské služby, známé Service de renseignement (SR).

Nejnovější výzkum Vojenského historického ústavu Praha významně koriguje dřívější předpoklady o této problematice. Až do roku 1938 byla ve srovnání s údaji, tradovanými v dosavadní historiografii a v memoárech některých bývalých československých zpravodajských důstojníků, velmi plodná, koncepční, oboustranně přínosná a nanejvýš cílevědomá. Je prokázáno, že francouzský Generální štáb předával během posledně zmíněného roku do Prahy informace z nejvýznamnějších agenturních zdrojů, jež svědčily o plánované vojenské agresi a také o době, kdy k ní mělo dojít.

Mnichov omezil ve svých důsledcích možnosti 2. oddělení Hlavního štábu československé armády. Nemálo těžce tuto temnou dobu prožívali i francouzští kolegové pražské zpravodajské centrály. Zasvěcenými účastníky primární důležitosti je doložena dusná atmosféra, jež zavládla ve dnech Mnichova v sídle SR na pařížské adrese 2 bis Avenue de Tourville, nacházejícím se prakticky v areálu proslulé Invalidovny. Poznamenaly ji vzedmuté negativní emoce bezmocnosti, vyvolané tehdejšími událostmi. I zde očekávali, že dojde ke konfliktu, v němž by Francie nakonec nemohla zůstat stranou. Francouzský zpravodajský aparát mobilizoval. Začal přecházet na válečnou organizaci. Mnozí důstojníci SR dávali po Daladierově fatálním podpisu v Mnichově za pravdu náčelníkovi SR, jímž byl plk. Louis Rivet. Zdůrazňoval, že spojenci přišli tímto aktem o poslední možnost udržet Německo v jeho hranicích a donutit jej, aby zanechalo agresivní politiky.

Mnichov nastolil mezi oběma službami situaci do té doby nepoznanou. Na francouzské straně byl zřejmý hluboký stud za to, co se stalo. Po Mnichovu se Francouzi odmlčeli. Z kusých pramenů vyplývá, že pražské 2. oddělení obdrželo od svých francouzských protějšků, nevíme ovšem, zda šlo o deuxième bureau nebo SR, po asi pěti týdnech dopis s výrazem politování nad nedávnými událostmi.

Z chování francouzských zpravodajců v pomnichovském čase je zřejmé, že měli zájem o pokračující spolupráci, ale v aktivnějším znovunavázání kontaktů jim bránilo vědomí, že jejich vláda způsobila tragédii nejbližšímu spojenci. Na československé straně to snad chápali, ale nijak jim danou situaci neulehčovali. Vedení SR se výrazněji ozvalo v prosinci 1938 prostřednictvím svého pražského stálého zástupce, jímž byl mjr. Henri Gouyou. Připravovalo se nové osobní setkání, k němuž ovšem do 15. března 1939 nedošlo. Zájem dokládaly i jiné kroky. Gouyou dokonce projevil vůli postarat se o plk.gšt. Františka Moravce pro případ, že by nastaly události s nepředvídatelnými následky. Informovaní zpravodajští důstojníci toto gesto interpretovali jako výraz osobních sympatií, které nepochybně mohlo po letech spolupráce reálně existovat.

V Paříži dobře věděli, že ztráta výkonné agentury by byla pro Francii velkou újmou. Renomé československého zpravodajského systému si ovšem neuvědomovali pouze tam. I v této specifické oblasti se po Mnichovu projevil zájem dvou zatím neidentifikovaných zpravodajských služeb o poskytnutí azylu jejímu vedení pro případ, že by bylo nebezpečné setrvávat ve vlasti. Jisté je prozatím pouze to, že z těchto interesentů byl v té době vyloučen Sovětský svaz.

Přetrvávající odstup a snad také nedůvěra vůči Francouzům způsobila, že 14. března 1939 jedenáctičlenný československý zpravodajský tým zamířil pod tlakem agenturních zpráv o neodvratném konci zbytků státní samostatnosti do Londýna, který se stal jeho pozdějším válečným sídlem. Ani tentokrát se chladně kalkulující zpravodajští profesionálové v Paříži neubránili pohnutí. Tuto dobu obzvlášť složitě prožíval mjr. Gouyou. O událostech ze 14. a 15. března mohl osobně referovat až 5. dubna poté, co absolvoval dramatickou cestu z Protektorátu Čechy a Morava. Její trasa vedla přes triumfující Německo. Očití svědkové uvádějí, že se neubránil slzám při líčení okolností spěšné emigrace svých kolegů a přátel z 2. oddělení i při popisu toho, jak plameny dlouhé hodiny pohlcovaly do nenávratna svazky záznamů o dvacetiletém zpravodajském úsilí československého Hlavního štábu.

SR byla o událostech v Praze informována již dříve i z jiného zdroje. Dokladem je unikátní pramen v podobě osobního deníku, jenž si vedl plk. Rivet. Dokládá mimo jiné, že českoslovenští vojenští činitelé se po 15. březnu stali nejčastějšími zahraničními návštěvníky v pracovnách SR na Avenue de Tourville. O tragédii své vlasti referoval v nejvzrušenější atmosféře přímo 15. března plk.gšt. Václav Kalina, československý vojenský atašé v Paříži. Týž pak opět 24. března žádal Riveta o intervenci ve prospěch svých spolupracovníků. Z jiného pramene je známo, že již ve dnech, které předcházely okupaci, byl v centrále SR přítomen každodenně. Patrně byl v kontaktu i s důstojníky, kteří působili v deuxième bureau Generálího štábu. Ve stále ještě rozjitřené pookupační atmosféře přispěchal již 27. března s poněkud předčasným nárysem postavení tří národních pěších pluků, z nichž jeden měl být dislokován v Paříži. Jejich stavy by patrně naplnily českoslovenští občané z krajanského prostředí.

O tom, že československé vojenské zpravodajství kontakty s Francouzi po Mnichovu minimalizovalo, ale nepřerušilo, svědčí právě styčná Kalinova role. Plk.gšt. F. Moravec, nyní již faktická řídící osobnost vojenského zpravodajství v exilu, si dobře uvědomoval mimořádnou důležitost Kalinovy přítomnosti v Paříži. Po odletu z vlasti vystupoval oficiálně jako přednosta 2. oddělení Hlavního štábu. Již 24. března 1939 si Kalinu osobním dopisem fakticky zavázal poukazem na zachování služební podřízenosti v rámci své linie. Případný odklon od ní by pokládal za poškození národních zájmů v těžké době. Stav podřízenosti atašé 28. dubna potvrdil souhlasným písemným prohlášením. V dané době byl kromě jiných činností ve stálé permanenci ohledně osobního spojení s ústředím SR, kam docházel s téměř každotýdenní četností. Rivetovými záznamy je prokázáno, že Kalina reprezentoval fungující spojnici mezi zpravodajskými týmy, jež nepřestaly být spojenci. Vůle spolupracovat trvala kontinuálně na obou stranách.

Opětovné sbližování v čase podivného míru

Kontakty mezi československým a francouzským vojenským zpravodajstvím z období před 15. březnem, resp. před Mnichovem, a po příchodu okupantů se vyznačují pozoruhodnou odlišností. Po přesunu Moravcovy zpravodajské skupiny do Londýna se z těchto styků definitivně ztrácí přítomnost zástupců deuxième bureau, tedy analytické složky francouzského Generálního štábu národní obrany. Spojnice se tak přenesly pouze do sféry výzvědných složek.

Na československé straně to byla Moravcova exilová skupina, jež se rekrutovala z prostředí bývalé výzvědné a defenzivní skupiny B 2. oddělení Hlavního štábu. Na francouzské straně kontakty udržovala výhradně SR. Důvody je zřejmě nutné hledat primárně v konspirativním režimu styků. V úvahu je však vhodné brát i skutečnost, že v Moravcově týmu scházely z různých důvodů vysoce fundovaní zpravodajští analytici z někdejší studijní a plánovací skupiny A 2. oddělení Hlavního štábu, kteří nedostali před 15. březnem možnost uniknout do bezpečí.

Zpravodajští důstojníci obou stran se osobně sešli 17. dubna 1939. V souvislosti s tím je vhodné uvážit, že toto datum je poměrně časné. Moravcova skupina se v té době stále ještě etablovala v ostrovních poměrech a usilovala o pevné zakotvení v prostředí československé emigrace. Třebaže Britové zajistili její přesun do exilu, z počátečních kontaktů s jejich zpravodajskými zástupci neplynuly příliš velké naděje na brzkou aktivaci výzvědné činnosti proti Německu. Pohotovější byli Francouzi. Rozhodovalo nepochybně vícero faktorů. Šlo o známost z dřívější doby a pak o celkově rostoucí napětí v Evropě. Francouzi si uvědomovali, že českoslovenští zpravodajci mohou s jejich podporou obnovit sledování těch regionů Německa, kam oni mohli ze svého národního teritoria pronikat jen s obtížemi. Z jejich hlediska nešlo pouze o západ Německa, ale o strategický rozměr celé Třetí říše.

Moravcovu skupinu reprezentoval plk.gšt. Oldřich Tichý. Z francouzské strany byl přítomen mjr. Gouyou ve staronové roli styčného důstojníka a nově také mjr. Henri Navarre, od roku 1937 přednosta německé sekce pařížského ústředí SR. Oba francouzští důstojníci byli zkušení profesionálové, ale z jejich přístupu k věci byla zřejmá velmi vysoká vůle a motivace obnovit s československou skupinou přínosnou spolupráci. Dokládá to osobní prosba a přání plk. Riveta zahájit společný postup co nejdříve, kterou Tichému tlumočili. SR do jednání vstupovala již s určitou představou, jak by kooperace měla probíhat. V tomto smyslu byli dále než jejich českoslovenští partneři. Usilovali o umístění určité výkonné složky na svém území, neboť důrazně poukazovali na praktickou obtížnost řízení tajné agentury a výkonu dalších zpravodajských činností z Velké Británie. S plným pochopením přijímali československé nároky na maximálně konspirativní charakter projednávané spolupráce, a to nejen ve francouzském prostředí, ale též vůči britskému zpravodajství.

Plnému rozvinutí práce ovšem Moravcově skupině bránila skutečnost, že ve vlasti zanechala rodiny. Z toho důvodu se příští její činnost podmiňovala přesunem rodinných příslušníků do bezpečného zahraničí. SR přislíbila podporu a také ji poskytovala. Její možnosti i operativní činnost přetrvávajícího diplomatického francouzského zastoupení na území Protektorátu Čechy a Morava byly ovšem čím dál tím omezenější. Právě cizí zastupitelské úřady a jejich personál byly podrobeny sílícímu dohledu nacistických bezpečnostních orgánů. Plk.gšt. Moravec na akci uvolnil téměř 600 000 korun ze zpravodajských prostředků. Přesun exponovaných rodinných příslušníků se podařilo realizovat poměrně brzy. Uskutečnili jej ovšem především domácí složky, ale podíl SR nebyl přes pochopitelné a očekávatelné komplikace zanedbatelný. Na konci července 1939, po přechodu rodin do Polska, Moravec vyjádřil Rivetovi významná slova díků osobním dopisem.

Úloha Francie pro československý exil a odboj na jaře a v létě 1939 významně vrůstala. Tento vývoj ovlivnil též zpravodajskou sféru. Rivetovy žádosti se na československé straně setkaly s pozitivním přijetím. Jedním z významných dokladů je opět deník přednosty SR. Neopomněl si zaznamenat, že 27. dubna přivítal na pařížském nádraží Gare du nord plk.gšt. Moravce. Hned následující den s ním projednával statut budoucího československého zpravodajského pracoviště na francouzském území. Třetí den se uskutečnil pracovní oběd. Dříve deklarovaná otevřenost Francouzů a jejich připravenost k materiální podpoře spojenecké akce se stala skutkem. Dokladá to opět citovaný deník. Jeho pisatel si k datu 4. května poznamenal, že se k němu dostavil plk.gšt. Kalina a představil mu dva československé zpravodajské důstojníky s určením pro pařížské pracoviště.

Připomeňme zde známý fakt, že šlo o mjr.pěch. Karla Palečka a škpt.pěch. Františka Fryče, kteří v Paříži položili základy Předsunuté agenturní ústředny (PAÚ). Rivetovi též odevzdali Moravcův osobní dopis, v němž naznačoval vůli přijet opět do Paříže a projednat osobně další spolupráci. PAÚ nesla zprvu krycí označení „Karla”, změněné zanedlouho na „Karel”. Sídlila mimo frekventované centrum metropole v klidné čtvrti Boulogne sur Seine na adrese 13 Avenue Victor Hugo v prostorné vile.

K datu 29. července převzal její velení od Palečka plk.gšt. Tichý. Jeho tým byl posílen ještě o por.let. v zál. Hugo Vejrycha, pařížského Čecha a majitele kožešnictví se sídlem v čísle 16 na Rue dʼArgenteuil, což byla schránka pro styk se členy obnovované tajné agentury. To byl také hlavní úkol PAÚ „Karel”, který se dařilo postupně plnit. Nutno poznamenat, že její role a význam ve struktuře exilového zpravodajství byly mimořádné. Získala statut nejvýznamnější zahraniční základny, což ji v dané době řadilo v hierarchii důležitosti nad československé zpravodajské opěrné body na území Holandska, Švýcarska a Polska. Působila též jako hlavní prostředník londýnského ústředí s okupovanou vlastí. Kromě kurýrního spojení byla PAÚ „Karel” dotována radiotelegrafními prostředky a československým obsluhujícím personálem.

Politický zájem československé protinacistické rezistence spěl během léta roku 1939 k akceptaci obnovené československé armády. Podobně jako v letech 1. světové války to měla být opět Francie, kdo jako první uzná existenci národní armády, a tak se významným způsobem přiblíží k myšlence právní kontinuity československé státnosti. Československé zpravodajství opět stoupalo na vyšší kvalitativní úroveň. Ve dnech 1. a 4. srpna se uskutečnilo další jednání plk.gšt. Moravce a plk.gšt. Tichého s plk. Rivetem. Přednosta SR si poznamenal, že společně projednávali podrobnosti organizace a funkce pařížské PAÚ. Současně uzavřeli dohodu o principech další součinnosti. Je zřejmé, že se předpokládala další zdokonalování, neboť Rivet si zapsal, že „s Čechy budou řešeny podrobnosti”.

Dosavadní historiografie již konstatovala, že vrcholové rozhovory z počátku srpna znamenaly důležitý zisk Moravcova exilového zpravodajského systému. Nepochybně lze souhlasit s konstatováním, že šlo o Moravcův významný úspěch, podstatně ovšem usnadněný neutuchajícím francouzským zájmem kooperovat. Edvardu Benešovi, jenž se již vrátil do Evropy, referoval v tom smyslu, že československé zpravodajské pracoviště se stane v případě války zvláštní skupinou francouzského hlavního velitelství. Za těchto okolností lze přijímat se souhlasným porozuměním náznaky tendencí, které se objevovaly již na jaře roku 1939. Šlo o myšlenku přenést i londýnské zpravodajské ústředí na francouzskou půdu. Francouzi by tento krok jistě vítali. Na československé straně mu zřejmě zabránil Beneš. Dobře si uvědomoval hodnotu nejen fyzické blízkosti Moravcova ústředí pro svou politiku.

Vypuknutí 2. světové války zanedlouho ovšem zásadně změnilo dřívější předpoklady a nastolilo zcela nové podmínky pro zpravodajskou činnost v exilu i na domácí půdě. Na závěr dodejme, že když na Avenue de Tourville plk. Rivet v srpnu uvítal své československé kolegy, centrála SR již od 10. července věděla o příštích krocích nacistů. Přednosta SR si k tomuto datu poznamenal, že zdroj „Z” (Hans-Thilo Schmidt, bratr velitele 1. pancéřové divize wehrmachtu ‒ pozn. autora) poskytl, jako v červenci 1938, důležitou zpravodajskou informaci o německých záměrech pro srpen ‒ září (zásadní operace proti Polsku). Od tohoto okamžiku se upřesňovalo již jen datum napadení další oběti nacistické agrese, a to s přesností v řádu několika málo dnů...

Karel Straka