Zánik posledního čínského „Stationschiffu“ křižníku Kaiserin Elisabeth

Letošní 100. výročí vypuknutí 1. světové války se většinou u nás připomíná s ohledem na pestré (a bohužel i krvavé) osudy českých vojáků, které krutá válka zavála do různých koutů světa od francouzských zákopů až po ruský Vladivostok. Nejexotičtější kapitolou je v tomto směru zřejmě příběh několik desítek českých námořníků, kteří se jako příslušníci rakousko-uherského válečného loďstva dostali do bojů s Japonci a Brity v Číně.

Šlo o mariňáky z křižníku Kaiserin Elisabeth, který v roce 1892 dostal jméno po císařově manželce. V roce 1913 měl již postarší křižník s posádkou 427 mužů, kterému tehdy velel šestačtyřicetiletý Linienschiffskapitän Richard Makoviz, za sebou celkem pestrou „asijskou“ historii. Na svou první dálkovou zámořskou plavbu vyplul již 15. prosince 1892 z Terstu do japonské Jokohamy, kam měl odvézt následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, který se tehdy vydal na cestu kolem světa.

Křižníku a jejím posádkám se potom stal Dálný východ na dlouhá léta takřka domovem. V letech 1900-1902 byl součástí základní sestavy mezinárodních intervenčních sil, které potlačovaly boxerské povstání, a v letech 1904-1905 pod velením fregatního kapitána Franze Mirtla navštívil dokonce Austrálii a Nový Zéland.

V letech 1905-1906 prošel modernizací, kdy například většinu jeho děl nahradily modernější výrobky z plzeňské Škodovky a v následujících létech se potom střídal s dalšími křižníky rakousko-uherské floty ve službě na Dálném východě.

Podívejme se nyní stručně na křižník Kaiserin Elisabeth z hlediska technických a výzbrojních parametrů. Šlo o tzv. chráněný křižník (spodní pancéřová paluba o síle 57 mm kryla pod čárou ponoru umístěné strojovny, kotelny a muniční komory, lodní boky pancéřování neměly) o délce 98 a šířce 15 metrů. Ponor křižníku činil 5,7 m, zásoby uhlí mohly dosáhnout až 650 tun a akční rádius křižníku byl 3 000 námořních mil (= 5 556 km). Čtyři kotle a dva trojčinné expanzní parní stroje s celkovým výkonem 8 000 HP poháněly dvě lodní vrtule křižníku až do maximální rychlosti 19 námořních uzlů (= 35,18 km/hod), Zde si však musíme uvědomit, že při dlouhých zaoceánských plavbách výkony lodě s opotřebením starého strojního zařízení klesaly.

Výzbroj křižníku vedle 2 kulometů, 4 torpédometů, 2 desantních kanónů ráže 66 mm a 16 rychlopalných kanónů ráže 47 mm tvořilo především 8 kanónů ráže 150 mm – po jednom byly umístěny do pancéřových barbet na přídi a zádi a po třech na bocích lodě.

Když v úterý 19. srpna 1913 křižník Kaiserin Elisabeth opouštěl Pulu, nikdo samozřejmě nemohl tušit, že jde o poslední „Stationschiff in Ostasien“, který rakousko-uherské válečné námořnictvo na Dálný východ kdy pošle...

Loď během několikaměsíční plavby navštívila řadu přístavů a v pondělí 29. června 1914 ji v čínském Jing-tchaj dostihla zpráva o sarajevském atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este!

Vítaná záminka k dlouze připravovanému celosvětovému konfliktu byla tak na světě a měla zasáhnout významným způsobem i do osudů námořníků z křižníku, který nesl jméno po císařovně Alžbětě, manželce jejich tehdejšího panovníka, kterou zavraždil 10. září 1898 v Ženevě pomatený italský anarchista Luigi Luccheni.

Když se v Evropě začalo bojovat, rakousko-uherský křižník našel azyl u německých spojenců v jejich tehdejší enklávě Tsing-tau na čínském území - Šantungském poloostrově. Ani zde se však světové válce nedalo vyhnout. Již 15. září 1914 císařské Japonsko předložilo Německu provokativní ultimátum na vyklizení jeho východoasijských držav do 15. září 1914. Němci na ultimátum vůbec neodpověděli a tak se dalo očekávat brzké střetnutí mezi oběma státy. Jelikož sama německá diplomacie chtěla zatím udržet Rakušany stranou blížícího se konfliktu, odsouhlasil za této složité situace ve Vídni císař František Josef I., aby zastaralý křižník byl odzbrojen, ponechán v přístavu a jeho posádka se stáhla na neutrální čínské území.

Záhy však došlo k radikálnímu obratu. Stačilo totiž, aby se německý císař Vilém II. zmínil o možném dobrém uplatnění rakouského křižníku při obraně Tsing-tau a původní rozkaz Vídeň okamžitě zrušila, čímž se měla záhy dostat i do války s Japonskem...

V neděli 23. srpna 1914 dorazil do Tsing-tau z Vídně nejdříve pokyn k odzbrojení křižníku a přesunu její posádky do Číny. Ihned nazítří odjela většina námořníků s částí důstojníků v počtu 394 mužů vlakem do Tientsinu, kde existovala v podobě tzv. Marine Detachement malá rakousko-uherská enkláva, a na místě zůstal jen velitel lodi s fregatním poručíkem Fröhlichem a 16 muži. Opačný rozkaz dorazil pozdě, a tak než se ho podařilo předat i námořníkům na čínském území, uplynulo několik důležitých dnů.

Přesto se s pomocí německých námořníků a pobřežních dělostřelců začalo ihned s uváděním křižníku do bojeschopného stavu. Nedávno vyloděný materiál musel být opět pracně naložen. Část výzbroje však zůstala na pobřeží. Z Kaiserin Elisabeth se měla totiž stát pouhá plovoucí baterie, kdy k podpoře přímořských křídel pozemní obrany měly stačit obě trojice bočních kanónů ráže 15 cm, zatímco kanóny téže ráže z barbet na přídi a zádi měly s malorážnými kanónky ráže 47 a 66 mm najít uplatnění na pevnině.

Další potíže přinášel strach neutrálních Číňanů z odvetných japonských opatření. Ti zavedli přísnou kontrolu ve vlacích i na cestách. Rakouské námořníky to však v nejistotě doby a cizího prostředí táhlo do houfu ke své lodi a tak se většina z nich snažila poctivě splnit nový rozkaz. Ve větších skupinách i třeba jen několikačlenných skupinkách unikali rakouští mariňáci internaci a většině se podařilo proniknout zpět do přístavu. Dne 30. srpna se vrátilo zpět do Tsing-tau prvních 46 mužů, 2. září dorazili další čtyři námořníci, 6. září se objevilo 75 navrátilců, 12. září dalších sedmnáct.

Poslední a nejpočetnější část posádky do Tsing-tau pronikla ještě 13. září. Šlo celkem o 160 námořníků ve třech samostatných skupinách. To se již Japonci jedenáct dní pohybovali na čínském neutrálním území (!), potom však již byly všechny cesty přerušeny a na čínském území zůstal ještě těžce nemocný Lininienschiffsleutnant Oskar Gayer, námořní komisař Jan Skušek a 92 zbylých příslušníků posádky Kaiserin Elisabeth...

Před Tsing-tau se však poprvé objevila japonská eskadra již 27. srpna, kdy admirál Kato rádiem ohlásil blokádu německé enklávy a současně zdvořile požádal velitele rakousko-uherského křižníku o rozhovor. Když Japonci nedostali odpověď, vyzvali rázně „neutrální lodě“, aby do čtyřiadvaceti hodin opustily přístav. Protože ani po té ze strany Rakušanů nedostali Japonci žádnou odezvu, stali se rakouští námořníci automaticky jejich nepřáteli...

Již 6. září 1914 shodil japonský letoun typu Farman v blízkosti Kaiserin Elisabeth několik bomb. Na křižníku však tehdy zůstala sotva polovina posádky, která svými děly z moře vypálila 27. září první rány proti nepříteli, když její granáty dopadly na pochodující japonské kolony, polní tábory a dělostřelecké baterie, které střelbu opětovaly. Bojovat na pevninu odešlo zatím 122 mužů, kteří vedle čety námořní pěchoty o 36 mužích a šesti tříčlenných obsluh těžkých kulometů, přidělených Rakušanům přímo německým guvernérem, vytvořilo obsluhy tří stabilních dělostřeleckých baterií, kterým dominovala především baterie dvou výkonných škodováckých děl ráže 15 cm, které velel fregatní poručík Ivo Maria Baierle.

Přesila protivníka byla obrovská. Proti 4 600 obráncům Tsing-tau stálo totiž 50 - 60 000 Japonců a 2 000 Britů. Obráncům docházelo pomalu střelivo a když byl 31. října zahájen japonský generální útok, stala se jejich situace kritickou. Dosud statečně bojující křižník Kaiserin Elisabeth byl již také bez střeliva a tak se v dané situaci naplnil jeho osud...

Po vylodění většiny stávající posádky vyplul křižník 2. listopadu 1914 z přístavu, aby zakotvil nad potřebnou hloubkou. Zatímco lodní písemnosti pohlcoval oheň, v hlubinách moře zmizely závěry děl a ve skladištích střeliva na přídi i na zádi byla uložena dvě torpéda, od nichž vedly zápalné šňůry na horní palubu. Po té došlo i na otevření Kingstonových ventilů v lodním dně. Do podpalubí se valila voda, zápalné šňůry byly zapáleny a několik posledních námořníků s kapitánem Makovizem rychle na člunu odráželo od boku křižníku.

Po výbuchu hlavic torpéd voda zalila dosud rozpálená topeniště kotlů a z obou komínů umírajícího křižníku vyrazila oblaka dýmu a páry. Křižník Kaiserin Elisabeth s hrdě vlající červenobíločervenou zástavou rakousko-uherského válečného námořnictva pomalu klesal ke dnu. Těsně před třetí hodinou ranní 3. listopadu 1914 potom zcela zmizel pod hladinou.

V podmínkách totálního obklíčení nebyla samozřejmě žádná naděje na uhájení Tsing-tau. Enkláva byla odkázána jen na své omezené síly bez možnosti jakékoliv pomoci zvenčí. Přesto se obránci základny drželi v boji s Japonci a jejich britskými spojenci až do vyčerpání svých bojových možností.

Mohutná dělostřelecká předehra závěrečného japonského útoku trvala několik dnů. Historická literatura uvádí, že během obléhání Tsing-tau bylo vypáleno na 50 000 granátů různých ráží, přičemž největší škody napáchaly střely moždířů ráže 280 mm. Díky jim zmizely dlouhé řady drátěných překážek a těžce poškozená opevnění prakticky ztratila obranyschopnost. Zničena byla i většina okopů, ochromeno bylo pevnostní dělostřelectvo a těžce poškozeno i samotné město. Když většině německých pevnostních děl došlo střelivo, vpluly japonské bitevní lodě klidně do zatím již odminovaných vod a začaly Tsing-tau ničit zblízka.

Ničivá japonská ofenzíva se logicky nevyhnula ani rakousko-uherským mariňákům. Jeden z japonských granátů zasáhl i sklad střeliva Baierleho dvoudělové baterie 150 mm děl, v jehož vchodu hledala úkryt část obsluhy. Výsledkem zásahu bylo 5 mrtvých a 4 ranění, mezi kterými byl i fregatní poručík Baierle, po kterém velení musel převzít Linienschiffsleutnant Klobučar, který se musel definitivně rozloučit s odvážným plánem sestavit letadlo vlastní konstrukce, se kterým se chtěl jako nadšený propagátor námořního letectví zúčastnit bojů.

Také obě lehké baterie nezůstaly nedotčeny. Tři rychlopalné kanóny byly trvale poškozeny. Naštěstí jejich obsluhy vyšly z bojů beze ztrát. Více smůly měli rakouští kulometčíci, kteří nejen ztratily polovinu svých zbraní, ale měly ztráty i vlastních řadách.

Po potopení Kaiserin Elisabeth se nyní na pevnině angažovali i zbývající důstojníci a mužstvo křižníku. Zatímco kapitán lodě našel uplatnění v guvernérově štábu, několik mužů doplnilo oslabené dělostřelecké obsluhy. Z většiny ostatních námořníků vznikly dvě slabší střelecké roty, které byly poslány do části zákopů v druhé linii.

Situace obležených však byla stále kritičtější. Proto do jejich pozic japonští letci shodili 4. listopadu záplavu letáků, které je vybízely ke kapitulaci. I když se pevnosti již zjevně proti mohutné přesile nedostávalo sil, nehodlalo se její velení vzdát, dokud nevyčerpá poslední možnosti odporu.

Zdrcující japonskou dělostřelbu a útoky pěchoty nakonec ukončil 7. listopadu 1914 v 6.30 hodin německý guvernér Tsing-tau námořní kapitán Alfred von Meyer-Waldeck, když nařídil vyvěsit bílé vlajky. Boje skončily, Němci a Rakušané putovali do zajetí. Obranu přístavu a pevnosti zaplatili Němci 199 mrtvými a 500 raněnými, rakouští námořníci desítkou padlých a stejným počtem zraněných, Britové přiznali dvacet z boje vyřazených mužů, Japonci tisícovku (některé historické prameny ovšem uvádějí na jejich straně 1800 padlých a raněných).

Mezi padlými a zraněnými rakouskými námořníky nacházíme i mariňáky z českých zemí. Jedním z nich byl Čech Rudolf Englsayer z Prahy, zatímco jeho němečtí kolegové Tauchmann, Fellinghauser a Übelbacher pocházeli z Trutnova, Prostějova a Českých Budějovic.

Odvahu a houževnatost svého soupeře ocenil i japonský císař, který dovolil zajatým důstojníkům nosit šavle jako symbol toho, že přes jejich porážku nebyla poskvrněna jejich čest. Přestože, na rozdíl od krutých poměrů za 2. světové války, čekalo německé a rakousko-uherské námořníky v japonském zajetí poměrně velice slušné zacházení, kde se mohli často aktivně seznamovat s tradiční japonskou kulturou od kaligrafie až po známý čajový obřad, na straně druhé je však čekalo především přes pět nekonečně dlouhých let odloučení od svých domovů.

Jindřich Marek