Velká válka v oblacích, počátky bojů

První světová válka posunula dopředu vývoj všech zbraní a zbraňových systémů, u letectva však šlo přímo o skok. Přinášíme vám text kurátora sbírek Leteckého muzea Kbely Jana Sýkory, který vyšel v nedávné době v čtvrtletníku Historie a vojenství a zabývá se právě problematikou bojů ve vzduchu na začátku první světové války.

I když většina válčících mocností disponovala vzduchoplaveckými oddíly již před válkou, vyšší velitelé byli s jejich využitím zpravidla na rozpacích. Výjimkou byly ovšem balony a vzducholodě, jejichž vývoj spadal hluboko do devatenáctého století a na počátku konfliktu už šlo o vyzkoušené válečné prostředky. Zvláště upoutané balony prokazovaly cenné služby velícím štábům, dělostřelcům i námořníkům. Také jejich předválečný vývoj postupoval od kulových balonů, které byly při silnějším větru hříčkou přírody, až po plně stabilizované typy, snášející nárazy vzdušniny přes 20 m/s.

Zato aparáty těžší vzduchu neměly svou cestu na bojiště snadnou. Obecně se uznávalo, že jejich pohyblivost nad frontou i v zázemí nepřítele je velkou operační devizou, ale křehkost konstrukce (až na malé výjimky) a celková nespolehlivost vyvolávala řadu otázek. Postupně však stroje těžší vzduchu získávaly na kvalitě a již v prvních měsících války počali letci dodávat vojskům cenné informace.

S vývojem válečné situace se ukázalo, že není možné nechat nad svým územím beztrestně létat nepřátelské aeroplány, jež mohly monitorovat přesuny vojsk, obranná postavení i umístění dělostřeleckých baterií. Proto došlo k prvním pokusům o protiletadlovou ochranu, jak pasivní, tak aktivní. Pro lehké aparáty se stala smrtící hromadná palba z ručních zbraní, a proto byli letci přinuceni zvyšovat operační hladinu mimo účinný dostřel.

Granáty i pozorovatelny

V prvních měsících války nebyly většinou letouny nějak kategorizovány a armády je využívaly k různým úkolům. Z předešlých menších konfliktů bylo známo, že z letadel se na nepřítele dají úspěšně shazovat různé výbušniny, například granáty. A také se v této době setkáme s prvními pokusy o fotografování nepřátelských pozic. Ovšem převládal názor, že prvořadý je průzkum.

Letci všech válčících stran byli velmi aktivní již od počátku bojů. Například Francouzi bombardovali z letadla kotviště německých vzducholodí ve Frescaty u Met už 14. srpna 1914. Britové 25. srpna přinutili k přistání a zničili německý průzkumný stroj. Němci na oplátku 30. srpna bombardovali Paříž a na východní frontě provedl štábní kapitán Petr Nikolajevič Něstěrov 8. září taran na rakousko-uherské zvědné letadlo, které srazil z oblohy.

Rovněž v oblasti vzdušného průzkumu poskytli aviatici pozemním armádám významné služby. Dne 23. srpna zpozoroval britský kapitán Philip Joubert de la Ferté u Monsu nebezpečné soustředění německých vojsk, které hrozilo sevřením Britskému expedičnímu sboru, a včasným varováním jej zachránil. Koncem srpna zjistil německý poručík Mertens z paluby letounu Taube rozložení ruské II. armády u Tannenbergu, což vedlo k jejímu obklíčení a zničení. A počátkem září rozpoznali francouzští letci slabiny v německém pokusu odříznout Paříž od hlavních spojeneckých sil a napomohli tak onomu známému „Zázraku na Marně“, kdy byli Němci na poslední chvíli zastaveni před branami města. Není až tak úplně pravdivé vžité tvrzení o gentlemanských způsobech letců znepřátelených stran v počátcích války. Byli to vojáci a zničení nepřítele považovali za svůj prvořadý úkol, nehledě na prostředky a oběti.

Technika a její složky

Z technického hlediska vstupovaly válčící státy do Velké války s letouny různé konstrukce. Šlo o stroje s tažnými nebo tlačnými motory, většinou poměrně malých výkonů. Jednoplošníky nebo dvojplošníky s různě uspořádanými trupy. Poměrně hodně se vyskytovaly rámové konstrukce, nesoucí pouze jakousi loďku pro posádku, případně motor a výstroj. Vedle nich se stavěly letouny s klasickým trupem, motorem vepředu a posádkou v tandemu.

Velká část motorů byla rotačních, to znamenalo, že klikový hřídel s písty a ojnicemi byl napevno uchycen v draku letadla a kolem něj se otáčel karter s válci a vrtulí. Toto uspořádání bylo výhodnější z hmotnostního hlediska a pomáhalo lepšímu vzduchovému chlazení válců. Nevýhodou tohoto řešení byl velký moment rotující hmoty motoru, který značně limitoval postupné zvyšování výkonů. Běžně se také používaly řadové vodou chlazené motory, s uspořádáním válců v jedné linii nebo do V.

Vrtule byly v drtivé většině dřevěné, lamelované, dvoulisté, méně často čtyřlisté. Přistávací zařízení pozemních letounů tvořily různé systémy kolových podvozků, doplněných ostruhou nebo lyžemi. Ve většině případů nebyla podvozková kola brzděna. Proto musel být letoun při startování motoru založen klíny. Výběh po přistání, včetně zastavení, zajišťovala ostruha, která ryla v zemi, nebo speciální rydlo umístěné na ose hlavního podvozku. Na počátku války se řízení kormidel většinou provádělo lanky, napojenými na jednoduché pákové převody. Vlastní ovládání stroje bylo často ruční volantové a nožní pákové.

Jako stavební materiál letadel se používalo převážně dřevo, kombinované s ocelovými trubkami a dráty. Pro potahy křídel, kormidel a někdy i trupů bylo použito lněné nebo bavlněné plátno, vypnuté a impregnované celonem. Většina ploch zůstávala v barvě použitého materiálu, ochráněná pouze průhledným lakem. Přístrojové vybavení kabin bylo skromné, skládalo se většinou z barometrického výškoměru, anemometrického rychloměru, mechanického otáčkoměru a několika tlakoměrů s přepínači pro kontrolu oleje a dodávky paliva.

Značení

Na začátku Velké války nebyly letouny, kromě údajů výrobce, nijak označené. To vedlo k tomu, že pozemní vojska střílela na jakýkoliv aparát, který se nad nimi objevil. Proto již v průběhu září počali Němci na své stroje malovat černé maltézské kříže a Francouzi kokardy v národních barvách. Britové zprvu používali Union Jack a posléze přešli také na kokardy, ovšem s jiným pořadím barev. Rakousko-uherská letadla byla zpočátku označována červenými a bílými pruhy na koncích křídel a směrovém kormidle. Ruská letadla postupně označovali kokardami v bílo-modro-červené kombinaci, ovšem s jiným poměrem velikostí kruhů než Francouzi a Britové. Je dlužno říci, že i tak vojáci často dále stříleli po jakémkoliv letícím stroji, který uviděli.

Ve Francii používali lehké jednoplošné Blérioty, navazující na průkopnické Blérioty XI, a různé varianty jednoplošníků Morane-Saulnier. Ty doplňovaly dvojplošné Voisiny, Farmany, Caudrony, Bréquety a Spady. Řadu z nich poháněly rotační hvězdicové motory Gnôme nebo Le Rhône. Těžší stroje byly osazovány řadovými motory Renault, nebo jako Voisin LA dokonce vodou chlazeným hvězdicovým motorem Canton-Unné Salmson. Mnoho francouzských typů bylo zařazeno do ruského carského letectva a některé se v Rusku vyráběly i licenčně. Britové většinou používali stroje Avro 504, Bristol Scout, Royal Aicraft Factory B.E.2, Sopwith Tabloid a některé francouzské konstrukce. Poháněly je většinou motory Gnôme a Renault. Postupně ale Britové začali využívat motory z vlastního vývoje a produkce.

Německé císařské letectvo disponovalo řadou jednoplošníků Taube od různých firem, například: Albatros Werke, Deutsch Flugzeug-Werke, Gothaer Waggonfabrik a Rumpler Flugzeugwerk. Letouny byly charakteristické půdorysem křídla ve tvaru křídlatého semene tropické rostliny Zanonia Macrocarpa. Vyznačovaly se vrozenou stabilitou a byly inspirovány konstrukcemi trutnovského rodáka Igo Etricha. Většinou byly poháněny řadovými vodou chlazenými motory Mercedes, Argus nebo Benz. Beznadějně zastaralé Taube však nedosahovaly žádných vynikajících výkonů, zato se však dostaly jako symbol na německé pilotní odznaky. Mezi nejlepší německé letouny té doby patřily Aviatik B.I, Albatros B.I a LVG. B.I. Šlo již o klasicky řešené dvouplošníky, kde pilot seděl vzadu a pozorovatel na předním sedadle. Rakousko-uherské letectvo, k.u.k. Luftschifferabteilung (od roku 1915 k.u.k. Luftfahrtruppen) disponovalo na počátku války Etrichovými Taube, dvojplošníky Lohner Pfeilflieger, Aviatiky B.I, Albatrosy B.I, DFW. B.I, hydroplány Lohner a dalšími, převážně německými, konstrukcemi.

Výzbroj

Neozbrojené létající aparáty začaly být pozemním armádám stále více na obtíž a příslušná velitelství volala po jejich eliminaci. A tak postupně došlo k nevyhnutelnému – posádky letadel si na své mise začaly brát zbraně. Zprvu pistole nebo revolvery, později pušky, kterými se snažily nepřítele sestřelit. Ovšem zasáhnout cíl pohybující se ve všech třech osách vzdušného prostoru nebylo vůbec jednoduché. A tak se na letadla postupně montovaly upravené a odlehčené kulomety (tehdy nazývané strojní pušky).

Montáže se zprvu lišily druhem pohonu stroje, ať šlo o letouny v tažném nebo tlačném uspořádání. U letounů, kde byl motor vzadu, celkem nic nebránilo výstřelu kulometu kupředu. Již 5. října četař Joseph Frantz a desátník Louis Quénault na stroji Voisin, vybaveném kulometem Hotchkiss, sestřelili německý Aviatik a zahájili tak éru vzdušných manévrových bojů. Letadla s tažnými motory, kde ve výstřelu vpřed bránila vrtule, byla zprvu vyzbrojována kulomety pro palbu do zadní polosféry, které obsluhovali další členové posádek.

Postupně se objevily různé obskurní konstrukce, umožňující přestřelovat vrtuli i kupředu. Většinou ale toto řešení vyvolávalo u již tak nepříliš výkonných strojů velký aerodynamický odpor, že bylo nutné hledat další řešení. Objevil se rovněž způsob montáže lehkého kulometu Lewis na letounu B.E. 2, střílejícího šikmo kupředu, mimo okruh vrtule. To vše ale nevyhovovalo a vývoj ozbrojených letadel spěl nevyhnutelně k pevné montáži zbraní, střílejících skrz okruh vrtule a umožňujících mířit na nepřítele celým strojem. Také v oblasti bombardování šlo vše rychle kupředu. Jako první zaútočily na nepřítele vzducholodě, jak německé, tak francouzské. Svrhávané bomby byly většinou upravené dělostřelecké granáty, ale velice rychle byly konstruovány již speciální letecké pumy. U letounů těžších vzduchu je aviatici většinou odhazovali ručně, přes okraj kabiny v okamžiku, kdy se domnívali, že cíl zasáhnou. Taková technika vyžadovala velkou zkušenost a nízkou výšku náletu. Velice rychle ale byly zaváděny vnější závěsy pum a jednoduché mřížkové zaměřovače, které útoky značně zpřesnily.

V první fázi války byly také na pozemní síly shazovány speciální ocelové šipky, jež na lidi a zvířata působily pouze svojí hmotností a zemskou přitažlivostí. Traduje se, že taková šipka dokázala probít jezdce i s koněm. Ovšem pro celkově malou účinnost, pokud jde o rozptýlené jednotky, nedoznaly dalšího využití. Postupně se vývoj letecké výzbroje ustálil na několika variantách, které z původních lehkých létajících aparátů učinily smrtelně nebezpečná zařízení.

Když se koncem roku 1914 ukázalo, že válka nebude rychlé tažení, zakončené rozhodným vítězstvím, ale dlouhý poziční boj, začaly všechny zúčastněné strany posilovat své letecké sbory, rozšiřovat závody na výrobu letadel a cvičit nové letce, kteří by nahradili ztráty. Na ty již pak od počátku roku 1915 čekala opravdová krvavá válka v oblacích, plná zvratů a překvapení.

Jan Sýkora