Pátý březen 1953, smrt diktátora

Dne 5. března 1953 zemřel ve věku 74 let Stalin, vlastním jménem Josif Vissarionovič Džugašvili. V dnech po jeho smrti sice celý komunistický svět povinně truchlil, ve skutečnosti se však miliónům lidí ulevilo. Odešel jeden z nejstrašlivějších tyranů dějin - přinejmenším těch 20. století.

Moskva se probouzela do prvního březnového dne. Byla neděle a ve Stalinově vile v Kuncevu panoval naprostý klid. Předešlého dne diktátora navštívili Berija, Malenkov, Bulganin a Chruščov a společnost se rozcházela až okolo páté hodiny ranní. V takovém případě Stalin vstával až mezi desátou a jedenáctou dopoledne. Tato hodina však již dávno minula a v domě se stále nic nepohnulo

Pracovníci ostrahy i personál vily se nervózně rozhlížejí kolem sebe a snad již posté kontrolují, zda je všechno na svém místě. Další okamžiky se nesnesitelně vlečou. S přibývajícími minutami se jich stále více zmocňuje neklid. Na město se snáší tma a ve vile se rozsvěcují světla. Ani teď se Stalin neobjevuje. Teď už všichni mají neblahé tušení. Stalo se snad něco nečekaného? Porušit však přísné nařízení, které zakazovalo bez pozvání vstoupit do Stalinova bytu, se nikdo neodvážil. Dodávají si odvahy až hodinu před půlnocí.

Stalin ležel na zemi u svého lůžka, byl při vědomí, ale nemohl mluvit. Jeho tvář zešedla, žluté oči, připomínající tygra před útokem, hleděly bez výrazu do pokoje. Diktátor, jehož jediný pohled či povytažení obočí rozhodovaly o životě a smrti statisíců lidí, ležel bezmocný ve vlastních výkalech. Hodí se vůbec, aby všemocný vůdce byl spatřen v tak nedůstojné pozici?

V noci přicházejí Berija a Malenkov. Oba přikazují personálu, aby nikoho nevolali, neboť Stalin jen prý tvrdě spí. A odcházejí.

K nemocnému přicházejí lékaři až 2. března v sedm hodin ráno. Jejich diagnóza nevěstí nic dobrého – rozšířená ateroskleróza, poškození cév mozku, ochrnutí pravé části těla. O Stalinově onemocnění se však občané Sovětského svazu dozvídají až 4. března ráno. Následujícího dne je zveřejněna druhá lékařská zpráva, třetí následuje již po dvou hodinách. Stalinův stav se rychle zhoršuje. Dýchání je stále nepravidelnější, kůže je bledá, tělo zbrocené potem. Večer již Stalin zápasí se smrtí. Umírá 5. března 10 minut před desátou večer.

Byl u všeho, vždy geniální

Pohřeb se koná 9. března. Řečníci a nekrology se předhánějí v superlativech. Odešel největší člověk naší planety, moudrý vůdce a učitel, neúnavný bojovník za mír a nezávislost národů, největší teoretik národnostní otázky a budovatel nové lidské společnosti, jehož jméno bude žít na věky. Spolu s Leninem vytvořil a vybudoval komunistickou stranu, společně s ním řídil revoluční boj lidu proti carismu a kapitalismu a jeho zásluhou se Sovětský svaz přeměnil z dříve zaostalé země v mohutnou průmyslovou a zemědělskou velmoc.

Ve výčtu jeho geniálních vlastností a schopností nebylo možné opomenout i jeho vojenské dovednosti. Údajně zemřel největší vojevůdce v lidských dějinách, který zbavil lidstvo ničivých válek. Stalin, sotva dvacetiletý, se prý stal vůdčí postavou zakavkazských bolševických organizací, neboť svým „jasnozřivým rozumem už jako jinoch uviděl a hluboce pochopil, že v nynější době může lid nalézt svou cestu ke šťastnému životu jen v boji za komunismus“.

Společně s Leninem připravil neobyčejně přesně a tvrdě říjnový útok na Zimní palác v Petrohradě a osobně řídil všechny operace velikého převratu. Na místa bojů, naznačená Leninovým plánem, posílal jeden oddíl za druhým, „předvídaje manévry třídního nepřítele, kterému zasazoval drtivé, smrtelné rány.“ V letech občanské války 1918–1920 byl údajně jediným, jehož Ústřední výbor posílal z jedné bitevní fronty na druhou a vybíral pro něj místa, která byla pro revoluci nejnebezpečnější a nejvíce ji ohrožovala. Tam, „kde se z různých příčin rudé armády bortily, kde kontrarevoluční síly, prohlubujíce své úspěchy, ohrožovaly samu existenci sovětské moci, kde zmatek a panika se mohly každé chvíle změnit v bezradnost a katastrofu – tam se objevil soudruh Stalin.“

Geniálním vojevůdcem zůstal Stalin i nadále. Správně prý zhodnotil mezinárodní situaci a poměr sil. V předvečer Velké vlastenecké války, v tušení hrozícího nebezpečí, se stal maršálem Sovětského svazu a vedl své národy a svou armádu od vítězství k vítězství. Jako geniální stratég prohloubil učení marxismu-leninismu a „s naprostou jasností jemu vlastní“ odhalil podstatu a úlohu morálního činitele. Zformuloval také poučku o tzv. trvale působících faktorech. O výsledku války, podle něj, rozhodovaly pevnost zápolí, morální duch armády, množství a jakost divizí, výzbroj armády, organizační schopnosti velitelského sboru. Jedině Stalinův vojenský genius měl dostatek sil vyřešit organizování strategické součinnosti několika frontů a inspiroval velitele frontů a armád, důstojníky i mužstvo.

Opojen mocí

Bylo však tomu skutečně tak? Jakou roli sehrál například při říjnovém převratu v roce 1917? Stalin byl v létě toho roku zcela pasivní. Ocitl se sice v revolučním štábu, ale vyčkával a přizpůsoboval se vývoji situace. Neměl řečnický talent, neuměl jasně analyzovat problémy a nezastával pevné postoje. Doba vyžadovala táborové řečníky, kteří by uměli strhnout masy, a tuto vlastnost Stalin postrádal.

V době, kdy bolševici útočili na Zimní palác, se ocitl zcela v ústraní. Mnozí aktéři tehdejších událostí se o něm ve svých vzpomínkách, zveřejněných ve 20. letech minulého století, nezmiňují vůbec, případně jenom okrajově, některým činí problémy si vybavit jeho jméno. Většině se toto „opomenutí“ stane v následujících letech osudným. Jsou posláni do gulagů a řada z nich za ně zaplatí svým životem.

Na počátku roku 1918 se prohlubuje zásobovací krize. Občanská válka, zmatek v dopravě, zhroucení ekonomiky, přednostní zásobování vznikající Rudé armády, to vše způsobí, že zejména ve velkých městech hrozí hladomor. Ve snaze zabezpečit zásobování Moskvy po Volze Lenin jmenuje Stalina generálním ředitelem zásobování jihu Ruska a v květnu 1918 ho posílá do Caricynu (později Stalingrad, nyní Volgograd). V rozporu s původním posláním se Stalin ihned ujímá i vojenských záležitostí. V těchto týdnech a měsících se zásadně změní. Jedna změna je nápadná na první pohled. Začne se oblékat do vojenské blůzy, nosí vojenskou čepici, vojenské kalhoty má zastrčené do vysokých bot.

Druhá změna zatím zůstává před zraky soudruhů skryta. Je zcela opojen nekontrolovatelnou a neomezenou mocí, s níž rozhoduje o životě či smrti tisíců mužů. Jakýkoli nezdar vydává za dílo neschopných lidí a naopak všeho schopných nepřátel, všude podle něj bují špionáž a záškodnictví.

Nikdy nenavštíví zákopy, lazarety, vojenské jednotky ani kasárna. Nemá rád kontakty s vojáky ani diskuse s důstojníky. To je další podstatný rys jeho osobnosti. Sám je ve vojenských otázkách naprostý laik. Proto nesnáší důstojníky z povolání a má averzi k lidem, kteří se v problémech, jež má řešit, vyznají lépe než on.

Desítky bývalých carských důstojníků, velitelů jednotek Rudé armády, do jejichž funkcí je jmenoval Trockij či generál Sněsarev, neváhá zastřelit, neboť se mu podaří obvinit je z údajného spiknutí, jež prý překazil v poslední chvíli. Jeho vztah k Leninovi, později vylíčený jako bezproblémový, je naprostou iluzí. Lenin se musel obrnit notnou dávkou trpělivosti, když četl arogantní Stalinova sdělení. Lenin ho posléze z funkcí sesadí, ale během návratu Stalina se Caricynu zmocní Rudá armáda, což Stalinovi umožní, aby to prezentoval, jako své zásluhy.

Špatný stratég

Přenesme se do druhé poloviny 30. let minulého století. Rozpínavost nacistického Německa hrozí vyvoláním nového světového konfliktu. Vědom si slabosti Rudé armády Stalin usiluje o dobré vztahy s nacistickým Německem, s nímž uzavírá smlouvu o neútočení. Po vypuknutí druhé světové války a přepadení Francie kalkuluje s tím, že německý pokus o dobytí Francie bude dlouhodobou záležitostí a Hitler tak bude zcela vázán na Západě. Tento předpoklad se však ukázal jako mylný. Poté, co Francie kapitulovala, se jeho plán sesypal jako domeček z karet. Další dny a týdny vyvolávají nepříznivé otázky – kdo další bude obětí?

Stalin reaguje znásobením sovětských dodávek obilí a strategických surovin nacistům, aby přesvědčil Hitlera, že Německo může od Sovětského svazu dostat vše, co potřebuje, aniž by muselo zahájit válku. Stalin netuší, že Hitler je již pevně rozhodnut zaútočit na SSSR. Nezdar jednání Vjačeslava Molotova v Berlíně na sklonku roku 1940, které by stanovilo další cíle obou mocností, je vážným varováním, stejně jako zprávy o soustřeďování německých vojsk na západní hranici Sovětského svazu. Ty Stalin považuje za nevěrohodné, případně za cílenou provokaci, která má jeho zemi zavléci do války.

Německý útok na Sovětský svaz tak Rudou armádu zastihl zcela nepřipravenou. Ještě ráno 22. června, poté co seznámili Stalina se situací, byl přesvědčen, že může jít o pouhou provokaci. Poté, co bylo zřejmé, že jde o mohutný útok, vydává nesplnitelné a naprosto nereálné rozkazy. V souladu se sovětskou doktrínou má Rudá armáda co nejrychleji přenést operace na území nepřítele.

Ochromený Stalin nebyl po několik dní schopen vydat žádné rozhodnutí, přesvědčený, že jej zatknou jako „nepřítele lidu“. Jeho rozkazy, že sovětské jednotky nesmí ustoupit, vedly k řadě katastrof. V září 1941 se nacisté zmocnili Kyjeva a do zajetí padlo 600 tisíc sovětských vojáků, v bitvách u Vjazmy a Brjansku bylo zajato dalších 660 tisíc vojáků. Podobně s nezdarem skončily i pokusy o protiofenzivu v prvních měsících roku 1942. Až poté byl Stalin ochoten se více spoléhat na názory vojenských expertů, především maršálů Žukova a Vasilevského, než na vlastní instinkt, a do taktických rozhodnutí velitelů zasahoval stále méně.

Stalin byl také spoluodpovědný za vyhrocení mezinárodních vztahů po druhé světové válce. Mimo jiné chtěl využít toho, že Spojené státy byly vázány válkou v Koreji, a zvažoval útok na Západní Evropu. I když později od svého záměru odstoupil, jeho smrt výrazně přispěla k uvolnění mezinárodních vztahů.

Jaroslav Láník