Bitva u Tolentina 2.-3. května 1815

Poslední koaliční válku proti napoleonské Francii si většina čtenářů spojuje hlavně s belgickým tažením císaře Francouzů Napoleona, jež skončilo u Waterloo. Dnes si ale připomeneme jinou rozhodující bitvu, na jiném bojišti tohoto konfliktu.

Ukvapené rozhodnutí

Před 200 lety, počátkem roku 1815, stále ještě zasedal Vídeňský kongres, kde zástupci evropských mocností i menších států řešili uspořádání starého kontinentu po porážce císaře Francouzů Napoleona I. Jedním z bodů jednání bylo i Neapolské království, kde dosud vládl Napoleonův švagr, král Joachim I. Murat, který po bitvě i Lipska roku 1813 svého švagra opustil a počátkem roku 1814 přešel na stranu protifrancouzské koalice. Přesto se pod Joachimem Muratem neapolský trůn viklal, neboť například Velká Británie jej nikdy za vládce Neapolska neuznala a prosazovala návrat země pod žezlo sicilských Bourbonů. Na přelomu února a března se před vítěznými mocnostmi ale vynořily nové komplikace, neboť Napoleon Bonaparte uprchl z Elby a 1. března 1815 se vylodil v zálivu Juan poblíž Cannes. Odtud vyrazil na Paříž a během jeho pochodu, nazývaného později letem orla, se k němu přidávali jeho bývalí vojáci, kteří byli dosavadní vládou navrátivších se Bourbonů (kteří mimo jiné redukovali armádu, a mnoho veteránů tak skončilo bez práce) zklamáni. Zpráva o jeho návratu do Francie vyvolala značné ohlasy.

Velmi rychle a snad poněkud zkratově jednal i neapolský král Joachim I. Murat, který jakmile zjistil, že Napoleon je opět na francouzské půdě, znovu změnil strany a místo nejistoty politických jednání zvolil nejistotu války po švagrově boku. Za zkratovité lze jeho jednání označit hlavně z toho důvodu, že již 15. března vyhlásil nepřátelství Rakušanům, tedy celých pět dní předtím, nežli Napoleon vůbec dorazil do Paříže a převzal vládu. Snad Murat předpokládal, že Napoleon bude postupovat rychleji a chtěl využít nepřipravenosti koalice na novou válku. Že se jednalo o zcela chybný odhad situace, měla ukázat blízká budoucnost.

Síly protivníků

Neapolská armáda vyrazila na tažení k severu okamžitě v síle asi 52.000 mužů, 7.300 koní a téměř 80 děl. Bleskově obsadila území papežského státu, včetně Říma, odkud uprchl papež. Dne 30. března vydal Joachim I. Murat v Rimini provolání ke všem Italům, kterým je vyzýval k válce za sjednocení, čímž chtěl rozšířit řady svých vojsk a vyvolat povstání v severní Itálii. Odezva v Lombardsku a Benátsku však zůstala velmi vlažná.

Proti jeho vojákům stály v severních provinciích hlavně rakouské síly pod velením italského vicekrále polního maršála Bellegarda. Již před vyhlášení války ze strany Neapole ale do severní Itálie zamířily rakouské posily k plánované invazi do jižní Francie. S nimi přijel z Mohuče i generál jezdectva Johann Frimont svobodný pán Palota, který se měl ujmout velení invazních sil. Tento zkušený, schopný a oblíbený vojevůdce (později označovaný jako Radecký své doby) se rychle pustil do organizace sil, které měly nyní čelit neapolské armádě. Levé křídlo císařských sil představovala divize o třech brigádách, jejíž velení převzal polní podmaršálek Adam Albert hrabě Neipperg (jednooký jezdecký důstojník, který po Napoleonově odsunutí na Elbu utěšoval bývalou francouzskou císařovnu a dceru rakouského císaře Marii Louisu), středu o dvou divizích po dvou brigádách velel polní podmaršálek Vincenz Friedrich Bianchi a pravé křídlo s pouhou jednou brigádou (zatím) převzal polní podmaršálek Laval hrabě Nugent von Westmeath. Celkem se jednalo o necelých 30.000 mužů, 3.000 koní a 60 děl.

První šarvátky a bitva u Occhiobello

Již koncem března se postupující Neapolitáni několikrát úspěšně střetli s rakouskými předsunutými oddíly. Murat obsadil Anconu a 2. dubna i Bolognu. Následující den se jeho postup pokusil zastavit polní podmaršálek Bianchi na řece Panaro u Modenském vévodství, ale po odražení několika prvních útoků byl přesilou obchvácen z boku a donucen k ústupu za řeku Pád. Tím ale úspěchy neapolské armády skončily.

Na Pádu v té době již generál jezdectva Frimont soustředil hlavní obrannou linii Rakušanů a byl připraven hájit všechny zbylé přechody přes italský veletok, jenž zároveň tvořil hranici rakouských severoitalských provincií. Nutno podotknout, že Muratovy síly do té doby již značně prořídly, neboť značnou část vojska včetně dělostřelectva ponechal k obléhání pevnosti Ferrara (7. dubna), kterou držela rakouská posádka. K přechodu Pádu mu tak zbývalo jen kolem 25.000 mužů. S nimi se rozhodl vynutit si přechod řeky u mostu v obci Occhiobello, který hájil jen slabý odřad z divize polního podmaršálka Mohra (spadající pod Bianchiho velení). Dne 8. dubna zahájil Murat útoky na most, které ale Rakušané odráželi koncentrovanou dělostřeleckou palbou. Murat se nemínil vzdát a hnal své vojáky dále do příslovečného mlýnku na maso, nezdarem ale skončil i útok celého dragounského pluku. Následující den neapolský král v útocích pokračoval, nicméně šance na úspěch již byla minimální, neboť generál Frimont nasměroval k Occhiobellu posily, čímž počet obránců vzrostl na asi 10.000 mužů. Na druhé straně neúspěšné boje značně oslabily morálku Neapolitánů a Muratova armáda se začínala drolit. Její ztráty dosáhly více než 2.000 na padlých a raněných a další stovky dezertovaly. Nakonec musel Joachim I. zavelet k ústupu a zahájit přípravy na obranu před nevyhnutelným rakouským protiútokem.

Rakouský protiútok

Ten na sebe nenechal dlouho čekat, neboť již následující den vyrazil Bianchi s asi 2.500 muži na Carpi s cílem vytlačit protivníka z Modenského vévodství. Neapolskou posádku ve městě o 5.000 mužích pod velením generála Guglielma Pepeho (veterána napoleonských válek a posléze velitele povstaleckých sil v roce 1820 i v letech 1848-1849) Rakušané zcela zaskočili a prakticky rozprášili. Zbývající neapolské síly poté vyklidily zbytek Modeny. Vítězství u Occhiobella Rakušané plně využili a 12. dubna vyrazila část jednotek polního podmaršálka Mohra o síle asi 4.500 mužů ke Casaglii s cílem vyproštění obležené Ferrary. Obec bránilo více než 7.000 Neapolitánců, kteří zpočátku kladli tuhý odpor. S postupujícím časem se však (jako ještě mnohokrát poté) projevila větší výdrž početně slabších Rakušanů a večer Muratovy jednotky zatroubily k ústupu na Bolognu. Obsazení této pozice vedlo k ohrožení dalších neapolských sil, takže král Joachim musel opustit své obranné pozice a ustoupil též od Ferrary. Odloučené Nugentovy jednotky poté prakticky bez odporu obsadily 15. dubna Florencii. To již znamenalo všeobecný ústup neapolské armády.

Rakouský velící generál Frimont proto musel řešit reorganizaci svých sil, neboť ty byly primárně určeny k invazi do jižní Francie a bylo třeba je uchovat připravené v severní Itálii. Přesto se rozhodl ponechat v severní Itálii dočasně jen slabé síly jedné záložní divize a dosud se formujícího 1. armádního sboru pod svým vlastním velením (očekávajíc další posily) a 17. dubna soustředil své dosavadní síly v Bologne. Sestavil z nich samostatnou „neapolskou“ rakouskou armádu pod velením polního podmaršálka Bianchiho určenou k pronásledování Joachima I. Murata.

Tažení na jih

Sestava rakouské „neapolské“ armády zůstala v podstatě stejná jako dosud a její tři sbory (či snad lépe kolony, neboť k organizaci plného sboru měly mnohdy dost daleko) postupovaly ve třech proudech. Neipperg na levém křídle po ose Forli – Rimini, Bianchi ve středu přes Florencii na Arezzo a Foligno a Nugent vpravo na postupové trase Florencie, Siena, Řím. Hlavní neapolské armádě byl tedy v patách Neipperg, zatímco samotný Bianchi mu ohrožoval ústupovou trasu na Neapol, tedy hlavní komunikační linii. Nugent pak čelil odloučeným neapolským gardovým divizím, které však dosud mnoho bojovnosti neprojevily. Neapolský král Joachim I. Murat se během ústupu několikrát pokusil pronásledujícím Neippergovým silám čelit, ale morální rozklad jeho armády mu mnoho šancí na úspěch nedával. Dne 21. dubna se neapolský zadní voj postavil rakouskému předvoji na řece Ronco jižně od Forli. Navzdory početní převaze byl ale poražen a pronásledování pokračovalo. Stejně dopadly i další střety 23. a 28. dubna, ačkoliv poměr sil byl ve všech případech silně v neprospěch Rakušanů.

Král Joachim I. v tuto chvíli (přelom dubna a května) musel čelit nebezpečí sevření své armády mezi Neippergův sbor a Bianchiho, který mu blokoval komunikační linii se zázemím. Rozhodl se využít výhod operování na vnitřních liniích a porazit oba rakouské sbory, dokud operovaly samostatně, neboť nad každým z nich měl více nežli dvojnásobnou převahu. Vyčlenil proto ze své armády divizi generála Carrascosy, jejímž úkolem bylo zadržet Neipperga, a sám se vypravil proti Bianchimu, který disponoval slabšími silami.

Carrascosa se ocitl v nezáviděníhodné pozici, neboť měl čelit silnějšímu protivníkovi, který jeho vojáky již předtím několikrát porazil. Neipperg skutečně chvátal, aby se spojil s Bianchim, a na Carrascosovu divizi narazil již 1. května u Scapezzana. Neapolitánci se snažili vyhnout přímému střetu a zadržet nepřítele manévrováním, to ale na zkušeného bývalého husara Neipperga neplatilo. Záhy slabšího soupeře vymanévroval a hrozil mu obklíčením, což Carrascosa nepřipustil a raději se spořádaně stáhl směrem k Anconě. Neippergovi se tak otevřela cesta do zad Muratovy hlavní armády.

Bitva u Tolentina – den první

Bianchiho sbor měl za sebou náročný pochod v horském terénu Apenin, nicméně 26. dubna dosáhl Foligna a pokračoval tak, aby Muratovi odřízl komunikační linii. Dne 1. května stál u Tolentina a již věděl, že před sebou má nepřítele. Zaujal proto defenzivní pozice na výšinách Monte Milone se středem u věže San Catervo, další opěrné body tvořily hrad Rancia a kostely v Maestà a u San Giuseppe. Velení středu a pravého křídla svěřil osvědčenému polnímu podmaršálkovi von Mohrovi.

Joachim Murat se k útoku připravil velmi dobře, jeho plán počítal s postupem od Maceraty ve dvou kolonách, přičemž každá měla napadnout jedno rakouské křídlo. Neapolitáni vyrazili dle plánu 2. května a kolem 11 hodiny dopolední došlo k prvním střetům s rakouským předvojem, který se za neustálého ostřelování vyvázal z boje a ustoupil k hlavní obranné linii. Rakušané kladli tvrdý a rozhodný odpor, přičemž větší část bojů Muratova levého křídla se soustředila na hrad Rancia, který během dne několikrát změnil majitele. Také druhé Muratově koloně postupující vpravo na Monte Milone se dosud dařilo tlačit rakouské síly pomalu zpět. První den střetnutí ale k žádnému rozhodnutí nevedlo. Večer, po dni úporných bojů, se Bianchi stáhl zpět a koncentroval své síly v nové obranné linii před obcí Madia, posledním záchytným bodem před samotným Tolentinem.

Bitva u Tolentina – den druhý

Druhý den, 3. května, vyrazil král Joachim I. Murat v čele neapolské armády znovu do útoku, o kterém věřil, že rozhodne bitvu. I tentokráte se neapolským vojákům zpočátku dařilo tlačit na nepřítele, přestože se císařští tvrdě bránili a dobře časovanými protiútoky sráželi útočníky zpět. Pro Murata bylo klíčové získat výšiny u Madie, ze kterých bylo možno kontrolovat přístup do Tolentina i město samotné. Kolem poledne se k útoku na výšiny sešikovalo mezi 8.000 a 9.000 Neapolitány do čtyř obřích karé (čtvercová formace určená pro obranu proti jezdectvu) a vyrazili vpřed.

Zůstává otázkou, proč útočníci zvolili právě tuto formaci, se kterou se velmi špatně manévruje a která je přitom skvělým cílem pro dělostřelectvo. Na rakouské straně totiž mnoho jezdectva nebylo, vlastně šlo jen o šest eskadron dragounů velkovévody toskánského (dragounský pluk č. 5, rozpuštěný roku 1860) a necelých pět eskadron husarů anglického prince regenta (husarský pluk č. 5, předtím i později známý jako Radeckého husaři). Tyto jednotky se během bitvy opakovaně vyznamenaly při rakouských protiútocích, přesto je neapolské jezdectvo počtem třikrát převyšovalo.

Na neapolská karé se záhy snesla přesná palba na výšinách koncentrovaného rakouského dělostřelectva, která v sevřených masách pěchoty vyryla krvavé brázdy. Protiútok rakouského pěšího pluku č. 27 podpořený dvěma eskadronami „toskánských“ dragounů pak rozvrátil první karé. Prchající vojáci vnesli zmatek do zbývajících čtverců a za krátko útočníci v panice prchali zpět do výchozích pozic. Chaosu v neapolské armádě okamžitě využili Rakušané a vrhli síly do rozhodného protiútoku. Shodou okolností se v této době král Joachim I. Murat dozvěděl také o Carrascosově porážce u Scapezzana a uvědomil si, že mu hrozí Neippergův útok do zad (i když Neippergův sbor byl dosud dostatečně daleko). S tímto vědomím se rozhodl zatroubit k ústupu.

Bilance bitvy a její následky

V bitvě u Tolentina se střetlo asi 12.000 Rakušanů s téměř 26.000 Neapolitány. Muratova armády ztratila na 1.700 mužů padlých a raněných a více než 2.200 zajatých. Naproti tomu Bianchi přišel „jen“ o 822 mužů (padlí, ranění a nezvěstní). Morálka neapolské armády byla v troskách a králi Joachimu I. Muratovi nezbývalo než znovu ustupovat na Aquilu a Popoli. Oproti tomu Bianchi po bitvě spojil své síly s Neippergovým sborem, reorganizoval síly a 5. května vyčlenil jednu brigádu k obléhání Ancony, kterou z moře blokovalo anglické a rakouské námořnictvo. Zbývající síly rozdělil do tří kolon, které měly pronásledovat neapolskou armádu. Čtvrtou kolonu tvořil Nugentův sbor, který mezitím 30. dubna vstoupil do Říma, odkud pokračoval na jih k Neapoli.

Joachimu Muratovi se nakonec podařilo Rakušanům uniknout a dostat se do San Germana (dnes Cassina), kde doplnil síly své armády decimované dezercemi na asi 15.000 mužů. Bianchiho kolony mezitím obsazovaly jedno město za druhým a opět byly Muratovi v patách. Neapolský král se naposledy postavil k boji u San Germana, kam mířil Nugentův sbor. V bojích, které trvaly od 15. do 17. května, se naplno projevil úpadek morálky Neapolitánů, neboť o polovinu slabší Nugentovy jednotky protivníka rozprášily. Joachim Murat následující den v Neapoli předal velení nad zbytkem armády nešťastnému generálu Michelu Carrascosovi a sám uprchl do Francie. Divizní generál Carrascos zahájil okamžitě jednání o míru a již 20. května byla podepsána mírová smlouva v Casalanze. O dva dny později vstoupilo rakouské vojsko do Neapole.

Mírová smlouva byla vůči neapolskému království velmi velkorysá, neboť prakticky jedinou změnu přinášela v osobě krále, kterým se stal znovu sicilský král Ferdinand III. (v Neapoli byl ovšem Ferdinandem IV.), jenž vládl Neapoli již před napoleonskými válkami. Mírová smlouva ovšem nezahrnovala posádky neapolských pevností Ancona, Pescara a Gaeta, které byly obleženy.

Muratův epilog

Neapolská válka, již Joachim I. Murat entuziasticky vyhlásil Rakouskému císařství již v polovině března, tak skončila dříve, než navrátivší se císař Francouzů Napoleon I. vůbec vytáhl do pole (jeho belgické tažení k Waterloo probíhalo od 15. do 18. června). Ze zbývajících tří pevností kapitulovaly dvě ještě do konce měsíce: Pecsara 29. května a Ancona 30. Gaeta vydržela nejdéle, byť se od počátku června jednalo již jen o její formální blokádu. Po uvedení Ferdinanda sicilského zpět na neapolský trůn a stabilizaci poměrů obdržel Bianchi rozkaz přepravit větší část rakouské „neapolské“ armády zpět na sever, respektive do jižní Francie. Blokádu Gaety poté převzal jeden pluk sicilské armády. Velitel pevnosti nakonec kapituloval až počátkem srpna a 8. tohoto měsíce pevnost znovu obsadila koaliční vojska.

Sám nyní již bývalý král Joachim I. Murat se koncem srpna vypravil na Korsiku a snad inspirován Napoleonovým návratem z Elby začal shromažďovat vojsko pro svůj návrat do Neapole. Koncem září se vypravil s hrstkou věrných do Kalábrie, kde chtěl vyvolat povstání. Dne 8. října se s 250 muži vylodil u městečka Pizzo, ale reakce obyvatel byla jiná, nežli předpokládal. Triumfální návrat, který před půl rokem zažil jeho švagr, se nekonal, lidé již měli války dost a navíc právě v Kalábrii Joachim I. nikdy nebyl oblíben. Za těchto okolností byl nešťastný Murat rychle dopaden bourbonskými oddíly, odsouzen k smrti a 13. října stanul před popravčí četou. Odmítl pásku přes oči, požádal vojáky, aby ušetřili jeho tvář a poté sám velel k palbě.

Zdeněk Munzar