„Kanón s koulí“, jedinečná čs. pevnostní zbraň, se kterou místo Čechů stříleli Němci

V roce 2013 oslaví už šedesát let existence ve sbírkách Vojenského historického muzea Praha. Řeč je o unikátním exempláři československého pevnostního kanónu vz. 36, kterým byly vyzbrojeny pohraniční pevnosti v předmnichovském období.

Škodovácký 4cm pevnostní kanón vz. 36 byl bezesporu jednou z nejlepších zbraní konce 30. let. Byl vyráběn v napjaté atmosféře předmnichovské éry a z celkového počtu 268 vyrobených kusů první série jich na konci září 1938 bylo v pevnostech osazeno už 222. Do bojů ovšem nezasáhl jediný. Využití tyto zbraně paradoxně našly v rukou německé armády, která kanóny používala v bojích na atlantickém pobřeží – o tom ale ještě bude řeč.

Exemplář kanónu, který je vystaven v prvním patře Armádního muzea Žižkov, poutá zaslouženou pozornost návštěvníků. Ti laičtí jsou vždy překvapeni, jak kanón vlastně vypadá - běžné dělo příliš nepřipomíná a každý se podivuje především bizarní „kouli“, která je na hlavni kanónu. Ta přitom sloužila k vyplnění, resp. utěsnění prostoru ve střílně u hlavně. Kanón v muzeu dnes patří k několika málo kusům, které lze na území České republiky spatřit. Kuriózní na tomto exempláři je také to, že je složen ze dvou různých kusů: tělo nese výrobní číslo 144, hlaveň je ovšem z kanónu s výrobním číslem 229.

Plzeňská Škodovka proslula už v době Rakouska-Uherska výrobou nejrůznějších děl, armádní zakázka z poloviny 30. let na kanón určený pro pěchotní srub těžkého opevnění pro ni byla i finančně dosti výhodná. Práce na vývoji i výrobě probíhaly rychle, továrna se také bála zpoždění, za které hrozily velké finanční sankce a tím pádem zmenšený zisk. Zkoušky kanónu probíhaly v roce 1936 i ve vojenském prostoru Brdy, na návštěvu se sem přijel podívat dokonce prezident Beneš.

Kanón byl schopen na vzdálenost 1650 metrů prostřelit pancéřovou desku o síle 50 mm, což byla z hlediska vybavení tehdejších tanků zcela dostačující účinnost. Byl na lafetě spřažen s těžkým kulometem vz. 37 ráže 7,92 a se zaměřovacím dalekohledem. Rychlost střelby činila 20-30 ran za minutu, při rychlopalbě až 40 ran. Dostřel pancéřového granátu činil 5 800 metrů. Zbraň vážila 1 550 kilogramů, obsluhu tvořilo šest vojáků: velitel, miřič, nabíječ, kulometčík, první a druhý podavač.

Kanónem byly na sklonku léta 1938 kompletně vybaveny pevnosti v ostravském, kralickém a bratislavském úseku. Mnichovská dohoda význam pevností anulovala, vojenští představitelé druhé republiky se tedy alespoň snažili získat do svých rukou vnitřní vybavení. Od Němců na to byl určen termín pouhých osmi dní, i přesto se podařilo odvézt všech 222 kanónů z betonových monumentů, nyní mlčenlivě stojících na již neexistujících hranicích.

O pevnostní kanóny rychle projevily zájem některé cizí státy, např. Francie či Jugoslávie. Krátký čas vyměřený druhé republice však neumožnil prodat je ve velkém. I Němci měli zájem, počkali si však na 15. březen 1939, kdy jim po okupaci spadly zadarmo do klína. Šlo nejen o již vyrobené kanóny první série, ale další dvě stovky zbraní z druhé série. Celkem tak mohli nacisté počítat s téměř pěti stovkami kanónů.

Nejprve je zamýšleli využít v tzv. Západním valu, pevnostní linii při německé hranici s Francií, Lucemburskem, Belgií a jižním Nizozemskem. Po rychlém obsazení těchto zemí ztratily i tyto pevnosti smysl, kanóny tedy nalezly finální působiště na Atlantickém valu, tedy v pevnostech na pobřežním území od Francie až po Norsko. Byly umístěny v několika typech bunkrů, od velkých až po malé i improvizované. Nejhustší rozmístění kanónů přitom vykazovaly pevnosti na Normanských ostrovech v kanálu La Manche, poblíž Francie. Šlo o jediné britské území, které Němci za války obsadili. Na ostrově Guernsey bylo například umístěno 33 škodováckých kanónů.

S postupem času a vývojem války ovšem význam původně špičkové zbraně klesal. Jestliže v roce 1938 byl kanón ráže 47 mm velice účinnou zbraní proti všem útočícím tankům, v roce 1944, kdy se Spojenci vylodili v Normandii, už modernějším strojům větší škody nezpůsobil. Kanóny na Atlantickém valu sice zasáhly do jednotlivých bojů, ovšem nesehrály klíčovou roli.

Po roce 1945 se na území Československa nacházelo 15 kompletních a nepoškozených kanónů, které válku přečkaly na území Slovenska. I když se uvažovalo o jejich začlenění do výzbroje, nakonec se pro ně nenašlo uplatnění – a tak skončily ve šrotu. Výjimkou byl pouze kanón č. 144, zachovaný pro muzejní účely. Už šest desítek let je ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha a v Armádním muzeu Žižkov ho obdivují stále nové generace návštěvníků. Můžete tak ostatně učinit i vy – muzejní expozice je otevřena každý den kromě pondělí od 10 hodin do 18 hodin a vstup je zdarma.