Zbraně ze vzduchu

Děkujeme vám a letcům spojenců za dodávky zbraní, málo, ale přece, zachránili jste tím mnoho životů, národního majetku i též angloamerické prestiže. Každá zbraň bude mnohokráte znásobena... (Telegram radiostanice ANNA z 29. dubna 1945)

Spojenecké letectvo britských a amerických perutí „special duty“ dodalo v letech 2. světové války vzdušnou cestou 10 485 tun vojenského materiálu francouzským odbojářům a 13 659 tun jugoslávským partyzánům. Do Řecka letecky přišlo „jen“ 5 796 tun. Na předposledním místě pomyslné evropské odbojářské tabulky bylo vzdálené Polsko. Přesto do něj během války odstartovalo 858 letounů, z nichž 483 se podařilo provést výsadek parašutistů či zbraní. Do Polska bylo od února 1941 do prosince 1944 vysazeno 351 parašutistů a 670 tun vojenského materiálu, z čehož se však jen 443 tun dostalo do rukou polského odboje. Nejhůře na tom byl však s pouhými 65,6 t shozeného vojenského materiálu odboj v českých zemích.

Složitá problematika leteckých shozů zbraní a vojenského materiálu českému nekomunistickému odboji patří dodnes k stále jen velice povrchně a nedostatečně analyzovaným kapitolám dějin našeho odboje. Pro většinu historiků je to možná dané tím, že považují toto téma za marginální, přestože od prosince 1944 do května 1945 vysílal londýnský rozhlas téměř dvě stovky hesel, avizujících lety se zásilkami zbraní českému odboji, ale z různých důvodů se jich podařilo přijmout jen pouhých 10%!

Za této situace potom ovšem nedělalo po válce komunistickým demagogům žádnou velkou práci zahořklé nekomunistické odbojáře, orientované dosud na Benešovu exilovou vládu, přesvědčovat o tom, že za neúspěchy leteckých operací jsou „intriky Západu, který tím tlumil revoluční nadšení pracujícího lidu“. To potom usnadnilo v dalších letech také práci komunistickým historikům, když se nemuseli zabývat rozborem skutečného pozadí neúspěchů leteckých dodávek zbraní do českých zemí západními spojenci a mohli převzít líbivé argumenty stranických propagandistů.

Úspěšné letecké dodávky zbraní by nepochybně zvýšily autoritu prezidenta Beneše a londýnského exilu, podpořily výrazně prestiž nekomunistických odbojových skupin, měly by vliv na formování domácí politické scény v regionech a jistě by do určité míry ovlivnily i volby v květnu 1946.

Proto komunistická propaganda i historiografie tomuto tématu věnovaly dlouhodobě mnoho pozornosti, která vyústila do záplavy tendenčních výkladů, ve kterých byly na jedné straně cudně zamlčovány velice negativní sovětské politické a vojenské zásahy do této problematiky a na straně druhé byli Britové a Američané (včetně československého exilového ministerstva národní obrany v Londýně a především do krajnosti obětavých spojeneckých letců) nesmyslně obviňováni z toho, že nebyli ochotni „dát zbraně lidu, protože se báli jeho revolučního odhodlání“.

Nahrával jim v tom v nemalé míře i z nedodaných zbraní frustrovaný domácí odboj, který v tomto směru reprezentuje především velice emotivní formou v knize „Cestou národního odboje“ bohužel zcela neobjektivní vojenský zmocněnec rozvětvené vojensko-partyzánské organizace Rada tří (R-3) kpt. gšt. Karel Veselý-Štainer (generál Richard), který se v závěru války úzce sblížil s komunisty.

Za zmínku stojí to, že argumenty z jeho knihy komunističtí historici po desítky let nesčíslněkrát účelově citovali, ale samotná kniha byla po roce 1948 na indexu a nebyla v knihovnách dostupná. Zároveň je nutné připomenout, že právě Karel Veselý-Štainer měl sám velký podíl na řadě neúspěchů při vysazování zbraní pro odboj a ani po letech nebyl ochoten k objektivnějšímu pohledu na tuto problematiku.

Přestože od června 1944 požadoval prostřednictvím radiostanice MILADA paraskupiny CALCIUM nesmlouvavě masové dodávky zbraní, odmítl Karel Veselý-Štainer v únoru 1945 odstartované shozy na řadu jím nahlášených ploch přijmout, dokud nebudou předtím realizovány dva jiné shozy. Ve skutečnosti šlo především o to, že v předstihu nahlásil plochy v místech, kde dosud nebyly vůbec zformovány příjmové skupiny!

Důkazem toho je krach dodávky zbraní českému odboji v únoru 1945. Tyto zbraně byly uloženy ve skladu v jižní Itálii od konce roku 1944 ve zvláštním skladu, v němž bylo uloženo s potřebným množstvím munice 200 lehkých kulometů Bren, 3000 samopalů Sten, 2000 pistolí a revolverů, 100 nehlučných speciálních pistolí Welrod, 10 000 ručních granátů, 35 tun trhanin s příslušenstvím, 200 dalekohledů, 1200 útočných nožů, 1000 denních dávek potravin, 800 svítilen s bateriemi, 400 kompasů, různý zdravotnický materiál apod. Mimo to byly zbraně baleny do britských a amerických uniforem pro utěsnění v kontejnerech s následným využitím jako bojové výstroje českých odbojářů.

Se shozy zbraní v českých zemích začali v roce 1945 jako první ze základny Campo Casale u Brindisi polští letci z 301. perutě zvláštního určení peruť „Obróncow Warszawy“. Ta během tří únorových nocí (16., 17. a 20. 2.) vyslala do Československa 16 letounů (9 Liberatorů a 7 Halifaxů) s šesti parašutisty a výzbrojí pro 1300–1700 partyzánů! Úspěšně dopadlo bohužel jen vysazení čtyřčlenné paraskupiny PLATINUM, která sehrála důležitou roli v historii vojensko-partyzánské organizace Rada tří a později i i Pražského povstání. Špatné počasí a především hrubé chyby českého domácího odboje (např. ohlášené plochy, ale neexistující příjmové skupiny na Pelhřimovsku) způsobily, právě především vinou největšího poválečného kritika spojenců a londýnského exilu Karla Veselého-Štainera, fiasko ostatních operací, ke kterým polští letci přistupovali s krajní odpovědností, přestože byli v některých případech zcela nespravedlivě obviňováni ze sabotáže.

Naopak kvalitu a obětavost polských letců potvrzuje v Itálii za shozy a vysazování parašutistů odpovědný československý důstojník kpt. Gustav Loquens ve své zprávě do Londýna z 18. února 1945: „...Jejich postoj k českým operacím je v naprostém protikladu oproti názorům důstojníků polské armády. Při osobní rozmluvě s velitelem polské squadrony [pplk. Tadeuszem Arciuszkiewiczem – pozn. aut.] tento otevřeně prohlásil, že v jeho squadroně nepěstují žádnou politiku a že jsou především letci a právě vzhledem k nynějšímu poměru čs. vlády k polské vládě v Londýně věnují co možná největší péči k úspěšnému provedení českých operací. Jeho posádky provádějí operace tak, jako by to byly operace polské. Všichni jsou si velmi dobře vědomi pikantnosti tohoto poměru, avšak všichni, počínaje velitelem a konče posledním mechanikem, dávají do akcí vše, jen aby nevznikly nějaké pochyby o možné zlomyslnosti ze strany polských leteckých posádek. Všechny české akce nalézají u celé polské squadrony největšího pochopení. Téhož pocitu a pochopení jsem nabyl v rozmluvě se všemi veliteli i členy let. posádek a je vždy zřejmé jejich zklamání, vracejí–li se z letu, který nebyl úspěšně zakončen.“

První výpravy do českých zemí v noci 16. února se zúčastnilo 63 polských letců na palubách 4 Liberatorů a 5 Halifaxů. Ty měly v Čechách a na Moravě shodit vedle 6 parašutistů, z nichž čtyři byli radisté, také 101 kontejnerů a 53 balíků s vojenským materiálem (včetně devíti naváděcích radiomajáků Eureka), který by umožnil vyzbrojit zhruba tisícovku českých partyzánů kulomety Bren, samopaly Sten, puškami, pistolemi, ručními granáty i plastickou výbušninou!

Cennou pomůckou pro další shozy by v rukou odboje byl rádiomaják Eureka, který pracoval na principu vysílače rádiového kódu (dvou písmen Morseovy abecedy) do vzdálenosti 60 až 150 km směrem k příletové trase letounu. Přijímací stanice Rebecca v přídi spojeneckého letounu potom indikovala signál Eureky na tzv. příjmovém kříži, kde bylo během letu možno určit jak stranové, tak výškové odchylky od místa vysílače. Po příletu letounu nad příjmovou plochu (D. P. – „dropping point“) skupina odbojářů či partyzánů na ploše vyslala, rovněž Morseovou abecedou, prověřující světelný signál a zapálila signální ohně či rozsvítila signální světla v dohodnutém rozestavení.

Špatné počasí, neobsazené plochy odbojáři či jejich chyby při signalizaci způsobily krach této operace, přestože polští letci riskovali a dlouho marně kroužili nad prostory, kde na ně často nikdo nečekal. Polská 301. peruť "Obróncow Warszawy" ukončila svou činnost jako jednotka letů zvláštního určení 28. února 1945. V březnu její úkol převzala britská 148. Peruť zvláštního určení RAF, které se podařilo realizovat několik shozů na jižní Moravě pro skupinu CARBON a v dubnu její roli převzali Američané z 2641st Special Bombardment Group, kteří v českých zemích vysadili na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 56,9 tuny. Tehdy však jejich aktivity výrazně sabotovalo sovětské velení, které zakázalo americkým letcům přelet maďarského území a v některých případech ohrožovalo americké letouny palbou. Do českých zemí se muselo létat přes Alpy, kde tehdy panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let zhatilo.

Konečný výsledek leteckých dodávek zbraní a vojenského materiálu českému odboji nespočíval však jen v hubené bilanci těchto operací, ale také v emocích a řadě tvrdých obvinění mezi významnými aktéry domácího a zahraničního odboje po válce. Již 7. června 1945 se novopečený člen KSČ a nyní již zemský velitel SNB v Čechách povýšený na plukovníka generálního štábu Karel Veselý-Štainer obrátil „jménem všech vojenských a politických složek domácího revolučního hnutí spojených později v Národní radě české“ na ministerstvo národní obrany s žádostí o vyšetření všech okolností spojení domácího a zahraničního prostřednictvím vojenského soudu, protože „nebylo vždy dostatečně dbáno proseb a přání našeho revolučního hnutí“. Tento útok směřoval na bývalého exilového ministra národní obrany generála Sergěje Ingra a rovněž již bývalého šéfa vojenské zpravodajské služby generála Františka Moravce. Šlo o pomstu za nesplnění požadavku masových dodávek zbraní, kterou chtěl zcela neobjektivní Veselý-Štainer vykonat bez jakéhokoliv nadhledu a především bez jakékoliv sebekritické reflexe vůči dlouhé řadě vlastních chyb při organizování domácího odboje.

Z otázky leteckých shozů zbraní do českých zemí se tak stal nepřehledný a emocemi zmítaný labyrint, jehož stav nejvíce vyhovoval především komunistické propagandě. Proto si tato zajímavá kapitola dějin odboje v letech 2. světové války alespoň po letech konečně zaslouží náležité objasnění. Jedno je však jisté již teď jisté, obětaví polští, britští a američtí letci tehdy s nasazením životů dělali maximum pro to, aby své úkoly splnili…

Jindřich Marek

Popisky:

1

Letoun Handley Page Halifax na italské základně Campo Cassale u Brindisi s kontejnery s vojenským materiálem v pumovnici a pod křídly před odletem na noční operaci na podporu hnutí odporu v nacisty okupovaných zemích.

2

Mnohem výkonnější než Halifaxy byly americké letouny Consolidated B-24 Liberator, kdy z jednoho letounu mohlo být vysazeno pro hnutí odporu v Evropě téměř 5 tun vojenského materiálu.

3

Polští letci u kontejnerů se zbraněmi před jejich naložením do letounů na základně Campo Casale u Brindisi.

4

Odznak 301. peruti zvláštního určení „Obróncow Warszawy“.

5

Několik desítek britských samopalů Sten Gun Mk.II v každém z letounů, určených pro shozy, bylo vítaným dárkem pro odbojáře a partyzány v okupované Evropě. Bohužel ti čeští z mnoho důvodů dostali do rukou jen ojedinělé zásilky…