Akta ceněná i zneuctěná ‒ k osudům česko-slovenských vojenských písemností po 15. březnu 1939

Letošní patnáctý březen je spojen s již sedmdesátým sedmým výročím okupace českých zemí německou brannou mocí. Pokusme se nahlédnout na tehdejší dění z poněkud nezvyklého úhlu. Spolu s cennou materiální základnou a vojensko-průmyslovým potenciálem se okupační síly zmocnily obrovského objemu armádních písemností. A právě jejich osudům v počátečním období existence Protektorátu Čechy a Morava je věnována tato historická črta.

Z deníku očitého svědka

Pro navození atmosféry tehdejších dnů se nabízí k ocitování dosud nikdy nezveřejněný dobový záznam rotmistra č-s. branné moci z posádky Rakovník. Do soukromého deníku si poznamenal zajímavé postřehy o smýšlení řadových příslušníků okupační armády. Získal je bezprostředním kontaktem s nimi.

Sedmnáctého března 1939 zapsal: „Dopoledne v 9.30 přijelo německé vojsko sem do Rakovníka. Přijeli z Prahy na motorkách a autech. Nejprve obsadili, ovšem bez odporu, naše kasárny. Naše vojsko právě cvičilo na kasárenských dvorech, v pochodu zpívalo a německému vojsku nevěnovalo velkou pozornost. Zdálo se nám být velice směšným to obsazování kasáren, ten strach německých vojínů nás nutil k smíchu. Byli ozbrojeni až hrůza. Každý vojín měl mimo celé výzbroje ještě v každé ruce ruční granát. Uprostřed dvora postavili lehký kulomet a u každého vchodu do budovy také a s hrůzou čekali, co to české zpívající vojsko bude dělat. Před kasárnami postavili malé pěchotní dělo. Němců bylo asi 300‒400. Našemu vojsku byl dán rozchod. Čekali, že snad o kasárny bude svedena bitva, byli na ni připraveni. Když však viděli, že české vojsko zachovává mrazivý klid, zahanbeně zase schovali kulomety a jiné zbraně.

Byl jsem celou tu dobu na kasárenském dvoře a všechno jsem pozoroval. Byla hrozná nepohoda, zima, vichřice a sníh a němečtí vojáci byli celí promrzlí. Byli to samí mladí hoši. Tázal jsem se jednoho poddůstojníka, proč přicházejí s takovým strachem a nač ty ruční granáty? Odpověděl mi, že jim bylo řečeno, že jdou k zlému národu, který prý je dravý a nepřátelský jako lidožrouti, že prý jdou na komunisty a do země, kde prý je hrozný nepořádek a chaos, kde prý jsou nečeské národy (menšiny) chladnokrevně a bez překážek vyvražďovány. To samé mi později řekl také jeden mladý šikovatel a přidal k tomu ještě, jak těžce se s ním jeho matka loučila, jak mu dělala kříž na čele, řkouc, aby na sebe dával dobrý pozor, že prý jde do země, kde jsou strašně zlí lidé. Oběma jsem řekl, aby dokud zde v Čechách budou, bedlivě pozorovali všechno, a aby si udělali svůj vlastní úsudek o tom, co jim bylo řečeno, než vtrhli do Čech. Tak se štvou na sebe lidé.“

Rozhodnost versus opatrnictví v moři beznaděje

Pro návrat k meritu tohoto příspěvku ocitujme jiný autentický záznam téhož pisatele. Patnáctého března se podílel na skartaci písemností svého vojskového tělesa, v jejichž případě byl eminentní zájem na tom, aby nepadly do rukou cizí armády. O tom se krátce ale výstižně vyjádřil takto: „Jsme celý den v kasárnách, kde horečně pálíme ve všech kamnech, v kuchyni i v továrních pecích firmy Otta důvěrné spisy. Je toho několik tun. Sníh v okolí kasáren je pokryt silnou vrstvou shořelého papíru.“ Očitý svědek popsal výstižně to, co se v té době odehrávalo na všech úrovních od centrálních armádních úřadů, přes hierarchii vyšších velitelství až po jednotlivé posádky na území právě obsazovaných českých zemí.

Podobná svědectví vyvolávají dojem, že popsané spalovací horečce musely podlehnout veškeré citlivé vojenské písemnosti. Nebylo tomu tak, přestože šlo již o třetí skartační vlnu, kterou armáda uskutečnila. K první došlo již ve spojitosti s mimořádnými vojenskými opatřeními v květnu 1938. Druhá proběhla ve dnech zářijové mobilizace. Třetí nastala v reakci na obsazování země hitlerovskou armádou. První dvě se od třetí lišily tím, že se uskutečnily systematicky a za předem daných metodických podmínek.

Šlo především o likvidaci písemností, jejichž obsah již pozbyl platnosti. Ničily se z toho důvodu, aby zbytečně nezatěžovaly kapacity administrativních úseků armádního aparátu, a to již z hlediska předpokládaného vedení války, jež počítalo s rozsáhlým ústupem. Třetí skartace se vyznačovala naproti tomu živelností, snahou zlikvidovat pokud možno vše, co by cizí okupační armádě přineslo výhody různého druhu, nebo kompromitovalo vojenské osoby zejména ve spojitosti s událostmi loňského podzimu. Jak známo, řada armádních velitelství a útvarů se podílela na likvidaci německých teroristů v pohraničí. Existovala snaha znemožnit příchozím okupačním složkám rekonstrukci zářijové a říjnové situace v pohraničí a tím odkrýt, kdo konkrétně a kde zasahoval proti sudetoněmeckým vzbouřencům ze Sudetoněmeckého freikorpsu, nebo dokonce pravidelným formacím SS. Kromě toho zde byl prioritní zájem na odstranění vysoce citlivých materiálů zpravodajského charakteru, které obsahovaly celá léta vytvářenou detailní dokumentaci a evidenci agenturních výzvědných i obranných struktur na vlastním i cizím území.

Připomeňme v této souvislosti, jak příkladně se zachoval personál 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu, jenž jednak odsunul pod vedením plk.gšt. Františka Moravce živou agenturní evidenci do britského exilu a jednak zajistil likvidaci zbývající centrální zpravodajské evidence a další klíčové dokumentace. Tento čin je zajímavý a lze říci i výjimečný v mezinárodním srovnání. Shodně pracující organizace řady jiných států, jež byly přímo vojensky napadeny, a po jistou dobu kladly branný odpor, se nedokázaly postarat o smazání stop po své nejzávažnější činnosti. Ani v tuzemském smyslu ovšem nebylo mazání stop všude důsledné. Mnohé kompromitující materiály nebyly skartovány na úrovni velitelství sborů a divizí. Orgány Abwehru je pak analyzovaly až do roku 1944. Získávaly z nich důkazy pro trestní stíhání osob pracujících dříve agenturně proti Německu, nebo proti sudetoněmeckým separatistům na československém území.

Příčiny, proč se někde projevila obdivuhodná rozhodnost a jinde nepředvídavost i dezorientace a snad až přespřílišná závislost na rozkazech „shora“, spočívají v absenci centrálních direktiv pro likvidaci citlivých vojenských písemností. Za této situace šlo tedy o to, kdo a jak se dokázal s nastalou situací vyrovnat. Doložit lze kupříkladu pozoruhodnou skutečnost, že velitel náhradní roty hraničářského praporu 6 „Sibiřských úderníků“ mjr.pěch. František Hofírek v Mýtě v Čechách obdržel rozkaz k zahájení skartace písemností tajného a důvěrného rázu dokonce již 14. března 1939. Instruován byl telefonicky z Posádkového velitelství Strašice. K jinému výjimečnému činu došlo u pěšího pluku 35 „Foligno“ v plzeňské posádce. Personál náhradního praporu, mající na starosti též spisový materiál velitelství tohoto tělesa, dokázal doslova již za přítomnosti německých vojáků naložit a z exponované velké posádky odvézt automobilním transportem do Berouna prakticky všechna neskartovaná senzitivní akta. Hodnota tohoto činu však zanedlouho poklesla, neboť na základě vyššího rozkazu se předmětné písemnosti vrátily zpět z důvodů personálně administrativní likvidace pluku.

Vojenská akta jako kořist

Zdá se, že ani okupační síly německé branné moci nebyly při příchodu na české území vybaveny centrálními směrnicemi, jak naložit s vojenskými písemnostmi. Potvrzuje to jejich nejednotný postup. V souvislosti s potřebami likvidace českého torza dřívější č-s. branné moci provedlo Ministerstvo národní obrany v likvidaci v červnu 1939 šetření, co se stalo s písemnostmi vyšších velitelství, útvarů a ústavů, a kde se tento materiál nachází. Likvidační složky potřebovaly jeho významné části pro definitivní ukončení činnosti jednotlivých organizačních prvků. Šlo zejména o materiály personálního charakteru. Šlo o značně náročný administrativně-organizační proces, jenž se nemohl obejít bez potřebných úředních dokumentů.

Na základě zmíněného šetření bylo konstatováno, že okupanty zabavené materiály lze diferencovat na dvě skupiny. Do první náležely písemnosti, v jejichž případě bylo známo, že zůstaly v zapečetěném stavu a pod ostrahou německých orgánů v místech původního uložení, nebo popřípadě kam byly odvezeny. Druhá pak zahrnovala aktové celky, které byly po převzetí okupanty transportovány neznámo kam. V souvislosti s tím se v příslušné dokumentaci již příznačně projevuje sice spoře použité, přesto ale explicitně uvedené označení „česká branná moc“. Ústřední likvidační složky tím na přelomu června a července 1939 reflektovaly existující stav.

Vyšší velitelství a podřízená tělesa se ve svých hlášeních shodla na tom, že zábor písemností proběhl z německé strany značně povrchně. Písemnosti byly českým vojenským orgánům znepřístupněny „en bloc“. Na žádosti o podrobný inventární soupis, zejména v případě odvozu, německý personál buď vůbec nereagoval, anebo vystavil pouze povšechný, nevýstižný soupis, opatřený zpravidla záměrně nečitelným podpisem. V některých případech bylo oznámeno, kam je odvážen, v jiných případech bylo udáno cílové místo avšak bez možnosti ověření, zda jde skutečně o cílovou lokaci. Z konstatování českých vojenských činitelů je patrné, že se jen zvolna vyrovnávali s faktem, že ze strany Němců nejde ve skutečnosti o řádné administrativní předání a převzetí, ale čistě o nakládání s kořistí, a to podle libosti okupanta.

Příklady zrady, barbarství a odvahy

Přes zmiňovanou nejednotnost lze vysledovat v některých případech určitý cílevědomý zájem. Tato skutečnost je spojena s výskytem zmínek o osobě mjr. německé branné moci Salzera, jenž buď osobně, nebo podle svých pokynů, zajišťoval svoz písemností vyšších velitelství a útvarů speciálně z bývalého obvodu pražského Velitelství I. sboru. Ve skutečnosti šlo o někdejšího československého mjr.gšt. Antonína Salzera, jenž se dal k dispozici okupantům a byl ve své hodnosti převzat do německé branné moci již krátce po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava. Zjevně jej zajímaly především zpravodajské materiály, vypovídající o dění na severozápadě ve 30. letech. Nešlo pouze o jeho interes. Tato oblast byla z hlediska boje o informace vskutku mimořádně horkou půdou. Dokazuje to fakt, že úplný uzávěr zpravodajských materiálů Velitelství I. sboru nařídilo přímo ústředí Abwehru z Vrchního velitelství branné moci. Posléze je zkoumaly složky pražské odbočky této složky. Zpravodajské a operační písemnosti Velitelství II. sboru se převážely do Vratislavi k tamní odbočce. Materiály jiných vyšších velitelství zůstaly povětšinou na původním místě avšak bez přístupu českého personálu.

Německé vojenské složky se povětšinou chovaly k zabaveným písemnostem jako k ceněné kořisti, jejíž význam musí být teprve stanoven. Nejhůř se ovšem zachovaly k dokumentům hraničářského praporu 2 „Roty Nazdar“. Od 24. března 1939 se nacházely v místech původního uložení v kancelářích velitelství praporu v Josefově. Místní německé vojenské orgány byly opakovaně žádány o jejich vydání kvůli likvidaci útvaru. Odmítaly tak ovšem učinit. S písemnostmi se pak řadu dnů nic nedělo. Sedmnáctého dubna pak náhle němečtí vojáci přistavili zemědělský vůz na převážení hnoje, vyprázdnili obsah trezorů a náklad odvezli na městskou skládku, kde jeho část spálili a zbytek ponechali svému osudu. Vítr pak roznášel po okolí množství listin. Lidé pak nacházeli v krajině roztroušené spisy, tvořící původně kupříkladu časový rozvrh mobilizačního plánu apod.

Okupantům přesto zůstalo utajeno, že alespoň menší, ale významem podstatná, část původních akt se dostala do bezpečných úkrytů. Je známo, že takto zmizely materiály Ředitelství opevňovacích prací i analytické výstupy studijní a plánovací skupiny 2. oddělení Hlavního štábu z května 1938. Ukrýt se podařilo též vysoce exponovaná hlášení o událostech v obvodu Velitelství I. sboru z března až září 1938. Mnoho z nich obsahovalo reference o policejních a vojenských důvěrnících z řad české pohraniční menšiny a dokonce i členů stranického aparátu Sudetoněmecké strany. Po osvobození v roce 1945 byly vráceny zpět orgánům Ministerstva národní obrany. Též ukrytí těchto akt, k němuž došlo v prvních dnech okupace, je možné interpretovat již jako projevy počínajícího protinacistického odporu.

Karel Straka

K příbuzným tématům viz blíže též na stránkách VHÚ Praha:

Měl být informován? Prezident Emil Hácha a zpravodajská varování před okupací českých zemí v březnu 1939.

Obnova československo-francouzské zpravodajské kooperace mezi březnem a srpnem 1939